NP č.452 > Kultura | LiteraturaPropsat seMichaela Horynová

„Chaos je partitura, na niž je psána skutečnost.“

Lawrence Durrell je čtenářům známý především jako autor dvou monumentálních, bezmála tisícistránkových románových cyklů: Alexandrijského kvartetu a Avignonského kvintetu. Na úplném začátku jeho spisovatelské dráhy ovšem stojí neméně zajímavé dílo Černá kniha, v níž se některá témata, motivy a především zvláštní forma Durrellova vyprávění objevují v prvních konturách.

Oikumené

Durrell byl světoběžník, narodil se v Indii, procestoval skoro celou Evropu a především byl citově spojen s oblastí Středozemí. Právě odtud pramení autorův životní zájem o filozofické směry pozdní antiky. Fascinovalo jej především hellénské střetávání a míšení kultur starověkých národů, z něhož se zrodil myšlenkový univerzalismus a synkretismus.

Černá kniha je hlubokým filozofickým sebezpytem v mnohém už inspirovaným právě starověkými myšlenkovými proudy, mimo jiné gnosticismem a hermetickými spisy. Zároveň představuje břitký políček britskému „ostrovanství“, které autor popisuje pod zorným úhlem kosmopolity.

 

ODRAZY V ODRAZECH

Román zachycuje život skupinky mladých lidí v jednom londýnském hotelu na sklonku třicátých let. Očima vypravěče a sžíravého ironika Lawrence Lucifera navštěvujeme jakoby jednotlivé pokoje hotelu a sledujeme bezcílné poflakování jeho nájemníků. Navracejícím se motivem knihy je také Luciferova četba a následné komentování pasáží z deníku přítele Gregoryho. Dějová linie ale není tak podstatná, v kulisách hotelu, ve změti postav a jejich osudů si autor připravuje půdu pro svůj mnohovrstevnatý popis, kterým ohledává skutečnost vždy z několika úhlů. Prostupují se tak roviny: já – jak vidím sebe sama, já – jak mě vidí ten druhý, jak si myslím, že mě vidí někdo druhý... Durrell ovšem tuto síť překrývá další, ještě hustší sítí svého slovníku, vrství jednu metaforu na druhou, přirovnává, komentuje vlastní psaní, a tak dílek po dílku sestavuje hutnou textovou koláž, která, jak se zdá, nebude nikdy dokončená – jazyk nabízí stále nové možnosti pro dovětky, příměry, analogie.

S ohledem na Durrellův zájem o gnostické spisy nám může v mysli vytanout prastarý symbol hada zakousnutého do vlastního ocasu, symbol pro hmotný svět, ve kterém vše vzniká a zaniká a tento proces se nadto děje v podstatě současně. Vše se neustále mění a o nějaké stálosti, o tom, že něco prostě je, nelze vůbec mluvit. Durrell jako by se snažil každou nezachytitelnou vrstvu skutečnosti popsat alespoň v jejích nejkřiklavějších kontrastech, to nejnižší i to nejvyšší, bez nároku stavět jedno nad druhé, nebo jedno druhým podmiňovat. Neprojeví se tu žádná předpojatost, žádná jednostrannost. A výsledek? Vše ukazuje do prázdného místa uvnitř obrazu hada stravujícího sebe sama. „V té největší úzkosti se uchyluji k bratrům v jeskyních, troglodytům, mužům s porostlou páteří, k vražedným slabikám, které nepředstavovaly slova, nýbrž vyřčený čin.“

 

ROMÁN VERŠŮ

V Anglii mohlo k vydání Durrellova debutu dojít až v sedmdesátých letech, předtím byla kniha z edičního plánu vyřazena pro autorovu nevoli vyškrtat „obscénní“ pasáže. Poprvé vyšla v Paříži a zaujala krátce na to například Henryho Millera, s nímž Durrell navázal přátelství provázené desetiletími vzájemné korespondence. Stejně tak oslovil teprve čtyřiadvacetiletý debutant zavedené básníky T. S. Eliota a Ezru Pounda. Není to náhoda, protože v Durrellovi museli poznat svého žáka, někoho, kdo se, i když zatím trochu úporně, snaží využít jejich moderní poetiku v beletristickém díle. Právě kvůli tomu si Černá kniha žádá jiné čtenářské nastavení, má-li román nějakého hlavního hrdinu, bude jím jazyk sám.

 

Lawrence Durrell, Černá kniha, 2015, ODEON, 240 stran, 299 Kč.


autor / Michaela Horynová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv