Nedávno jsme s kolegyní zpracovali lingvistický výzkum na základě kompletního materiálu publikovaného v českých tištěných a internetových médiích v září 2015. Zajímalo nás, kde se výrazy „politická korektnost“, „politicky korektní“ či „politicky korektně“ objevovaly, kteří mluvčí je užívali a v neposlední řadě také to, v jakých komunikačních strategiích se uplatňovaly.
Jako kůly v plotě
Naše zjištění nás samotné překvapila. Naprostá většina textů, v nichž se politická korektnost v různém významu objevila, jí přiřazovala jasně negativní hodnocení. Politická korektnost zde vystupovala především jako faktor, který přímo zabraňuje otevřené a svobodné komunikaci. Tyto texty přitom zároveň počítaly s přítomností výrazných sil, které si v české veřejné debatě dodržování blíže neurčené „politické korektnosti“ soustavně a úspěšně vynucují („Navíc diktát politické korektnosti vede dnes k takové nenávisti ke každému jen o kousek se odlišujícímu názoru…“ napsal třeba bývalý prezident Václav Klaus). Politická korektnost v takovém podání už není nějakým souborem komunikačních pravidel. Označuje spíš blíže neurčený hodnotový systém, pronikající do našeho „domácího“ veřejného prostoru odněkud z vnějšku.
Pozitivně se v našem vzorku korektnost vyskytla jen čtyřikrát. Uveďme dva příklady: „Nevozí se po tom, nesbírají na tom body, jsou korektní, mluví o těch lidech [uprchlících] jako o lidech, kteří jsou v nějakém neštěstí, proto utíkají,“ říká ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek; „některé [politické strany] se s žádnou politickou korektností zdržovat nebudou,“ uvádí ministr obrany Martin Stropnický. Pro Pánka je korektnost projevem slušnosti, jenž spočívá zejména v nazývání „lidí lidmi“. U Stropnického, jehož užití je spíše neutrální, se zjevně jedná o součást normy, která je dobrovolnou a tedy zbytnou nadstavbou prosté věcné komunikace. Z dokladů pozitivního či neutrálního užití politické korektnosti můžeme vyčíst dvojí tendenci – „korektnost“ tu znamená v podstatě politický bonton vyplývající z období společenského klidu, je to svého druhu ústupek například nadstandardním požadavkům menšin nebo jejich zastánců. Pro Pánka oproti Stropnickému je to požadavek přirozený a samozřejmý, založený na označování věcí takovými slovy, která jsou co nejméně zatížená. Politická nekorektnost je pro něho projev zřetelně pokleslý, založený na falešném popisu skutečnosti.
Pánek klade důraz na otázku pojmenování a trvá na tom, aby se lidé nazývali lidmi, nikoli například migranty, uprchlíky nebo třeba muslimy. Může to vypadat banálně, ale požaduje, abychom se v diskusi o migraci na úrovni pojmenování klíčových aktérů vyvarovali jakéhokoli hodnocení. V debatě o migraci podle něj není podstatná etnicita či vyznání uprchlíků, nýbrž to, že se jedná o lidi – a případně to, v jaké se ocitli situaci. Oproti tomu pro Martina Stropnického je politická korektnost spíše normou. Zatímco liberální politické síly, k nimž se řadí, se mohou pochlubit jejím dodržováním, jejich vyzyvatelé se ohledy „nebudou zdržovat“. Politická korektnost je tu představena jako znevýhodnění těch „slušných“. Když budou brát příliš velké ohledy, smetou je ti, které žádné ohledy brzdit nebudou.
Nesmíme to říkat
Negativních zmínek je v našem materiálu celkem sto třicet. Rámcově je můžeme rozdělit na dva přístupy: Podle prvního je politická korektnost mocenským nástrojem sloužícím ke kontrole veřejné debaty nebo prostě k udržování statu quo. Podle druhé je politická korektnost především módním trendem. „Být lídr znamená být politicky nekorektní. Politická korektnost je totiž nepřítelem svobodné společnosti,“ říká novinář Jefim Fištejn. „Podobné názory se ale v korektním evropském společenství nenosí,“ píší Lidové noviny.
Oba přístupy se velmi dobře doplňují. Ten první totiž navozuje představu promyšleného spiknutí, ten druhý pak vytváří dojem nositele politické korektnosti, který pouze hloupě přebírá a papouškuje názory od někoho vnějšího. V českém prostředí tuto roli zastává takzvaný „sluníčkář“. Představa vnějšího původce politické korektnosti se v analyzovaných textech objevovala často. „Takzvaně politicky korektní a multikulturálně pomýlení evropští představitelé“ jsou třeba oblíbenou figurou bývalého prezidenta Klause. Tato představa umožňuje představovat „Evropu“, „západ“ nebo malé a jasně vymezené komunity (podle nátury mluvčího bývají označovány třeba jako „sluníčkáři“ či „pravdoláskaři“) jako tzv. outgroup, tedy skupiny, vůči níž lze vymezit vlastní identitu, v našem případě založenou na odmítání politické korektnosti a tedy na obraně „svobody slova“.
