V Rusku jste vystudoval práva, v Praze pracujete jako skladník. Nechybí vám původní profese?
Ne! S právem jsem skončil už v Rusku po čtyřech letech v justici. Nebavilo mě to. Život je příliš krátký na to, aby člověk dělal, co ho sžírá. Taky jsem nechtěl práci, na kterou je třeba v jednom kuse myslet. Začal jsem pracovat v průmyslovém podniku v Brjansku, menším městě kousek od hranic s Ukrajinou. Krom několika podniků a pomníků tam skoro nic není. Žádný život, žádná kultura. Bydlí tam šest set tisíc lidí a zažiješ tam tak dva koncerty ročně.
S Olgou, mojí ženou, jsme se brali brzy, mně bylo dvacet, Olze šestnáct, brzy jsme měli děti. Po čase jsme cítili, že musíme pryč. Olga pracovala ve stejném závodě. Sice jsme tam nemuseli nic dělat, ale museli jsme tam být. Platí tě za to, že jsi za plotem, zapojený do společenství, do té hry. Nechtěli jsme skončit před televizí, plněním bytu krámy. Pak umřeš a ani nemáš čas se zamyslet, kdo jsi a co děláš. V té době jsem si udělal první piercingy, což z tebe v Rusku udělá terč. Na čas jsme se přestěhovali do Moskvy a pak do Petrohradu. To je oproti Moskvě kulturní město, ale stejně lhostejné a drahé. Překážka je taky povolení k pobytu ve městě, na které potřebuješ buď velké peníze nebo známé, kterým můžeš zavolat, když se dostaneš do problémů. A to se děje skoro pořád. Zvlášť s piercingem a tetováním jsme v jednom kuse seděli na fízlech.
Jak se projevuje ta lhostejnost?
Je hodně ošemetné mluvit o národních mentalitách, ale ta ruská byla vždy rolnická, nikdy samotářská. Člověk patřil do společenství. Jenže přišly války, komouši a kapitalismus. Pravoslavnou, rolnickou morálku nahradila morálka lochu. Protože basou dneska v Rusku prošli prakticky všichni. Je to takový kolorit, projevuje se i v jazyce. Dneska i prezident umí mluvit tak, jak se mluví v lochu. No a pak třeba jdeš po Petrohradu a tam v mrazu na ulici umírá bezdomovec, kolem chodí lidi a nikdo si ho ani nevšimne. To přišlo až se začátkem devadesátých let.
Existují různá stádia kapitalismu – třeba Ukrajina zůstala v tom počátečním. Oproti tomu v Rusku kapitalismus počátku devadesátých let, který měl příšerný průběh, postoupil zpět k feudalismu. To bylo Rusko, ze kterého jsme odcházeli – společnost ve tvaru pyramidy, kde každý musí znát někoho, kdo zná někoho dalšího... V Čechách, přestože jsi cizinec a vypadáš třeba divně, tak s tebou na každém úřadě stráví čas a někdy tvůj problém vyřeší. V Rusku, když přijdeš z ulice, tak tě prostě pošlou do prdele. Lidi v Rusku nezačali být špatní, jen jiní – přizpůsobili se. Mluvím přitom o Rusku, ale myslím, že to do velké míry platí i pro Ukrajinu. Různé státy, ale podobná mentalita – Ukrajinci věří v Boha, zatímco Rusové věří v Boha o sto šest, ale vlastně ani moc nevěří (smích).
Kvůli čemu jste se nakonec rozhodli odejít?
Krom toho všeho byla důvodem i všudypřítomná arogance, kterou si musíš pěstovat. Když jsem chtěl pracovat, kde jsem pracoval, musel jsem denně nadávat lidem starším než já. Bylo mi z toho zle. Taky tě pořád sbírají policajti. Jen „neformální vzhled“ je důvodem ke kontrole. Často nás kvůli vzhledu pokládali za queer, což je v Rusku tabu. A taky jsem zjistil, že jinde můžu dělat prakticky jakoukoliv práci a že si chci občas dát jointa, aniž by mi hrozily roky basy. Když Olga zdědila byt po babičce, nečekali jsme a vsadili všechno na jednu kartu. Odešli jsme za svobodou.
Proč jste se rozhodli zrovna pro Prahu?
Původně jsme chtěli do Holandska, ale měli jsme strach, že nedostaneme víza. Pak mi kolega tatér řekl o Čechách, že je to tu docela v pohodě (smích).
Jaké jste předtím měli o České republice povědomí?
Skoro žádné. Mohli jsme skončit kdekoliv, ale dostali jsme se do Čech. Není všechno ideální, ale jsme fakt rádi, že jsme tady. Přeci jen jsme Slovani (smích). Musíš být trochu česká představa Rusáka, to je občas taky sranda.
Co předsudky a překážky? Narážíte na ně? A máte naopak pozitivní zkušenosti?
Skoro všechno je pozitivní! Už první den jsme přijeli a viděli, že se tu dá sedět na trávě a jen tak kouřit... Spousta zázračných momentů! Dva dědečci, kteří se procházejí v Letenských sadech, jeden už pokroucený jako otazník a říká druhému „Ale Pepo, víš ty co, nebuď moralista, to je špatná cesta.“ A já si v tu chvíli říkám: „No vy jste zlatý! Oba dva!“ Rusko je hodně moralistické, ale přesto a právě proto tam lidi tak lžou – že musí tu morálku dodržet.
Jasně, každý cizinec zažije nějaké ponížení. Vždycky se najde nějaký velbloud, který mi začne v hospodě vykládat, že komunisti to tady zničili a já za to můžu, ale pak se většinou uklidní a přejde na „a Češi dobrý? Jo? Jo? A kde bereš prachy?“
Taky máme zkušenost s podvody nebo s cizinskou policií, ale nebereme to špatně. Na cizinecké jsme stáli několikrát od pěti od rána, večer nám řekli „přijďte zítra“, ale zároveň vidíš, že ty úřednice toho taky mají dost, že to není svévole. A zlepšilo se to. Problém spíš je, když ruská rodina se třemi dětmi shání byt. Ale i to jsme vyřešili. Sice „bytem vhodným pro cizince“, ale bydlíme.
Dobře vím, že tu všechno není ideální, nejsem žádný jásající blbec... jen mám prostě odlišnou perspektivu.
Stýská se vám po něčem?
Asi jenom po rodině. Sice žijeme z ruky do huby, ale jsme rádi, že dýcháme čerstvý vzduch.
Jste tady sedm let, přemýšleli jste někdy o návratu?
Jednou jsem si říkal, že bych navštívil tátu, ale bratr mi to rozmluvil. Ani se nemáme kam vrátit. Než jsme odjeli, pálili jsme v lese tři dny všechny věci. I Olžinu zlatou medaili ze školy jsme spálili (smích).
Plánujete zůstat nebo se budete přesouvat dál?
Proč bychom to dělali? Znáte čaroděje ze země Oz? Ta země mezi horami je pro nás tady, žijeme tu a doufáme ve zdravý rozum. Jsme tu doma, víme kam jít, co dělat. V Rusku nastávají situace, které nelze vyřešit normálně. To se může stát i tady, ale je to mimořádné. Tam, odkud jsme přišli, byla nějaká mimořádná situace každý den, zvlášť pro nás.
