Už v roce 2010 pražští radní pod vedením Jiřího Janečka posvětili vysloveně segregační návrh na zřízení tábora pro bezdomovce. Jeho smyslem bylo ochránit estetiku metropolitního centra před tím, co nemělo být všem na očích. Namísto integrace bezdomovců se tehdejší vedení města rozhodlo pro vznik dalšího místa sociálního vyloučení na periferii. Postmoderní koncentrák, jenž měl příhodně vzniknout za malešickou spalovnou a strážit jej měla Bártova bezpečnostní agentura ABL, naštěstí nebyl nikdy postaven a ABL se musela spokojit s dvoumiliónovou zakázkou na sčítání lidí bez přístřeší.
Do kurzu se ale tou dobou v Česku už začaly dostávat takzvané programy nulové tolerance, které slibovaly, že zametou s problémovými občany jednou provždy. Vedle lidoveckého senátora Jiřího Čunka se průkopnicí v tomto oboru stala tehdejší starostka Chomutova a rychlokvašená absolventka plzeňských práv Ivana Řápková, která přišla například s nápadem zabavovat dlužníkům sociální dávky přímo při jejich přebírání na úřadě. Jízda na protiromské vlně ji donesla až do parlamentu, v němž následně spáchala pozvolnou politickou sebevraždu. Něco však po sobě přeci jen zanechala.
LEX ŘÁPKOVÁ
Pokud jste dnes pražský bezdomovec, může se vám lehce stát, že budete za „přestupek proti veřejnému pořádku“ nejen pokutováni, ale že vám bude uložen i zákaz pobytu v Praze 1 na dobu až tří měsíců. A pokud se do této městské části přesto vrátíte, hrozí vám dokonce, že budete „potrestán odnětím svobody až na dvě léta“ (podle paragrafu 337 odst. 1 písm. d trestního zákoníku). Porušení zákazu pobytu se totiž dle novely zákona o přestupcích, která vstoupila v platnost 15. ledna 2013, stává mařením výkonu úředního rozhodnutí. Přestupkem proti veřejnému pořádku se přitom rozumí porušování nočního klidu, veřejné pohoršení, znečištění veřejného prostranství, zakrývání obličeje maskou znemožňující identifikaci a neoprávněné zabrání veřejného prostranství, veřejně přístupného objektu nebo veřejně prospěšného zařízení. V praxi to může znamenat kdeco, třeba pití alkoholu na veřejnosti nebo močení v parku.
Právě tato novela je populistickým dědictvím poslankyně Řápkové. Vychází vstříc jednotlivým obecním vyhláškám celostátní normou a otevírá tak široké pole pro kriminalizaci bezdomovectví a takzvaných nepřizpůsobivých vůbec. Vše se přitom děje v ryze čunkovském stylu: problém řeším tím, že ho přesunu na svého souseda. A když ani to nepomůže, tak vše, co problémy způsobuje, rovnou postavím mimo zákon. Z přestupku se stává přečin, a tak se konečně vyřeší otázka, kam s bezdomovcem. Nejlépe do vězení. Novela přestupkového zákona byla široce kritizována nejen za svou protiústavnost, neboť dle některých právníků odporuje listině základních práv a svobod, když omezuje volný pohyb, ale třeba advokátní komorou byla navíc shledána jako „nepoužitelná v praxi“. Za nepřijatelnou ji označil i tehdejší veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský. Je tedy nejvyšší čas se ptát, zda je novela v praxi uplatňována, případně jakým způsobem.
KRAJINA STÍNŮ
„Do 4. června 2014 bylo pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle paragrafu 337 odst. 1. písm. d),
trestního zákoníku Obvodním soudem pro Prahu 1 odsouzeno 134 osob,“ uvádí mluvčí soudu Lenka
Cihlářová. Nepoužitelná novela se tedy
minimálně v Praze evidentně používá, i když
samozřejmě nelze dovozovat, že většina soudců se rozhodne posílat pražské bezdomovce
rovnou za katr. Obviněným jsou totiž zpravidla nejdříve ukládány především podmíněné
tresty nebo trest alternativní, jímž může být
zákaz pobytu na celém území hlavního města.
