Buddhismu se na Západě v posledním době daří, počet jeho stoupenců plynule roste a stoupá i jeho duchovní význam. Pro západního sekularizovaného člověka představuje kýženou alternativu vůči domácím teistickým náboženstvím. V představivosti současného člověka se asociuje se svobodou, tolerancí, pěstováním meditace, klidu a zdravého životního stylu. Praktikují ho většinově ti mladší a úspěšnější, psychoterapeuty počínaje a podnikateli konče. Jak ale buddhismus vypadá v regionu, kde je tradičně doma, v jihovýchodní Asii?
Buddhistický stát
Buddhismus se tradičně dělí na mnoho škol a tyto školy bývají tradičně přiřazovány ke dvěma základním liniím buddhismu: k mahájáně a théravádě. Mahájánový buddhismus převažuje spíše v severní Asii (Čína, Nepál, Tibet, Mongolsko, Japonsko, Korea), théraváda je doma na jihovýchodě (Srí Lanka, Thajsko, Laos, Kambodža, Barma), ačkoli původně se jednalo o země mahájánové, jež k théravádě postupně pod vlivem misionářů ze Srí Lanky přešly. Ve Vietnamu je zastoupena i mahájána, ovšem i ta je částečně ovlivněna okolní théravádou. Théraváda se hlásí k prvním buddhistickým školám. Oproti mahájánovému buddhismu je zdrženlivější ohledně metafyzických spekulací a neklade tak velký důraz na náboženské obřady (byť je zde nutné podtrhnout rozdíl mezi pojetím víry u prostých věřících a praktikujících vzdělaných mnichů). Název théraváda znamená „učení starších“, čímž je míněno původní učení i praxe. Tato podoba buddhismu je f ixována v tzv. pálijském kánonu. Někdy bývá théraváda nazývána také hínajánou (tj. malým vozidlem) jakožto protiklad k mahájáně (velké vozidlo). Toto pojmenování ale théravádoví buddhisté odmítají coby hanlivé a svoji tradici chápou jako pokračování nejranější formy buddhismu.
Mahájána se oproti tomu vyznačuje schopností zahrnout do svého učení i předbudhistické tradice (např. v tibetském buddhismu tradici bön nebo čchanu/zenu taoismus, konfuciánství a šintoismus). Původní strohou nauku rozkošatila do pozoruhodných a často esoterně laděných spekulací. Obě stezky ovšem spojuje učení čtyř vznešených pravd (učení o utrpení jakožto základní situaci veškeré existence) a osmidílná vznešená stezka popisující cestu k přesažení žízně způsobující strast. Také etika v podstatě je u obou cest stejná a klade důraz na neubližování živým bytostem. A rovněž praxe meditace (i když v různých formách), která je hlavním prostředkem k dosažení kýženého stavu buddhovství – probuzení.
Ukázkovou zemí théravádového jižního buddhismu je Thajsko. Buddhismus je zde státním náboženstvím, v čele sanghy (tj. společenství mnichů) stojí mnich, který požívá titul sangarádža a dlouho býval členem královské rodiny. K théravádě se hlásí přibližně devadesát procent Thajců (zbytek zahrnuje mahájánové buddhisty, muslimy, křesťany a vyznavače dalších náboženství). Mnišství, které je páteří buddhismu jako takového, se těší v Thajsku velké oblibě: mnichů je v zemi přes 250 000. Tradičně se očekává, že každý Thajec se během života alespoň na tři měsíce stane mnichem a vstoupí do kláštera. Mnišství není závazkem na celý život, muž může opustit sanghu bez následků celkem třikrát. Mezi mladými lidmi ovšem popularita mnišství z nejrůznějších důvodů klesá. Životní styl mnicha má celkem 227 pravidel, zahrnujících celibát a odmítání osobního majetku, vyjma darů. Den každého mnicha začíná almužnou v okolí kláštera, laikové mohou mnichům darovat jídlo a tím sami získají duchovní zásluhy.
Specifickou formou mnišského života je reformní tradice tzv. lesních klášterů, které se vrátily k původní prostotě mnišského života s minimem moderních vymožeností a důrazem na meditační praxi uprostřed thajských lesů. Mezi výrazné postavy lesního hnutí patřil i Buddhadása, o němž bude ještě řeč v souvislosti s tzv. angažovaným buddhismem. Dle zákona vydaného roku 1935 jsou v Thajsku kláštery rozděleny do dvou skupin: Mahanikai sdružuje dnes přibližně dvacet tisíc tradičních chrámů a „far“, Thammayutnikai má asi tři stovky klášterů.
Buddhismus prorůstá thajskou realitu a tak se mu přirozeně nevyhýbají ani potíže, jež známe i odjinud: pobuřující luxusní životní styl některých mnichů, sexuální skandály, mocenské ambice klášterů. Někteří buddhisté, jak ještě uvidíme, ostře kritizují úzké sepětí státu a sanghy a tato kritika jde v ruku v ruce se zvýšenou citlivostí vůči sociálním otázkám.
