V nevlídném bunkru odpočívá Vladimir Putin. Na psacím stole slabě svítí lampička, někde v pozadí se válí sbírka malovaných lebek, jednou za čas místnost propíchne lesk rudých očí potkana v malém teráriu. Putin zde působí takřka bezbranným dojmem – oděn do trenýrek a síťovaného tílka, unaven, zmítán neurotickými tiky a nespavostí. A jako na potvoru se zrovna tuto noc bude muset utkat nejen s fyzickou indispozicí, nýbrž i s množstvím nočních můr, jaké ruský státník jen může mít. Do bunkru se vetřel přízrak jistého otravného dědka z Československa, který pořád dokola vypráví o jakémsi zvacím dopise. Zatímco Putin zápasí s duchy historie, okolím obchází strašidlo přítomnosti.
VŠECHNO, CO STRAŠÍ
Nápad konfrontovat na jevišti Vladimira Putina a Vasila Biľaka se zrodil v hlavě uměleckého šéfa Švandova divadla Doda Gombára. Konkrétní obrysy mu dala režisérka Viktorie Čermáková. Výsledná inscenace s názvem Putin a Biľak u trezoru je druhou premiérou v pořadí v rámci cyklu Intimní rozhovory, který v letošní sezóně připravil tým divadla pro svou komorní scénu.
Představení nemá dokumentární či biografický záměr, je spíše groteskní koláží žánrů, myšlenek a motivů. Hraje si s asociacemi souvisejícími s osobnostmi Putina a Biľaka a zároveň formuluje i obecnější svědectví o dnešní době, v níž straší nejen zlověstně hmatatelné putinovské Rusko, nýbrž také (dle vyjádření Čermákové v jednom z rozhovorů) Biľakův duch. Tvůrcům představení se musí nechat, že pozornost dokáže upoutat už samotné tématické zarámování – to však i díky faktu, že české divadlo jen vzácně aktivněji reaguje na současné politické dění. Nutno říci, že originálním titulem a půvabným plakátem s Markem Pospíchalem jakožto zpoceným ruským prezidentem podnětnost nejnovějšího Čermákové počinu v zásadě končí.
TREZOR
Tahouny inscenace jsou bezesporu herci. Marek Pospíchal zaujme nejen umným napodobováním Putinových gest či výrazu obličeje a smyslem pro ironii, nýbrž také schopností vnímat svého hrdinu na mnoha rovinách. Jeho Vladimir Vladimirovič dokáže být jak strašidelným kašpárkem (v některých scénách asociuje záporné hrdiny dětských kreslených filmů nebo němých komedií z počátku 20. století), tak postavou z masa a kostí – v okamžicích, kdy je to třeba, se stává osamělým a vyhořelým mužem či diktátorem souženým strachem z toho, že se mu jeho impérium rozpadá pod rukama. Pospíchala důstojně doplňuje hostující Miloslav Mejzlík. Přestože postava Biľaka ve hře skýtá o poznání méně materiálu ke kreativnímu pojetí role, i přelud komunistického funkcionáře působí mnohorozměrným, ba dokonce i charismatickým dojmem. Kdo se orientuje v Čermákové dosavadní tvorbě, ví, že se jedná o režisérku s výraznými intelektuálními ambicemi, množstvím nápadů a jistým problémem tuto formální a obsahovou roztěkanost krotit směrem ke koherentním sdělením. Nejinak je tomu bohužel i zde. Představení je chaotickou směsí výkřiků i zdlouhavých řečí, patetických narážek na vysokou kulturu i laciného humoru, snah o politický komentář i intelektuálské onanie. Jestliže nás ze začátku pobaví scény parodující akční kino, lehkost a svižnost důsledně zabíjí zbytek inscenace, jemuž – i přes občasné snahy oživit dění na jevišti – dominuje podivně nadutý tón.
Navzdory tomu, že je nám každou chvíli naznačováno, že sledujeme vážné angažované umění, neodneseme si z představení žádnou výraznou myšlenku. Ostří vtipu se v průběhu inscenace opotřebuje. Katastrofický závěr zavání manýrou. Morální ponaučení se stává spíše parodií na moralitu. V konečném důsledku je to s Putinem a Biľakem podobné jako s titulním trezorem, ve kterém ve skutečnosti nic zajímavého není.
Viktorie Čermáková: Putin a Biľak u trezoru, česká premiéra 31. ledna 2015 Švandovo divadlo
