NP č.452 > UličníciUž nemám takové nervyTomáš Havlín

Paní Erika prodává Nový Prostor v Praze na Černém mostě. V zimních měsících se těší, až budou moci se svým partnerem v létě vyjet lodí na řeku.

Paní Eriko, jak dlouho jste u Nového Prostoru?

Jsou to tři roky a zatím mi to vyhovuje. Asi bych se jinak na ubytovně docela nudila. Takhle ráno vstanu o půl páté, uvařím si kávu a pak se ráda podívám na televizi, nejlépe když dávají zamilovaný film. Na sedmou jsem už tady a prodávám do jedenácti. Pak se vracím autobusem na ubytovnu, dám si nějaký oběd a za hodinu jedu zase zpátky na prodejní místo a jsem tu až do pěti.

 

Jaké tady potkáváte lidi?

Ale jo, jsou hodní. Například jedna zákaznice mi dala tuhle bílou zimní bundu. Prý abych tady nezmrzla.

 

Je moc pěkná a ladí vám k červené šále…

Tu jsem zase vyhrála od Nového Prostoru, budou to asi dva roky. V Novém Prostoru se vždycky na závěr roku dělají různé takové blázniviny a tehdy jsme byli hrát šipky. Uspořádal se turnaj a já jsem ho vyhrála (smích). Letos jsme zase vyrazili na pražské ruzyňské letiště. Dostali jsme k ruce průvodce, a ten nám ukazoval, co kde je. Jak letadla odlétají a přistávají, kde jsou zaparkovaná požární auta pro případ nějaké nehody. Ještě dnes mám z toho pěkného výletu uložené fotky.

 

Sama jste někdy letěla?

Ne, to ne (smích). Já jsem vždycky chodila akorát tak do práce a domů. Těším se ale na léto. V červenci oslavím padesátiny a partner mi slíbil, že spolu půjdeme na okružní vyjížďku lodí po řece. Na to se opravdu moc těším.

 

V Praze bez ničeho

Hovoříte slovensky, ale plynně přecházíte i do maďarštiny. Mohla byste prozradit, odkud pocházíte?

Já jsem ze Šamorína na jihozápadním Slovensku. Žili jsme tam v paneláku, ale ten potom prodali, tak jsme se museli přestěhovat dál na dědinu. Maďarsky sice mluvím, ale na Slovensku je dost lidí, kteří to neslyší rádi. Pravda ale je, že já zase žádný zvláštní vztah k Maďarsku nemám.

 

Co vás přivedlo do Prahy?

Jsem tady už roky. Dřív jsem měla práci i v Bratislavě, chodila jsem tehdy uklízet do nemocnice na zubní, dělala jsem i pokoje, ambulanci a operační sál. Můj muž byl ale vážně nemocný a nakonec zemřel. Vrátila jsem se pak na dědinu, a tam to bylo s prací moc špatné. Bratislava byla pro mě docela daleko a nic blíž se sehnat nedalo. Tak jsme si řekli, že se nebudeme trápit, a šli jsme sem.

 

Zmínila jste, že žijete společně s partnerem. Jak jste se seznámili?

On je vlastně můj švagr, bratr manžela. Když můj muž umíral, řekl mi, že on beztak nikoho nemá, tak ať zůstanu s ním. Bylo to jeho přání. My jsme se ale dobře znali. On žil předtím v Litvínově, byl ženatý, a když se rozpadlo Československo, vzal si české občanství. Jednou jsme za nimi byli i na návštěvě, takže jsem věděla, že Praha je pěkná. Když můj muž umíral, přijel jeho bratr na Slovensko. Ale zůstat jsme tam nemohli. Měl neshody s dalšími svými bratry a navíc nemohl najít práci. Tak jsme odjeli do Prahy.

 

Jak na vás Praha zapůsobila?

Ze začátku jsme tady neměli vůbec nic a bylo to hodně těžké. Partner dělal kopáčské práce nebo jsme pracovali na různých výsecích a zametali chodníky. Hlavně z bydlení jsem byla tehdy na nervy. Přespávali jsme na azylovém domě v Pernerově ulici nebo na Armádě spásy, kde však spí muži a ženy zvlášť, takže jsme ani nemohli být spolu. Ani věci si tam nemůžete nechat, pořád je všechno potřeba nosit s sebou. Nebylo to vůbec snadné období, dělali jsme to tehdy tak, že jsme různě pendlovali a na zimu se zase vraceli na Slovensko. Poslední dva roky, co máme ubytovnu, jsem ale víc v klidu. Je to velká změna k lepšímu. A možná díky tomu nakonec nelituji, že tady jsem.

