Často tvoříš ve skupině nebo aspoň ve dvojici – v čem ti spolupráce vyhovuje víc než tvorba na „vlastní triko“?
Jednak to je asi mojí povahou, nerad se prezentuju sám za sebe, a v mnoha ohledech je to taky jednodušší. Věc se vytváří v dialogu, proces tvorby graduje do něčeho možná zajímavějšího, než kdybych pracoval sám. Ale možná mám taky strach udělat chybu. Ve dvojici má jednotlivec diváka, který ho může korigovat a počet „chyb“ se snižuje. Někdo by takhle pracovat nemohl, ale já jsem od vysoké školy nevytvořil skoro nic samostatně (smích). Sám dělám jedině ilustrace, jinak jsme na všem spolupracovali s Vasilem Artamonovem, i rozhovory jsme dělali společně. Na autorství nelpíme.
Jak taková spolupráce funguje?
Nás vždycky bavila. Věnujeme se převážně malbě, která je považována za autentický projev jedince, a i tu děláme společně. Někomu může připadat nejdivnější, že dokážeme jeden obraz malovat spolu, ale tím, že ovládáme klasickou malbu, máme možnost se dohodnout na výsledku. Jak by to mělo vypadat a jak to budeme dělat.
Pionýři s válečkem
Jsi jedním z výrazných členů graffiti skupiny CAP (Crew Against People), o co se jedná?
Začali jsme s tím asi v roce 2005 spolu s Vítkem Svobodou, spolužákem z UMPRUM. Přišlo nám, že graffiti se dělalo strnule a chtěli jsme to dělat zábavněji a svižněji. Tak jsme trochu uvolnili rukopis, zkusili popřít zručnost a začali dělat „špinavě“, s odkazem k prazákladům newyorského graffiti sedmdesátých let. Dnes je to trend, akademismus, ale tenkrát to tu bylo něco nemožného, hnusného a špatného, takže jsme se s některými lidmi dostali do konfliktu. Vlastně nikdy jsme nedělali ulice, většinou to bylo v opuštěných továrnách, na periferii, kdekoli, kam nikdo nechodí. Zpětně si uvědomuju, že to byl vlastně i fotografický projekt. Vytvářeli jsme iluzi, že ta věc existuje někde mimo dosah potenciálního diváka. Fotil jsem to převážně já a vždycky jsem se snažil, aby to vypadalo skutečně hrozně opuštěně a všude vládla postapokalyptická atmosféra, i když reálně to tak vždycky nebylo.
Pokračují CAP dále?
Vrchol byl tak šest let zpátky, kdy jsme vydali knihu, jíž se to vlastně uzavřelo. Tehdy jsme dělali desítky věcí týdně, byli jsme naštvaný na místní graffiti scénu, kterou jsme konfrontovali a skutečně jsme tím žili. Ale to už se asi nezopakuje. Teď děláme sem tam, není to jako tenkrát.
V jednom z rozhovorů jsi říkal, že opakované bombení vlastního jména je trapné a že graffiti je sport pro hyperaktivní děti, který tě přestává bavit. Stále to platí?
Kritéria se mi proměnila zase zpátky a graffiti kultura je mi sympatická právě ve své zkostnatělosti. Honění si vlastního stylu, snaha o tvar písmene, který je třeba pro mě už nezajímavý, ale uzavřenost graffiti mě fascinuje. Ty lidi do toho dávají spoustu energie, já už jsem na podobný výkon asi líný. Nedokopu se k tomu, abychom teď v zimě jeli třeba do Štěrbohol do nějaké betonové kostry a něco tam patlali válečkem. Chtěl bych, ale nějak to skřípe.
Je třeba brát to s rezervou
Spolu s Vasilem Artamonovem jste získali před třemi lety cenu Jindřicha Chalupeckého, co to pro vás znamenalo?
