Možná to byl oblak slzného plynu, jenž se 27. ledna rozprostíral na Prištinou, který přiměl některé lidi k rozhodnutí zemi definitivně opustit. Dva dny předtím došlo k útoku na kosovský parlament, při kterém byla zničená skleněná fasáda dolních pater. Ten den eskalovaly ohlášené protesty. Dadan Molliqaj, člen nacionalistické strany Vetëvendosje (Sebeurčení) vyhlásil ultimátum: „Dáváme policii patnáct minut na odstranění barikád, protože máme právo demonstrovat před parlamentem na náměstní Skanderbeg.“ Když tato slova zazněla v ampliónech, bylo všem přítomným jasné, co se stane.
Na minutu přesně se rozhořela pouliční bitva mezi demonstranty a policií. Lidé prchali do blízkých kaváren, aby si vymyli oči. Mnozí si tiskli na oči cibuli. Číšníci zamykali dveře, protože měli strach, že kavárny zapálí. Podle údajů vlády bylo ten den zraněno osmdesát lidí, pravděpodobně jich bylo víc.
SYMBOLICKÉ BOHATSTVÍ
V Prištině se protestovalo proti úřadující vládě, která byla v té chvíli právě šest týdnů u moci. Předtím panoval půl roku politický klid, protože se nedařilo sestavit stabilní vládu. Mladí lidé komentovali ustavování vlády dvěma způsoby. Jedni házeli kameny na parlament a vrhali se do pouličních bitek s policií. Druzí odjížděli ze země.
Politická strana Vetëvendosje byla hlavním iniciátorem protestů. Považuje se za levicové hnutí, které vzešlo z bojů za práva Albánců v bývalé Jugoslávii. V poslední době však tato strana šíří především protisrbské nálady a požaduje spojení Kosova s Albánií. Demonstranti mají dva požadavky, oba protisrbského charakteru.
Prvním požadavkem bylo odstoupení ministra Aleksandra Jablanoviće, který je Srb, protože označil matky válečných obětí za „divošky“, když házely na pravoslavné poutníky v Gjakově led. Tento požadavek už byl splněn. Druhý požadavek je namířen přímo proti Srbsku. Demonstranti skandovali: „Trepča patří nám, Trepča není Srbska.“ Doly v Trepče byly kdysi největším zdrojem deviz v Jugoslávii a největším bohatstvím Kosova. Byla zde největší ložiska olova, zinku, stříbra, zlata a kadmia v celé jihovýchodní Evropě. Zestátnění dolů se pod tlakem Srbska a USA odsunulo.
Kromě reálné ekonomické hodnoty mají doly v Trepče pro kosovské Albánce i hodnotu symbolickou. Více než 1300 horníků tady začalo 20. února 1989 držet hladovku na protest proti zrušení autonomie Kosova režimem Slobodana Miloševiće. Horníci stávkovali osm dní a nocí, a když vyfárali, byli zatčení. Sto osmdesát stávkujících muselo být hospitalizováno. Milošević nařídil propustit všechny albánské horníky a nahradit je Srby. I proto jsou v této záležitosti emoce tak vypjaté.
POMNÍKY VÁLKY
Na transparentu, který při protestech držela jedna mladá žena, bylo napsáno: „Nemáme dost jídla, abychom nasytili chudé, ale máme ho dost pro Srby.“ Nejpregnantněji vyjádřil převažující náladu zástupce Vetëvendosje Driton Caushi: „Premiér Isa Mustafa neslouží lidu, ale srbskému fašismu.“ Předhazovat vládě, že je „prosrbská“, je známkou toho, že se každé téma pojímá z nacionálního hlediska.
Doly v Trepče byly ekonomickou páteří města, které se dřív jmenovalo Titova Mitrovica. O časech „bratrství a jednoty“ dosud svědčí památník horníků z roku 1973 – dva sloupy zachycují důlní vozík. Památník je věnován srbským a albánským horníkům, kteří obětovali život v antifašistickém boji. Památník symbolizuje překonání konfliktů mezi Srby a Albánci. Dnes ztratil význam. Mírová koexistence je zapomenutá, padla za oběť politické revizi dějin. Mitrovica byla rozdělená podél řeky Ibar. Na severu jsou Srbové, na jihu jsou Albánci. Mezi nimi čirá nenávist, vzájemné osočování a vzpomínky na kosovskou válku.
