Nastoupil jsem jednoho dopoledne do tramvaje 12 na Malé Straně. Bylo v ní dusno a tomu odpovídala nálada cestujících. Najednou ale zaslechnu nesmělé zvuky, z kterých se náhle vyloupla povědomá melodie. Poněkud zarostlý mužík kousek ode mě svírá na klíně malé klávesy Yamaha a pouští se do zpěvu. Krásná mladá dívka s dlouhými vlasy si se špatně skrývaným odporem odsedá, ale na tvářích zbývajících cestujících se pomalu objevuje úsměv a strnulá chodidla se začínají vrtět na gumové podlážce – tramvaj najednou ožila.
„Mistře, vám to ale krásně hraje,“ oslovil jsem pochvalně mužíka. „Jó pane, já mám konzervatoř, hraju už třicet let a jednou jsem vystupoval i s Pilarkou. Co chcete zahrát?“ odpověděl. Měl jsem chuť na Gershwina, a tak mužík začal levou rukou svižně basovat, pravou vytloukat swingové akordy a já se pokoušel podpořit jeho show poněkud falešným druhým hlasem. „A pane, neměl byste pro mě nějakou kačku ?“ – „Ale to víte, že jo,“ přitakal jsem, ale tu jsem si uvědomil, že nemám ani korunu. Trochu jsem ho zklamal, podíval se na mě se špatně skrývanou nedůvěrou. Ale to už se tramvaj proměnila v malou oázu radosti. Skupinka školáků tleskala do rytmu nedbajíc napomínání poněkud nerudné učitelky.
Když jsem pak vystoupil a šel směrem k Andělu, v duchu jsem si moc přál, abychom se ještě někdy potkali a mohl jsem mu dát aspoň dvoustovku. Malou malostranskou Grammy pro muzikanta, který dokázal rozezvučet tramvaj číslo dvanáct a alespoň na chvíli proměnit a projasnit svět jejích pasažérů.