Nepovažuji to úplně za milník. Udělování cen za umění mi přijde problematické samo o sobě. Podle jakých kritérií se určuje kvalita či nekvalita? I to vytváření hvězd, nebo spíš pseudohvězd mi přijde zbytečné...
To, že jsme ji tenkrát s Vasilem získali, nás dost překvapilo. Celou dobu jsme se ji snažili sabotovat, aby se nedalo rozhodnout o „nejlepším“. Chtěli jsme vytvořit něco společně se všemi nominovanými – podíl jednotlivých umělců by pak nebyl jasný a nedalo by se hodnotit. Jednomu z nominovaných se do toho ale nakonec nechtělo, byl to velmi ambiciózní kluk. Ale nevím, jestli je dobré se k téhle ceně vracet...
Jak jste se dohadovali s ostatními na společném díle? Měli jste v plánu něco konkrétního?
Myslím, že v zásadě bylo jedno, co by vzniklo, šlo o jednoduché gesto. Ale například jeden z nápadu byl, že bychom společnou věc vystavili v galerii na Olšanských hřbitovech, kterou tenkrát vedla Yumiko Ono, japonská umělkyně, a byl to vlastně box na urnu, který si pronajímala na malé výstavky. Nepovedlo se.
Šlo o příznačný výsledek?
Myslím, že ano. Ty ega jsou hodně silný a občas je těžké zapřít ambice. Obzvlášť na uměleckém poli v Česku. Chalupeckého cena je meta, pak už je jen cesta ven, což se málokomu povede. Vlastně spíš skoro nikomu. Je asi těžké se zapřít a říct: „Pojďme si udělat srandu.“ I když tenkrát jsme to brali dost vážně, nechtěli jsme to nijak odlehčovat.
Proč není dobré se k ceně vracet?
Nechtěl bych k ní poutat pozornost, vyvíjí se šíleným způsobem. Uvnitř došlo k nějaké kádrové změně a sponzoruje je nová banka, přes kterou se tlačí reklamní kampaň. Posledně třeba proběhla série billboardů s kvízem, na každém byla otázka týkající se laureátů ceny z minulých let, ale jeden z nich se ptal, která banka nejvíc podporuje umění… Přitom jsem přesvědčen, že někteří uvedení umělci o kampani ani nevěděli a nemohli svoji účast odsouhlasit. V zásadě je to ale jedno, protože už samotný nápad je odporný.
Zase tu cenu ale nechci úplně negovat, někoho to může nakopnout. Laureát jede do New Yorku nebo do jiné vzdálené metropole, ale je potřeba to brát s rezervou. Snít o dobyté slávě je naivní nesmysl.
Vy jste vystavovali v New Yorku…
To je povinnost laureáta. Výstava byla v Bohemian National Hall, v jednom z největších českých center na světě, což je velký barák na Manhattanu, na jehož programu se asi trochu odráží nutnost uživit tak obří dům. Ono je taky těžké konkurovat tisícům galerií ve městě, kde je natolik hustý galerijní provoz, že člověk absolutně nemá chuť se zajímat o umění. Když se koná za jeden večer několik set vernisáží jenom v Chelsea, tak je asi lepší zůstat doma. Navíc většina galerií je komerčně laděná, a to se podepisuje i na kvalitě. Myslím, že v NYC bez galeristy umělec v podstatě neexistuje, musí se prezentovat skrz obchodníka. Nechci ale být jenom skeptický, funguje tam i celá řada velmi zajímavých uměleckých institucí.
Protest jako artefakt
Když jsme se domlouvali na rozhovor, bránil ses zprvu tím, že k současnému uměleckému provozu máš velkou skepsi. Co jsi tím měl na mysli?
Nenárokuji si nějakou obecnou platnost, protože to je moje osobní záležitost, ale jde mi o fungování umělce v rámci institucí – uměleckých galerií, muzeí. Mě to přestalo naplňovat a mnohem komfortněji se cítím v roli služebníka v rámci nějakých sociálních a politických aktivit. Poskytuji službu výtvarníka, řemeslníka.