Mitrovica má nový památník. Most přes Ibar se stal symbolem nenávisti mezi Srby a Albánci. Italští vojáci KFOR jsou tam dodnes, aby zajišťovali mír. Na každého, kdo most přejde, se zahlíží. Dva mladíci se nás ptají na znalosti srbštiny. Když v testu obstojíme, radostně zvolají: „Teď jste na bezpečné straně města, tady vás ochráníme.“
Jet autem z jedné části města do druhé se nedá, protože na srbské straně je silnice přerušená, místo ní je jen suť. Na této straně mostu byl navíc vybudován Park míru s trávníkem a betonovými květináči. Park míru chápou Albánci jako provokaci, protože most zamýšlený pro automobilovou dopravu tak zůstává neprůjezdný. V červnu loňského roku došlo opět k násilnostem. Tentokrát se albánští nacionalisté a stoupenci UÇK pokusili dostat na druhou stranu, aby zničili park a napadli v této části města Srby.
Studentka psychologie z jižní části Mitrovice toho má už dost: „To všechno mě ničí. Jakmile udělám závěrečnou zkoušku, odstěhuju se do Mnichova. Můj muž už tam je.“ Německé vízum nemá, proto ji nelze uvést jménem. Pas z Kosova nemá valnou hodnotu. Ani pro vysokoškoláky není snadné získat vízum do zemí Evropské unie. Pro většinu Kosovanů končí možnost cestování Srbskem, Makedonií, Černou Horou a Albánií.
PRYČ Z CHUDOBY
Nikdo neví, proč právě nyní opouští Kosovo tolik lidí. Hospodářská situace se nezhoršila a nová vláda také není horší než předchozí. Odhaduje se, že od počátku roku se pokusilo natrvalo opustit Kosovo 50 000 až 100 000 kosovských Albánců. V zemi přitom žije 1,8 miliónu obyvatel. Určité skupiny odcházejí z Kosova už dlouho. Situace Romů je těžká v celém balkánském regionu, v Kosovu se jim navíc předhazuje, že za války stáli na straně Srbů. Od kosovské války žije většina z nich v odlehlých nouzových příbytcích. Mnozí mluví výborně německy. Některé děti mluví jen německy a romsky, albánsky vůbec neumějí. Jsou to děti, které se narodily v Německu, a přesto byly odsunuty.
Oblasti, v nichž se Romové po kosovské válce usídlili, jsou nejen hrozné, ale v některých případech dokonce i zamořené. Uprchlické tábory Žitkovac, Kablare a Česmin Lug nedaleko Mitrovice byly založeny na průmyslově znečistěném úhoru Trepči. U dětí v těchto utečeneckých táborech byly zjištěny nejvyšší hodnoty olova, jaké kdy byly v lidských vlasech naměřeny.
Není tedy nijak překvapivé, že většina Romů chce Kosovo opustit. Když se německá vláda rozhodla, že Srbsko, Makedonii a Bosnu a Hercegovinu prohlásí za bezpečné země, Kosova se to netýkalo. Nyní sílí hlasy vyžadující, aby se toto opominutí napravilo. Přitom se žádosti Kosovanů o azyl beztak průběžně zamítají, ale to lidi z Kosova nezajímá. Do Německa přicházejí stále.
Nyní už jde i o střední vrstvu. Dnes opouští zemi tolik kosovských Albánců jako v době, kdy je vyháněl režim Slobodana Miloševiće. V minulých dnech Kosovo oslavilo sedmé výročí nezávislosti. Od bombardování Srbska vojsky NATO v roce 1999 Kosovo de facto nebylo pod srbskou vládou, nezávislost ale získalo oficiálně až 17. února 2008. Nálada v zemi ale oslavám moc nepřeje. Třetina obyvatelstva žije v absolutní chudobě za méně než 1,10 eur na den. Dva ze tří mladistvých jsou nezaměstnaní.
