Kniha Antropologie je literárním debutem (ve Velké Británia vyšla v roce 2000) anglického spisovatele Dana Rhodese, kterého čeští čtenáři mohou znát díky jeho pozdějšímu dílu, románu Zlato. Pro svou prvotinu si vybral poněkud neobvyklou formu – Antropologii tvoří přesně 101 povídek, každá o 101 slovech (čemuž se v české verzi bohužel nepodařilo dostát). Povídky dohromady pojí to největší z literárních témat vůbec – láska.
MOJE PŘÍTELKYNĚ SE SE MNOU ROZEŠLA
Ovšem nečekejte žádnou Annu Kareninu. Amorovi, který v těchto povídkách rozdává lásku, nechyběl smysl pro poťouchlost a absurditu. Kniha tak působí jako průvodce pro začínající „láskaře“, plná ukázek, jak se nechovat a co neříct v milostných situacích. „V rámci postupného vzájemného poznávání mi Rajka pověděla vše o svých bývalých milencích.(...) Když konečně skončila, zeptala se mne na mou milostnou minulost. Řekl jsem jí, že jsem celý život čekal na tu pravou a jak jsem rád, že jsem ji konečně našel. ‚Aha. Jasně,‘ zvedla oči v sloup. ‚Ty jsi tenhle typ chlapa.‘“
Omezený formát svých povídek si autor nezvolil ani tak pro svou neutuchající lásku k formalismu, ale především proto, že mu umožnil osekat formu na minimum a bedlivě, až s maniakální zkratkovitostí volit slova. S takovou koncentrací se více než o povídky jedná o rozepsané anekdoty či literární miniatury. I přes omezený prostor se autorovi obdivuhodným způsobem podařilo vytvořit mnohovrstevnatý výjev, jenž ale tak na první pohled zdaleka nepůsobí. Všechny povídky jsou vyprávěny tak lehce a samozřejmě, jako by se nad nimi čtenář ani nemusel pozastavit. Když to ale udělá, nastane to pravé rozčarování. „Moje přítelkyně si stanovila taxu za sex. (...) Když jednou proti světlu prohlížela bankovky, které jsem jí dal, aby se přesvědčila, že jsou pravé, zeptal jsem se jí, jestli šla někdy za peníze s někým jiným. Rozlítila se, a ptala se mě, za koho ji mám. Odpověděl jsem, že za dívku s rozesmátýma očima a krásnými dlouhými tmavými vlasy.“
PODIVÍNSKÝ, NEBO MILÝ?
Autorovi se v knize povedlo dosáhnout křehké rovnováhy mezi humorem, lehkovážností, ironií a absurditou na jedné misce vah a smutkem, zažraným pod kůži, na straně druhé. Povídky nikdy nejsou tak moc smutné ani tak veselé a vždycky obsahují nějaké „ale“. Mají tak obdobné vlastnosti jako silný hovězí vývar – jsou hutné, mají sílu a člověk je překvapen, co všechno ve výsledku obsahují. Ovšem i tato metoda má svá úskalí. Dříve či později tento mustr prohlédnete a začnete konce povídek předvídat. Neubere jim to na vtipnosti, ale na „wau“ efektu. Ženy jsou v povídkách vždy krásné, kolikrát je to jejich jediná vlastnost, muži jsou naivní až hloupoučtí, za svoji čestnost jsou biti a nejčastěji stojí na straně trpitelů. I tyto téměř neměnné konstanty přispívají k průhlednosti textů.
Ale neplačme kvůli tomu, že se Antropologie nikdy nezařadí k velkým povídkovým souborům. Vždyť by se tam nudila. Její místo je na nočním stolku, kam po ní sáhnete, až se před spaním budete chtít odreagovat a zasmát se nad tím, jak cynický život občas umí být.
Dan Rhodes: Antropologie, Argo, 2014, 112 stran
