NP č.452 > Ženská stránkaDvojí autorstvíAlena Zemančíková

Dvě sestry, jedna kniha milostných básní a tajemný muž... Čí příběh se odehrál v roce 1958 v Hojsově Stráži na Šumavě?

Na psacím stole mi leží malá knížka. Je v plátně vázaná, poctivě u knihaře, s červenou záložkou a zlatě vyraženými písmeny na deskách. Titul: Rok života. Autor žádný. Listy z kvalitního papíru jsou popsány na stroji. Je to kniha veršů. Rok života se odehrával mezi dvěma podzimy roku 1958 a roku 1959. Čtu ty básně – jsou psány v rýmech a v poměrně pevné formě, něco je sonet, něco villonská balada. Jsou to verše milostné, ne však erotické. Dobře se čtou, ale bůhvíjaká síla z nich netryská, jsou to takové milostné básně ve vší slušnosti. Nestály by za to, aby se jimi člověk zaobíral, kdyby zde nebyla otázka autorství. Ty verše v knize bez autora psala moje matka anebo její starší sestra. 

 Knížku jsem našla v matčině psacím stole, nebyla nijak ukrytá, ale ani zařazená v knihovně. Máma si ji mohla schovat po smrti své sestry, stejně dobře ji však mohla stěhovat po všech svých životních štacích. A ten tok 1958 až 59 je úplná záhada – mně byly v osmapadesátém tři roky, bratrovi dva. Tetě se v lednu narodil syn, můj bratranec, kterému na podzim nebyl ani rok. V básních se hodně mluví o Šumavě, výslovně zmíněna je Hojsova Stráž – kde se tam pisatelka vzala? Jak mohly, jedna nebo druhá, vést celoroční poměr, o němž básně svědčí, vdané, s malými dětmi, v padesátých letech, bez auta, telefonu a dalších konspiračních pomůcek, které jsou k dispozici dnes?

 

ŠUMAVSKÉ TAJEMSTVÍ

Zkouším to strukturalisticky, rozborem textu, nevede mě to ale nikam. Teta měla větší literární ambice a byla taky větší romantik, ale máma, věcná a praktická ve svém zjevném životě, měla dar snadného veršování, uměla ve verších a bez jakýchkoli ambicí skládat příležitostné divadelní hříčky i narozeninové ódy. V těch nalezených básních je romantika, ale i špetka humoru, jako by je psaly obě. V některých pohledech na svět a na život se poznávám (například v básni o touze stoupat na hory a dívat se dolů), ale ani to nic nedosvědčuje – geny mám přece s oběma společné. Naivní otázku, zda verše nemohly být adresovány manželovi, mi ani nepokládejte, to tedy nemohly. Manželství mé matky bylo od mého narození totální katastrofa a tetin muž byl v té době zavřený: ach jo, ještě tenhle motiv se do toho plete. Zrazovala teta svého muže, který tehdy makal ve Stochově u Kladna u asfaltérů za nějaký delikt proti socialistickému hospodářství, nebo měla máma se dvěma dětmi zakázanou lásku s někým, koho si nemohla vzít, protože kdyby mohla, udělala by to?

Mámě bylo v tom roce 1958 pětadvacet let, tetě dvacet devět. Obě z Prahy, žily jedna v totálně zdevastovaném pohraničí a druhá sice doma, v rodinném bytě, ale bez muže, který byl v kriminále. Kde jsme byly my, děti, jedno, dvou a tříleté?

Z těch dětí já jsem nejstarší a jediná ještě naživu. Trochu si na tu dobu pamatuji – věčné zatápění v kamnech, skládání uhlí, prádlo, při němž máma v plátěných šatech a holínkách vzpírá na bidle těžké vyvařené kusy a přehazuje je do betonového bazénku. Sklízíme jablka, máma na stromě, já dole vysypávám košík do bedýnky. Teta zavařuje rybíz, všude kapky rudé šťávy. Mlékárna na rohu, vážené máslo, za korunu droždí, mléko v bandasce. Hojsova Stráž – vždyť tam už bylo hraniční pásmo!

 

NEDOSAŽITELNÝ

Kam v těchto kulisách umístit tajný vztah, trvající rok života? Zákonní partneři obou žen se v životě moc nevyznamenali – oba, můj otec i strýc, nestačili ani vzděláním ani životní energií a aktivitou svým ženám. Selhali. Jeden utekl zpátky ke své matce, druhý se izoloval ve svém pokoji a tam až do smrti spřádal sny o podnikání s auty, které v době, o níž je řeč, nebylo možné. Obě sestry snad, ale jedna prokazatelně, žily vedle všech každodenních starostí a v reálné hmotné nouzi ještě jeden život, tak intenzivní, že musel být zachycen ve verších. Prožívaly niterně závazný vztah, protože ty verše nezůstaly jen v sešitě, ale byly svázány, opatřeny záložkou, oblečeny do plátěné vazby. Nedokážu s jistotou přijít na to, která ze dvou žen, jejichž pozůstalost spravuji, to byla. Vůbec ale nevím a nedokážu zjistit, kdo byl ten muž. Jsem si jistá, že on dostal druhý exemplář té knihy, s věnováním. Chtěla bych vědět, kdo z mužů v době mého dětství byl hoden takové lásky. Kdo byl ten nedosažitelný. A jakkoli byl ten muž jistě skutečný, myslím na to, že v životě silných a samostatných žen, kterými byly ty dvě sestry, bez ohledu na to, která psala verše, zůstal postavou ze sna a ve skutečném životě se nezhmotnil. Anebo vypadal úplně jinak, než si ho představuji.

 

Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu Vltava. 


autor / Alena Zemančíková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Osudová špína na rukou / Anna Durnová > NP č.452 > Téma čísla Po staletí gynekologové vyšetřovali ženy, aniž by tušili, že jim tak přinášejí smrt. Maďarský gynekolog Ignaz Philipp Semmelweis jako první přišel s vysvětlením. Čekalo ho nepochopení, odpor a smrt v blázinci. Mluví k nám jeho příběh i dnes? číst dále Kult americké panny / Tomáš Malík > NP č.452 > Téma čísla Panenská čistota se zdá být posledních pár desítek let statkem s pochybnou hodnotou. Za oceánem však přichází znovu do módy. číst dále Za almužnu do žaláře / Filip Malý > NP č.452 > Pošli to dál Ke skandinávským zemím se tradičně hledí s obdivem za vysokou míru solidarity, prosperující sociální stát a otevřenost vůči jiným kulturám. Inspirace, která tentokrát přichází z norského Osla, by však spíše než fandy sociálně citlivé společnosti a progresivního zdanění potěšila všechny místní politické šíbry, kteří se zaklínají vyhnáním „závadových živlů“ z centra Prahy. číst dále
celý archiv