VÝCHOZÍ BOD: NÁDRAŽÍ
Od náměstí Skanderbeg, kde se konaly protesty, je to k centrálnímu autobusovému nádraží v Prištině deset minut autem. Jede se po silnici George Bushe, potom se zabočí na třídu Billa Clintona. Jako dík za pomoc ve válce o Kosovo tady americkému prezidentovi odhalili sochu. Clinton zdraví Kosovany zdviženou rukou a širokým úsměvem, jako by je zval, aby se stali součástí západní civilizace blahobytu.
Pět set metrů od sochy se nachází jedno z nejdepresivnějších míst celé země. Tři mladíci čekající na autobus říkají: „Chceme do Itálie, do Německa nebo do Nizozemí. Hlavně pryč odtud.“ Na naivní poznámku, že v Kosovu je přece hezky, reagují: „Ne, v Kosovu není hezkého vůbec nic.“
Z autobusového nádraží v Prištině odjíždějí v současnosti tisíce Kosovanů do Srbska. Odtamtud chtějí přejít hranici do Maďarska, a tak se dostat do Evropské unie. Maďarské velvyslanectví v Kosovu odhaduje, že v současné době se na území Maďarska zdržuje až 60 000 kosovských Albánců. Někteří se pokoušejí přejít zelenou hranici sami, jiní si zaplatí převaděče, aby se dostali přes hranici. Místo k stání pro noční převoz ve Volkswagenu Transport stojí 250 eur. Trasy pro pašování lidí byly vyzkoušené v době embarga uvaleného na Srbsko a výtečně fungují. Potom Kosované odjíždějí veřejnými dopravními prostředky dál do Vídně nebo do Mnichova. Zprávy o mafiánských klanech, které pašují lidi přes hranice za tisíce eur, jsou asi značně přehnané.
NIC JE NEZADRŽÍ
V minulých dnech došlo na autobusovém nádraží k potyčkám. Existuje víc lidí, kteří chtějí ze země odjet, než je v autobusech míst. Téměř každý místní zná někoho v některé ze zemí Evropské unie. Čtvrtina Kosovanů žije v diaspoře, nejvíce jich je v Německu, Švýcarsku, Rakousku a v USA. Peněžní příspěvky od příbuzných jsou pro mnohé nutností, aby přežili, a tvoří významný podíl kosovského hrubého domácího produktu.
Maďarská policie nedávno zatkla 2000 lidí, kteří se pokusili ilegálně překročit srbsko-maďarskou hranici – během jednoho jediného dne. Hranice mnohdy překračují celé rodiny. Kosovo je nejen nejmladší stát v Evropě, ale je i zemí s nejmladším obyvatelstvem. Mladí v Kosovu nevidí žádnou šanci, a to i proto, že práce se získává na základě stranické příslušnosti a kontaktů, ne podle kvalifikace. Existují školy, které v minulých týdnech přišly o polovinu žáků.
„Odjet ze země není řešení,“ říká prezidentka Atifete Jahjaga a žádá občany, aby zůstali a podíleli se na změně situace v Kosovu. Ale lidé už dávno všechnu naději pohřbili a snaží se ze země odejít.
Podle údajů srbského ministerstva vnitra je v současné době podáno z Kosova 60 000 žádostí o pas. Protože Srbsko nadále bere Kosovo jako svoje státní území, mohou kosovští Albánci žádat o srbský pas, s nímž lze legálně přicestovat do Evropské unie. Kosovská novinářka Una Hajdari komentuje tento jev slovy: „Pokud kosovští Albánci žádají sedm let po získání nezávislosti zase o srbské pasy, aby odsud odešli, neexistuje už nic, co by je tu mohlo zadržet.“
Článek původně vyšel v časopisu Jungle World 09/2015. Z němčiny přeložila Jana Zoubková.