 

Roky po různých provizorních noclehárnách musí pořádně prověřit každý vztah…

Jsme spolu už třináct let a klape nám to. Myslím, že se dobře doplňujeme. On je spolehlivý, uklízí si a teď, když nemá tolik práce, tak zůstane třeba na ubytovně a uvaří pro nás pro oba. Jinak pracuje přes agenturu a odřezává větve u železnice, aby nepadaly na trať. Pořežou větve, sklidí je na jednu hromadu a pak je spálí. Je to spolehlivé zaměstnání, zaplaceno dostává každý čtvrtek.

 

Jste u Nového Prostoru spokojená, nebo se poohlížíte jinde?

Už předtím, než jsem začala prodávat NP, jsem zkoušela různé inzeráty, ale nebylo z toho nic. Zdá se mi, že od té doby se toho moc nezměnilo. Nedávno jsem na jeden inzerát volala, jednalo se o uklízení v paneláku za dva tisíce korun měsíčně, ale řekli mi, že Slováky prostě neberou. Také ale nemám jen jednu práci, mám dvě (smích). Kromě Nového Prostoru ještě každý pátek rozdávám a roznáším týdeník 5+2. Tam mají také uniformu, takže se vždycky vrátím na ubytovnu, převléknu se, nasadím kšiltovku a jedu zpátky na Černý most. Někteří mí zákazníci, kteří mě už znají, jsou z toho poněkud zmatení (smích). Vídají mě s Novým Prostorem, ale tady jsem najednou v jiných barvách.

 

Co ráda děláte, když zrovna nepracujete?

Co by, nakoupíme si něco k jídlu a jdeme si domů uvařit, obvykle tak na dva dny dopředu, abychom nebyli pořád zavření v kuchyni. Máme tam svůj pokoj, kuchyňka a další zařízení je společné, ale v tom nevidím velký problém. Někdy se díváme na televizi nebo si koupíme DVD, pořizujeme si ta laciná z výprodejů za deset korun. Zrovna teď jsem nedávno viděla v televizi, jak se nějací dva muži na ubytovně porvali, jeden chtěl druhého dokonce pobodat nožem – ale k tomu u nás nedochází. Tam panuje klid, každý je spíš ve svém pokoji. No a někdy se sebereme a jdeme na procházku ven. Zajdeme se podívat třeba na Václavák.

 

Když přijela dcera

Zmínila jste, že dřív jste sezonně pendlovala mezi Českem a Slovenskem. Vracíte se ještě někdy domů? Máte tam rodinu?

Mám sestru, která žije v Dunajské Stredě. Poměrně často si voláme a teď někdy bych za ní zase ráda zajela, delší dobu jsme se neviděly. Když se potkáme, tak si sedneme a probereme, co je nového. Je to prostě moje sestra.

 

Když se potká rodina, je vás mnoho?

Zase tolik nás není. Moji rodiče už zemřeli. Takže je to sestra, její dcera a vlastně už má i vnouče.

 

Paní Eriko, vy sama jste měla děti?

Měla jsem tři.

 

Kde je jim konec?

Vzali mi je, ještě když byly malé. Neměla jsem tehdy kde bydlet a ani jak se o ně starat. Mám dva syny, od jednoho mám pořád schovaný rodný list, ale co je s tím druhým, to netuším. A pak mám ještě dceru.

 

Vídáte se někdy?

Právě s dcerou jsem se jednou viděla. Ani nevím, jak nás vyhledala, ale prostě za námi jednoho dne přijela na dědinu. Byl to pro mě celkem šok. Zrovna jsme se chystali vyrazit zase do Česka, ale samozřejmě jsem byla ráda, že ji vidím, tak jsme si popovídali. Vyprávěla mi, že ji adoptovali lidé, kteří nemohli mít děti. A dali ji vyučit na zdravotní sestru.

 

Víte o sobě dnes?

Když za námi tehdy přijela, dokonce nám nabídla, jestli bychom nechtěli bydlet s ní. Žila tehdy s přítelem a společně rekonstruovali rodinný domek. Říkala, že až to bude hotové, mohli bychom bydlet spolu a dala nám na sebe telefonní číslo. Zrovna nedávno jsem jí zkoušela volat, chtěla jsem s ní mluvit. Ale zvedla to nějaká jiná žena, tak nevím, co se děje. Myslím, že ten muž si asi našel jinou přítelkyni a že už spolu nejsou. Její adresu ale neznám

 

Máte nějaké plány do budoucna? Přála byste si něco změnit?

Abych pravdu řekla, tak teď ani ne. My žijeme skromně a nepotřebujeme mnoho. Jsem hlavně ráda, že mám ubytování a práci.


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv