Festival se profiluje stále stejně: jako a priori politicky zaměřený. A právě kvůli převaze ideologických filmů často trpí jeho soutěžní rovina. Letos byl takovým případem německý film Křížová cesta (nakonec vyhrál Cenu za scénář). Film je až tak tezovitě antikatolický, že proti demagogii této církve bojuje stejnými zbraněmi, demagogií vlastní.
Ceny nakonec nejsou tak důležité. Boyhood (Dětství) si v historii kinematografie stejně najde svoje místo. Jde o unikátní projekt zobrazující etapu dětství v rozvedené rodině, jejž režisér Richard Linklater natáčel během dvanácti let se stejnými herci. Ve filmu tak poznáváme hlavního hrdinu pětiletého a opouštíme ho na prahu dospělosti. Proces skutečného stárnutí, který je vidět na tvářích a fyziognomii herců, je dojemný i fascinující zároveň. Podobný styl u nás představují časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové, u Linklatera je ale vidět, že fikce umožňuje daleko větší identifikaci s hrdinou, větší reflexi nad sebou samým.
Je pozoruhodné, jak si film přes dlouhé a složité natáčení udržel svoji celistvost. Naopak, delším časovým rozpětím jako by teprve dotvořil svoji formu – na začátku občas svými vyhraněnými exaltovanými dialogy připomíná americký televizní seriál, postupem času je ale čím dál plynulejší, nuancovanější, rozjímavější. Kombinuje směšnost s melancholií a díky své délce precizně pojmenovává základní lidské zkušenosti – vznik a pozvolný rozpad milostného vztahu, rodičovství z pohledu dětí, problémy, ale i bohatství patchworkových rodin. Melancholii ukazuje jako v životě vždy přítomnou – v dětství i v dospívání je ještě pocitem, v dospělosti už jasně definovaným smutkem nad uplývajícím časem. „Zažila jsem pár věcí, narodili jste se mi Vy, našla jsem nakonec práci, co jsem chtěla, rozpadlo se mi pár vztahů, teď odcházíte z domu a přede mnou už je jen pohřeb,“ říká v jednu chvíli matka. Film rozdává sympatie, soucit i lehkou ironii všem postavám. Přitom rekapitulace dospělých tu nevyznívá zrovna vesele, rozpadlé vztahy se tu snoubí s rozpadlými sny, dětství je tak jediným očišťujícím zdrojem i pro dospělé.
ČLOVĚČE, ZASTAV SE
Druhým snímkem, který přináší skvělou metaforu života a zároveň nezvyklé spočinutí, čistou kontemplaci, je poslední experiment tchajwanského režiséra Tsai Ming Lianga, Cesta na západ. Liang natočil hodinový film v několika desetiminutových záběrech. Nejprve vidíme tvář na boku ležícího muže, snímanou ve velkém detailu. Je bez výrazu, jen oddychuje, připomíná zvíře odpočívající na břehu moře, tělo se stává jen živou hmotou, organizmem jako všechny jiné. Potom vidíme pouť buddhistického mnicha ulicemi současné Marseille. Mnich se pohybuje v meditativní pozici extrémně pomalu, kolem ubíhá normální svět ve své rychlosti, zvucích, chaosu. On poskytuje kontrast, proti běhu života nabízí spočinutí, koncentraci. Vtahuje do sebe energii, duch tu ovládá tělo. Zatímco lidé kolem něj, kteří se na chvíli dostanou do záběru ozářeni sluncem, se jeví jen jako siluety, gesta, záblesk chvilkové existence, který se znovu hroutí do nicoty. Sledování filmu se stává výjimečným zážitkem, nejprve vypadá jako nudný experiment, ale koncentrace mnicha je nakažlivá, člověk je čím dál víc vtahován do soustředění, ztišení. Je to jako meditace uprostřed dne. Liang tak formuluje novou polohu filmu – na pomezí výtvarné instalace a performance.
