Skupiny lidí demolujících stadión, brutální rvačky, v krajních případech bezvládná těla či násilnické symboly odkazující k nacismu. To vše se dá zhlédnout při záběrech zachycujících dění na fotbalových stadionech. Na druhou stranu jen těžko lze šmahem odsoudit všechny ty, kteří na fotbal chodí, jako nenapravitelné násilníky, jak tomu zhusta bývá ve zdejších intelektuálních a uměleckých kruzích. Zdejší kritici svébytné fotbalové kultury mají přesto mimořádně silnou munici. Korupcí páchnoucí kauzy a netransparentní komunikace hraničící s carskými manýry spojená s fungováním místní fotbalové asociace jsou jen zbytnělou špičkou pomyslného ledovce.
KOKTEJL VÁŠNĚ A EMOCÍ
Lepšího pochopení moderního fotbalu jako fenoménu se dostane při pohledu do jeho kolébky, Anglie. Každý, kdo strávil nějakou dobu na ostrovech, potvrdí, že mezi domorodci je jen málo těch, kteří by byli vůči nezměrnému nadšení pro fotbal imunní. Pokud se v Albionu nevyznáte ve fotbale nebo nemáte svůj oblíbený tým, s trochou nadsázky jako byste nebyli. Dokládají to zaplněné třetiligové stadiony (srovnatelné se zdejšími prvoligovými), na nichž jsou mezi obecenstvem zastoupeny všechny věkové skupiny, od dětí až po jejich prarodiče. Přitom právě Anglie je zemí, kde se s vlnou násilí mezi fotbalovými fanoušky kdysi potýkali v nesrovnatelně větší míře než u nás. Přesto ani zlaté časy tehdejších tzv. rowdies, sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století, kdy byly před sérií tvrdých represivních opatření televizní záběry z bitevní vřavy na ochozech stadionů běžným koloritem víkendových zpravodajských relací, nedokázaly všeobecnou vášeň pro fotbal utlumit. Otázkou může být ono okřídlené Smyczkovské Proč?
Fotbal přes své nešvary vždy dokázal tisícům lidí na stadionu poskytnout napínavou podívanou a sdílet mimořádně silné emoce zahrnující slzy smutku i štěstí. Umožňuje zažít napínavý duel s otevřeným koncem, v němž může David srazit Goliáše. To vše spolu se sofistikovanou taktikou, která dokáže využít přednosti jednotlivých hráčů, dělá z fandění opojný zážitek s vysokým závislostním potenciálem, který dává zapomenout frustraci z mohutného komerčního spektáklu, od východu po západ mnohokrát prokázané korupci i tomu, že se věhlasné tradiční týmy stále častěji stávají hračkami rozmařilých šejků a oligarchů.
Popularitě fotbalu navíc nahrává skutečnost, že se s ním lze setkat prakticky kdekoli. Spousta dnešních hvězdných hráčů začínala mimo starý kontinent, často s hadrákem a na boso. Podobné příběhy jsou pak hnacím motorem pro miliony dalších kluků, kteří kromě závratné slávy sní o hmotném zabezpečení svých rodin i celých komunit. Potvrzuje to i překladatel Jiří Müller, který se měl možnost spřátelit s někdejší brazilskou enklávou v brněnské prvoligové Zbrojovce. „Odhadem ti kluci osmdesát procent svých příjmů posílali zpět do Brazílie, aby podpořili svoje manželky, děti či rodiče. Byli tu hlavně kvůli tomu.“
KAŠE JMÉNEM KOTEL
Rozeznat pravověrné fanoušky s vášní pro fotbal od těch, kterým jde pouze o vybití vlastní frustrace pomocí násilí, bývá na první pohled složité. Sdílejí totiž často tentýž prostor, tzv. kotel. Podle slávisty Pavla, který patří mezi tzv. ultras, není „kotel komunita jednotného názoru, ale společenská kaše, kde se objevují všechny vrstvy. Kotel musí mít všechny složky - chuligány, kteří táboru zjednávají respekt a nebojí se postavit ostatním, ultras starající se o chorea (např. secvičené tématické obrazce složené přímo z diváků nebo obří transparenty - pozn. aut.), chorály a atmosféru, a aktivní fanoušky, kteří chtějí fandit a dodávají kotli na mohutnosti. Bez každé z nich je chudší a slabší.“ K problematice propagace nacismu a rasismu na fotbale Pavel dodává: „Co se týče radikálů zprava i zleva, tak jsem toho názoru, že politika na fotbal nepatří a snaha ji do kotle vnášet vede jen k jeho rozkladu.“ Pavel nicméně zdaleka nereprezentuje postoj všech ultras k přítomnosti „politična“ na fotbalu. Značek sportovního oblečení spojeného s krajní pravicí, stejně jako transparentů s xenofobní symbolikou si zvlášť u některých klubů nelze nevšimnout. Nejčestnější výjimky představují liberečtí Supras Unisono nebo ultras pražských Bohemians 1905, kteří proti rasismu na fotbale otevřeně vystupují a jsou úzce provázaní s punkovou subkulturou.