Stavět vlastní identitu na vymezení se vůči něčemu cizímu je prastarou metodou, jak ve svém společenství získat moc. Strašák politické korektnosti však slouží také k mnohem sofistikovanější strategii. Můžeme ji ukázat na slovech jazykovědce Karla Olivy: „Politická korektnost tak může způsobit, že ve veřejném prostoru nelze věci, třeba i velmi společensky relevantní, nazývat pravými jmény, ba že se o nich vůbec nelze zmínit. Že např. nemohou být zveřejněny ‘politicky nekorektní‘ výsledky statistik, třeba údaje o nadprůměrném výskytu AIDS v určité komunitě…“
I pro Olivu, tak jako pro Pánka, je politická korektnost spjatá s aktem pojmenování. Oliva však na rozdíl od Pánka vnáší do hry představu „pravých jmen“, která patrně nemusí náležet pouze aktérům, ale celým jevům či tvrzením. Tak jako mnoho jiných odpůrců politické korektnosti, i on pracuje s představou pravdy (možná bychom měli napsat Pravdy) skryté v pojmenování. Ačkoli na jiném místě staví týž autor do protikladu vůči politické korektnosti „svobodu slova“, jeho představa široce pojatého „pravého jména“ de facto diskvalifikuje jakéhokoli názorového odpůrce. Jak vést otevřenou debatu, když odmítnutím urážlivých paušálních tvrzení z nich uděláte potlačenou pravdu? Ve shodě s Olivou je konstruována otázka ankety Lidových novin z 5. září: „Co se prezidentu Miloši Zemanovi podařilo? a) Jasně a bez zbytečné politické korektnosti pojmenovávat palčivé problémy Česka.“
Jak získat výhodu
O politické korektnosti se tedy v českém prostředí mluví především jako o nástroji sloužícím zahraničním institucím a lokálním pomatencům k ovládnutí místní debaty, a to zejména prostřednictvím kontroly nad jmény, ale také nad samotnými tématy. Takto uchopená „politická korektnost“ má ukázat protivníka jako tupého cenzora a vlastní názor jako pronásledovanou pravdu. Především má ale sloužit k získání převahy v debatě.
Pracovat s obrazem politické korektnosti jako biče, který zakazuje říkat „nepohodlné pravdy“, skýtá hned několik nesporných rétorických výhod. Spojení politické korektnosti se slovy jako „kádrování“, „cenzura“ či „opět“, „zákaz“ („že se umění opět stalo obětí politické korektnosti,“ píší Hospodářské noviny; „feminismus je ovšem cesta do pekla a spolu s politickou korektností je to nová podoba cenzury,“ odpovídá v rozhovoru herec Marek Vašut) umožňuje přisvojit si odvahu disidentů proti minulému režimu. Není pak také nijak těžké domnělého zastánce politické korektnosti nařknout z (třeba neuvědomělé) podpory totalitního řádu („Zrodila se mentalita čerpající z koloniální zkušenosti a spojující rasismus, neosobní byrokracii, násilné deportace a brutální sociální inženýrství, která přispěla ke vzestupu totalitarismu v Evropě,“ slovy antropologa Iva T. Budila, který dále uvádí, že „Xenofobní nálady nebo naopak politicky korektní ideologie ale mohou fatálně poškodit politickou kulturu...“). Závažnějším důsledkem této strategie je vytváření představy, podle níž mají věci a události svá pravá jména, která jakási cizí moc zakázala používat. Jejím důsledkem je například dříve jen stěží představitelná legitimizace hypotetického prohlášení „muslimští muži mají sklony k zabíjení“, nejedná se totiž v důsledku o faktické tvrzení, ale jen o vyjádření vlastní svobody slova. Je přitom paradoxní, že málokterá strategie svazuje debatu natolik jako programový požadavek politické nekorektnosti. Zejména odbourání mnohých úzkých vztahů mezi slovem a skutečností, již označuje, či nové synonymické vazby (například uprchlík – imigrant) zcela znemožňují vyjadřovat se jinak než ve vleku „politicky nekorektní“ definice situace. Například propojení slov „islám – terorismus – místní kultura“ zbavuje mluvčí možnosti svobodného (rozuměj precizního) vyjádření ke konkrétním problémům.
Neustálé vymezování se vůči přízraku „korektnosti“ tak ve skutečnosti znamená jen vyžadování jiné korektnosti: té nekorektní. Vymítání přízraku cenzury, nesvobody a údajně shora vnucovaných „správných názorů“ umožňuje prohlásit objektivně falešná tvrzení za „nepříjemné pravdy“. Boj o „svobodu slova“ a „otevřenou debatu“ vedený vymezováním se vůči politické korektnosti většinou znamená snahu vnutit ostatním svoji definici situace a veškerou debatu utnout.
Autor je lingvista, působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