Co když ale své provinění zopakují? „V případě
recidivy je soudem přistupováno k ukládání trestu nepodmíněného odnětí svobody,“ vysvětluje
Cihlářová a doplňuje, že v těchto případech
může recidiva spočívat nejen v trestné činnosti shodného charakteru, ale může jít i o jinou
trestnou činnost, třeba majetkového charakteru. Přesný počet lidí, kteří byli Obvodním
soudem pro Prahu 1 z důvodu recidivy nebo
maření výkonu úředního rozhodnutí o zákazu
pobytu posláni do vězení, můžeme tedy pouze
odhadovat. S jistotou ale víme, že 134 jich
už bylo pro tento přečin odsouzeno. To není
zrovna málo, zvláště když si uvědomíme, že
jde o poměrně nový předpis, s nímž se jak vedení obcí a měst, tak policie a soudy teprve
učí nakládat. A zjišťují, že to jde.
Obětí nesmyslné právní úpravy bude každopádně přibývat – už proto, že právě centrum města je pro lidi bez domova důležité. Nejde jen o to, že právě na Praze 1 se nachází například nízkoprahové denní centrum organizace Naděje v Bolzanově ulici, ale také o to, že střed města je místem posledních sociálních kontaktů, které bezdomovcům zůstávají. Nejen těch, které pěstují mezi sebou, ale i těch, v nichž se dostávají do kontaktu s majoritou.
Je to také lokalita, kde pomyslní vítězové dnešní doby mohou vidět odvrácenou stranu systému, v němž žijí – právě při pohledu na bezdomovce. Většina vítězů by ovšem nejradši poražené, kteří skončili na ulici, vůbec nepotkávala. V kultovním komiksu Krajina půlnočních stínů je využita příhodná metafora mizení: postavy, které se ocitnou na existenčním dně, se pozvolna ztrácejí, až nakonec nejsou pro normální obyvatelstvo vůbec viditelné. Ztroskotanci se potkávají v jakémsi mezisvětě, kde mohou komunikovat jen mezi sebou, ale pro většinu už mezitím přestali existovat. V lecčems se to může blížit současné situaci
pražských bezdomovců. Lidé bez střechy nad hlavou se postupně odsunou mimo centrum, pak třeba mimo hlavní město a nakonec skončí ve vězení. Sejdou z očí, sejdou z mysli, chtělo by se dodat.
NEJDE JEN O BEZDOMOVCE
Novela přestupkového zákona se ale netýká jen Prahy a bezdomovců. Především na severu Čech, kde se nachází množství vyloučených lokalit, si lze lehce představit, že tamním vedením měst a obcí tato novela v součinnosti s místními vyhláškami umožní zbavovat se nepohodlných Romů. Opakovaný přestupek k tomu totiž papírově stačí. Ukazuje se také, že v Praze se tatáž novela může stát jakousi metlou na squattery, jimž může být po opakovaném – byť třeba jen symbolickém – obsazení nevyužívané budovy zakázán přístup do Prahy 1 a následně mohou být kriminalizováni. Nabízí se otázka, zda nejde o trestání politického názoru, který může být navíc ve veřejném zájmu. Například v těch případech, kdy squatteři obsazením neobydleného domu upozorňují na porušování vlastnických práv ze strany majitele. Podle české ústavy je totiž sice soukromé vlastnictví nedotknutelné, ale stejně tak platí, že „vlastnictví zavazuje“. Absurdní situace by pak nastala v okamžiku, kdy by squatteři obsazením budovy upozornili na to, že městská část Praha 1 nechává chátrat vlastní majetek, a následně by byli Odborem občansko-správních agend té samé městské části pokutováni, nebo by jim byl udělen zákaz pobytu. Zde už se dostáváme na rovinu preventivní kriminalizace odlišného názoru.
Odkaz poslankyně Řápkové, která je duchovní matkou novelizovaného zákona o přestupcích, je tedy v Česku stále živý – nalézáme ho třeba v neutuchající snaze mnoha měst a obcí aplikovat nejrůznější programy nulové tolerance. To vše v době, kdy podle řady studií roste v mnoha západních zemích počet lidí bez přístřeší a mluví se dokonce o nové vlně bezdomovectví, které už zasahuje i nižší střední třídu. Můžeme jen doufat, že právě represivní cesta za každou cenu, kterou kdysi vytyčila Řápková, nebude nakonec i konečným řešením (nejen) bezdomovecké otázky v České republice.
Autor je zástupcem šéfredaktora kulturního čtrnáctideníku A2. Text vyšel původně na www.a2larm.cz.