PYRO NENÍ ZLOČIN
Ultras rádi používají pyrotechniku, která představuje asi největší třecí plochu mezi oficiálními kruhy a fanoušky. Ostatně na světelnou show pod taktovkou kotle s okřídleným heslem „pyro není zločin“ nemají často jednoznačný názor ani uznávaní fotbalový novináři. Podle aktivních fanoušků používání pyrotechniky na stadion zkrátka patří, protože dokáže náležitě umocnit atmosféru. Příznivec Slovácka Petr k tomu dodává: „Vůně pyra a sektor zalitý světlicemi v rukách fanoušků patří k nejsilnějším zážitkům na tribunách. Bohužel kontroverzi v používání pyra přináší používání velkých dýmovnic a házení pyrotechniky na plochu.“ Problémem jsou podle něj finanční sankce, které za pyro klubům ukládá fotbalová asociace. „Navíc se pokuty neřídí nějakými normami nebo jasným ujednáním, takže jsou kluby i fanoušci vystavováni velké nejistotě.“ Nicméně obecné bezpečnostní trendy pyrotechnice na stadionech příliš nepřejí a zvlášť v západoevropských zemích je stále častěji tvrdě postihována a kriminalizována i na úrovni samotných fans.
STARÉ DOBRÉ ULTRA NÁSILÍ
Kapitola sama pro sebe jsou násilnosti na tribunách, i když podle Petra „se rvačky na stadionu v posledních letech objevují velice pomálu.“ Když už prý k něčemu dojde, ve většině případů sehraje hlavní zápornou úlohu policie nebo najatá bezpečnostní služba. Tu si kluby vybírají dle svého vlastního uvážení a její úroveň silně kolísá. „Přemotivovaní jednotlivci z ochranky vyvolávají konflikty s hostujícími fanoušky. U mnoha z mediálně známých případů násilí na stadionu stál na počátku necitlivý nebo cíleně vyprovokovaný zásah. Třeba jednou při odchodu fanoušků z hostujícího sektoru se člen ochranky pokusil vzít šálu hostů. Následovala strkanice, která nakonec skončila pacifikací hostujících fanoušků ze strany policie. Kdo byl pak na služebně označen za viníka, je jasné.“ Podobnou zkušenost popisuje Libor, který chodí pravidelně fandit na domácí zápasy Zbrojovky Brno. „Živě si pamatuju, jak při jednom z řady nepovedených utkání chodili fanoušci házet na protest klubové šály přes plot. Lehká bavlněná šála padající na štěrk mezi sedadly a hřištěm nemohla absolutně nikomu ublížit. Přesto to dopadlo tak, že přiběhla nadržená ochranka a začala fanoušky mlátit takovým způsobem, že jeden z nich skončil v bezvědomí.“ Klub tehdy zareagoval pohotově a s agenturou smlouvu krátce po incidentu rozvázal.
Svou roli při násilných střetech sehrává i frustrace z nespravedlnosti odehrávající se přímo na hřišti. Karel, který během svého několikaletého pobytu v Birminghamu pravidelně jezdíval na zápasy Aston Villy, popisuje jeden takový moment z výjezdu do Londýna. „Arsenal otvíral nový stadión a zkrátka nemohl prohrát. Vedli jsme dva jedna a rozhodčí neúměrně nastavoval čas do doby, než se Arsenalu podařilo vyrovnat. Byli jsme tak naštvaní, že jsme na tom jejich novým svatostánku vzteky vyrvali lavičky.“
Nemá však cenu stavět si vzdušné zámky. Ne všechno násilí je na fotbale vyvoláno vnějšími vlivy a do anonymních davů si opravdu často hledají cestu ti, kteří v nich mohou realizovat své agresivní sklony. Zároveň se však násilí stále častěji přesouvá mimo ochozy stadionů a záběry bezpečnostních a policejních kamer. Podobnou zkušenost má i Karel z Anglie. „Když jsme se někde dostali do bitky, tak to většinou bylo proto, že jsme zašli v klubových barvách do hospody v jiným městě nebo čtvrti.“ Ale to už se dostáváme do prostředí subkultury hooligans a světa fanoušků trénovaných do rvaček, které mají svá přesná pravidla. V přeneseném slova smyslu se jedná o brutální a do ilegality zahnaný sport.
Přestože se u aktivit hooligans jedná o problematický a pro okolí často nebezpečný fenomén, byla by škoda na všechny aktivní fans pohlížet touto zúženou optikou. Prostředí fotbalových stadionů spíše ukazuje a zesiluje jevy, které se dějí i mimo ně. Násilí, rasismus a xenofobie stejně jako radost a potřeba bavit se existují i všude jinde. Zjednodušování problémů a snaha po snadném a přitom účinném řešení však příliš užitku nepřináší nikde.
