Britský matematik a kryptoanalytik Alan Turing spolu s kolegy výrazně uspíšil konec druhé světové války. Podařilo se mu vyzrát na neobyčejně záludný německý šifrovací přístroj Enigma. Stroj, který Turing k prolomení nacistických šifer použil, bychom mohli označit za prototyp dnešních počítačů. Přesto o přínosu matematického génia po desetiletí neměla širší veřejnost nejmenší tušení. Kvůli vysokému stupni utajení představovala jeho práce podobnou záhadu jako nacistické depeše před rozluštěním Enigmy.
Film norského režiséra Mortena Tylduma můžeme vnímat jako součást úsilí o Turingovu rehabilitaci, jejímž dosavadním vrcholem byla milost královny Alžběty v roce 2013. Turing se totiž po válce měl dopustit sodomie a obscénnosti, za což byl na základě zákona z roku 1885 dotlačen k hormonální léčbě se zničujícím dopadem na jeho zdraví. Smutné dožívání muže, který pomohl porazit Adolfa Hitlera, tvoří jednu ze tří proplétajících se dějových linií Kódu Enigmy.
„JAK“ SPÍŠ NEŽ „CO“
Přestože splňuje většinu papírových předpokladů schematického životopisu (zneuznaný génius, období druhé světové války, britská produkce, americké distributorské duo bratrů Weinsteinových), nejde o film, jenž by každým svým záběrem žadonil o Oscara. Mohli bychom polemizovat, zda se vůbec jedná o životopisné dílo. Tvůrci Turingův život uzpůsobili žánrovým konvencím válečného špionážního thrilleru a detektivky.
Důmyslné dávkování informací vyžaduje plnou pozornost, k jejímuž zapojení nás hlasem mimo obraz hned na začátku vybízí sám protagonista. Neznamená to, že by Kód Enigmy byl nestravitelný. Příběh, pojatý až na patetický epilog se zdravým nadhledem, plyne ve svižném tempu a bez hluchých míst. Vyprávěcí roviny se doplňují s obdivuhodnou lehkostí, přechody mezi nimi nejsou samoúčelné a nic nepřebývá. Dramaturgická výstavba filmu nadto připomíná křížovku. Ostatně jejich luštění patřilo společně s hrou šachů mezi Turingovy oblíbené kratochvíle.
Samotný proces dotváření Turingova profilu pomocí doplňujících se údajů nabízí – oproti standardním životopisům – větší divácké uspokojení než výsledný, notně banální portrét. Hnacím motorem Turingova jednání byla podle filmu poněkud jednostranně nenaplněná (a nenaplnitelná) láska. Tou je odůvodněno mužovo stáhnutí se do světa exaktních dat, srozumitelnějšího než výrazy lidských tváří.
VSTŘÍC POPTÁVCE
Benedictu Cumberbatchovi se navzdory tomuto charakterovému zploštění, opomíjejícímu širší souvislosti, podařilo ztvárnit matematika jako autentickou osobnost. Turing je zranitelnější a nesmělejší postavou než Sherlock Holmes, díky němuž Cumberbatchovy fotografie zdobí miliony dívčích i chlapeckých pokojů. Kód Enigmy zároveň nezklame ty ze Sherlockových fanoušků, kteří rádi fantazírují o detektivově mileneckém vztahu s doktorem Watsonem. Ačkoli Turingovu homosexualitu přímo tematizuje až závěrečný akt, queer čtení je otevřen celý film. Tři vrcholy neobyčejného vztahového trojúhelníku zde představují Turing, jeho „jakože“ manželka Joan a jeho kolega Hugh Alexander, s nímž si protagonista vyměňuje mnohoznačné pohledy.
Lze spekulovat, nakolik byli autor scénáře a Cumberbatch při modelování ústřední postavy ovlivněni současnou poptávkou po nesmělých hrdinech, kteří nečiní rozhodnutí správná, nýbrž logická, milují intelektuální výzvy a technologie a nerozumí lidským emocím. Film tento populární charakterový typ každopádně v souladu s konvencemi špionážního žánru pouze nepřejímá, ale zároveň posouvá do znepokojující polohy, když naznačuje, že Turing mohl být jen figurkou ve hře někoho mocnějšího.
Kód Enigmy, r.: Morten Tyldum, Velká Británie / USA, 2014, 114 min