V rámci umění by se asi nabízela cesta dál mimo český kontext, ale jednak si nejsem jist, že naše práce s Vasilem je přenosná a v jiném prostředí čitelná. Za druhé neustále řeším problém týkající se trhu, je to neustálé uhýbání, snaha „neušpinit se“. Dost mě to celé unavuje, i když uznávám, že se z mé strany asi jedná o eskapismus. Ale momentálně pociťuji z představy umělecké „nečinnosti“ úlevu (smích).
Máš v tomhle ohledu nějakou trpkou zkušenost?
Naštěstí mám pocit, že jsme toho až tolik blbě neudělali (smích). Ale například účast na podzimním veletrhu Art Berlin Contemporary zpětně hodnotím jako chybu. Je to sice v rámci veletrhů komornější akce pro menší galerie, ale ať je to sebeskvělejší, nemůže z toho být nic jiného než jarmark s malými kójemi. Takže poprvé a naposled.
Zároveň kreslíš pro Nový Prostor a další média, v čem ti to připadá míň banální nebo víc čisté?
Jde o to, komu tu službu poskytnout. V zásadě jde o to samé jako v uměleckém provozu – v jakém kontextu se člověk ocitne. Nechtěl bych dělat ilustrace dejme tomu pro Reflex.
Podle čeho si vybíráš?
Je to vždy politická volba. Podporuju instituce, které jsou mi politicky sympatické. Třeba Babišovi bych nikdy umění neprodal (smích). Jednak legitimizuješ to, že si ten člověk nárokuje pozici mecenáše, který koná dobro, a navíc mu dovoluješ vlastnit věc, která i jím utvářený systém kritizuje. A kritika je eliminována, už tak je ostatně v rámci systému v pořádku.
Nestojíš o to ho obrat?
Obrat? To je směšný (smích). Jak? Že by mě příštích padesát let platil? Nebo znárodnit jeho majetek? Pokud by to šlo, tak jo. Ale co se našeho umění týče, my toho beztak moc nemáme, neprodukujeme v kvantech. Máme nějaké soubory, které máme rádi jako celek, a ty si necháváme.
Jak populární je mezi českými sběrateli angažované nebo antisystémové umění?
Neznám preference českých sběratelů, ale „antisystémové“ umění se pochopitelně prodává běžně, jako všechno ostatní. Neoliberalismus veškerou kritiku eliminuje tím, že ji obsahuje – kritizovat je přece dovoleno. Ostatně třeba pikety z Occupy Wall Street byly už pár týdnů po zahájení protestů k vidění v jedné z galerií na Manhattanu.
Spatřuješ v tom nějaký rozpor?
Estetizace politiky je přeci tím hlavním rozporem. Jak může přijít zásadní změna či revoluce, když je vlastně všechno v pořádku? Koneckonců i na ty revoluční davy – a jsem si vědom, že to není dělnictvo a proletariát – lze nahlížet jako na něco pěkného, co tady má své místo. Nebo jen jako na jistou kosmetickou vadu na kráse jinak dokonalého systému, jak o tom píše Mikkel Bolt. V prvním případě se jakýkoliv protest stává impotentním, protože v systému má pro sebe vyhrazené místo. Ani ten druhý ale nestačí, protože nepřipouští úplnou změnu.
Pátrání po syntéze
Odmítáš-li přiřadit své práci místo na trhu s uměním, co by se s ní mělo stát místo toho?
Stále doufám, že nějaké místo mimo trh existuje (smích). Ani rámec galerijního provozu nemusí být vždy skličující. Myslím, že zrovna Česko je do jisté míry oázou malých nezávislých galerií, do kterých se mladý umělec celkem snadno dostane, a může se tím pádem i celkem rychle stát plnohodnotným členem uměleckého provozu. Samozřejmě na lokální úrovni. Může svou prací formovat uvažování a mít s trhem pramálo společného. Po čase se ale logicky naskytne otázka, co dál, protože místní komunita je opravdu malá.