Šafránoví fundamentalisté
S buddhismem si jaksi přirozeně spojujeme toleranci a mírumilovnost. A přece ani buddhismu se nevyhnula vlna fundamentalismu a s ním spojeného nábožensky zdůvodňovaného násilí. Jedno z dlouhodobých ohnisek buddhistického fundamentalismu nalezneme na Srí Lance, kde od devatenáctého století panuje napětí mezi většinovými buddhistickými Sinhálci a menšinovými hinduistickými Tamilci. Někteří tamější buddhisté dokonce přispěchali s konceptem tzv. spravedlivé války vedené proti tzv. tamilským separatistům.
Nové ohnisko se ovšem nachází především v Barmě, která ani po demokratických volbách a vítězství nositelky Nobelovy ceny není s to zajistit občanská práva muslimské menšině, která je dlouhodobě vystavena násilí ze strany buddhistické většiny. „Muslimové sem přišli ilegálně. Nemají tu co dělat,“ hřímá Ašin Kumara, jeden buddhistický mnich, který toto násilí ideologicky podepírá. Jeho kampaň 969 (paradoxně odkazující k Buddhovým ctnostem) zaplavila celou Barmu. Jejím smyslem je samolepkami rasově oddělit muslimskou menšinu. Kumara si za svou aktivitu vcelku právem vysloužil přezdívku „buddhistický Bin Ládin“.
Angažovaní buddhisté
Na opačném konci současného jižního buddhismu se objevují představitelé tzv. angažovaného buddhismu, jakési obdoby teologie osvobození v buddhismu. Tito buddhisté kritizují historické podoby buddhismu za přílišné ustupování násilným a diktátorským režimům, pasivitu v sociálních otázkách a patriarchát. V Buddhově nauce vidí naopak velkou emancipační vizi zahrnující osvobození v duchovním i společenském smyslu. Za hlavní buddhistickou ctnost považují aktivní soucit, současně se u nich angažovanost spojuje s důslednou meditační praxí.
Výrazným předchůdcem angažovaného buddhismu byl Buddhadása Bhikkhu (1906–1993), jeden z nejvlivnějších buddhistických mnichů a asketických filosofů dvacátého století. Tento reformátor kritizovaný řadou konzervativních buddhistů nejen napomohl k rozvoji „lesní tradice“, ale proslul také svojí tolerancí a odmítáním rozlišovat mezi jednotlivými náboženskými tradicemi – všechna náboženství považoval za jedinou Dharmu. Měl mohutný vliv na thajská sociální hnutí a na umělce šedesátých let 20. století. Usiloval o demokratizaci a laicizaci buddhismu.
Jeho pozoruhodným pokračovatelem je jiný thajský angažovaný buddhista – Sulak Sivarakša (nar. 1933), jeden ze zakladatelů mezinárodní organizace angažovaných buddhistů The International Network of Engaged Buddhists, mezi jejíž členy patří i dalajláma. Právě Sivarakša patří k nejtvrdším oponentům thajského nábožensko- společenského uspořádání. Své působení zahájil kritikou thajských úřadů za to, že kvůli příjmům z turistického ruchu zavírají oči před dětskou prostitucí, za kterou do Thajska jezdí bohatí lidé ze Západu. Musel proto odejít do exilu. Ostře se také postavil proti dodatku k ústavě, který v roce 2007 théravádový buddhismus prohlašuje za národní náboženství. Sulak Sivarakša je zastáncem sociálních a politických změn jak ve své rodné zemi, tak v globálním měřítku. Sivarakša napsal několik vlivných prací, které inspirovaly mnohé buddhisty, aby usilovali o spravedlnost a nenásilí.
Třetí velkou postavou angažovaného buddhismu je i u nás velmi známý zenový vietnamský mnich Thích Nhâ´t Ha. nh (nar. 1926), duchovní učitel, mírový aktivista a básník, žijící dlouhodobě v exilu ve Francii, navržený v šedesátých letech Martinem Lutherem Kingem na Nobelovu cenu míru. Thích Nhâ´t Ha. nh usiloval během vietnamské války o mírové řešení a byl vystaven tlaku a odporu z obou stran. Později v letech 1976 až 1978 se angažoval v pomoci „lidem na člunech“. Pak se usadil poblíž Paříže a založil zde meditační komunitu Plum Village, která proslula jako magnet pro americké válečné veterány z Vietnamu. V roce 2005 mu bylo umožněno se podívat nazpět do Vietnamu, jeho návštěvu ale provázely četné kontroverze. Thích Thích Nhâ´t Ha. nh patří mezi nejrespektovanější duchovní vůdce současného buddhismu (do češtiny byla přeložena řada jeho knih). Následující slova z knihy Chodím a medituji dobře vyjadřují nejen jeho myšlení, ale i celkový přístup angažovaných buddhistů z jihovýchodní Asie. „Svoji podstatu nepochopíte, budete-li zavírat oči. Naopak. Realita tohoto života vám pomůže spatřit váš poklad dharmy, vaše celé Tělo dharmy. Bomby, hlad a rozdíly mezi bohatými a chudými nejsou nikterak odděleny od vaší podstaty.“
Buddhismus v jihovýchodní Asii je pestrý a složitý, zahrnuje tradiční mnichy, novodobé fundamentalisty i angažované reformátory. Právě angažovaný buddhismus, který se v tomto regionu zrodil, ukazuje, že Buddhovo učení může procházet řadou metamorfóz a že s kýčovitými obrázky „buddhistického“ klidu si – pokud chceme pochopit Dharmu – nevystačíme.
Autor je básník a šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar.