Já teď momentálně nevím, kudy dál, ale napadá mě, že jistá silná žitá zkušenost by mohla být východiskem – aby člověk mohl žít svůj život „divně“ (smích). Mám třeba rád věci, které vznikaly ve východním bloku v sedmdesátých a osmdesátých letech mimo prostor k tomu určených institucí. Například v Sovětském svazu existovala skupina Kollektivnyje dejstvija (Kolektivní akce), která organizovala různé výlety za město – většinou do polí nebo lesů, vždy na konkrétní místo. Vždy byl zván určitý počet diváků, kteří se v průběhu události mohli stát spoluautory nebo účinkujícími. Na určených místech se pak konaly akce řízené scénářem a přesnými pokyny, ale i volnější představení na způsob minimalistického divadla. Ale klidně i jen výstavy obrazů mezi stromy nebo prapodivné „zbytečné“ úkoly pro pozvané. A to vše vytvářelo instituci skupinového jednání a uvažování.
To samé platí i pro bytové výstavy a jiné komorní umělecké praktiky té doby, jenže to se nedá znovu vykonstruovat, zvlášť z pozic etablovaných umělců, kdy se něco podobného vnímá jen jako jedna z již zaběhlých strategií, jak vykročit z galerie ven. Přesto jsme před rokem zkusili s Vasilem použít podobný model na svojí výstavě. V galerii jsme prezentovali několik letáků s výzvou pro návštěvníky, aby se zúčastnili některého z našich „výletů“. Myslím, že to nakonec dopadlo zajímavě.
Když mluvíš o etablovaných umělcích, zní to trochu jako prokletí...
Možná to přeháním. Samozřejmě můžeme něco dělat a bude to fajn. Taky se o to stále pokoušíme. V rámci naší širší skupiny P.O.L.E. se snažíme propojovat umění s politikou s využitím méně zaběhlých uměleckých forem nebo překročením do jiných sfér jako například dokumentární výstava, kolokvium, performativní lekce, tableau vivant („živý obraz“). Zrovna včera jsme se v galerii AMU pokusili navodit situaci obsazení televizního studia. Zabarikádovali jsme část galerie, kde jsme vytvořili televizní studio, kam jsme pozvali asi patnáct lidí, což byli většinou filozofové a aktivisti. Měli v něm vystoupit v rámci „nouzového revolučního vysílání“ a vyjádřit se k objektivitě, hierarchičnosti a funkci médií v podmínkách takové změny.
Neděsím se Ruska
Tvoje rodina se přestěhovala z Ruska do Čech, když jsi končil základní školu. Vracíš se někdy zpět?
Jezdím tam každý rok, minimálně jednou, ale mám pocit, že se tam toho moc nemění. Moskva je svět sám pro sebe, pokaždé mě ale znovu zasáhne svými propastnými sociálními rozdíly a pocitem, že veřejný prostor je totálně privatizovaný. Mám ji rád hlavně kvůli urbanistické velkorysosti, ale nesmím tam být dlouho. Takže k tomu mám vztah více méně jako turista ovládající jazyk, co se do města vrací poněkolikáté.
V jednom z rozhovorů jsi ty nebo Vasil říkal, že se od vás skoro očekává, že budete zpracovávat téma ruské identity. Platí taková očekávání stále?
To je těžká otázka. Bere se to tak, že na to máme právo, zpracovávat historii, zvlášť umělecké dějiny. Já si ale vlastně nejsem jist, kým se cítím být. Samozřejmě se necítím být Čechem, ale nemluvím o sobě ani jako o Rusovi. Uvědomuju si, že naše identita, naše myšlení, je hodně dané jazykem, který nás formoval. Další věc ale je, že nás lidi takto chtějí číst. Ať už uděláme cokoli, budeme vnímaní jako „ruští“ autoři.
Přemýšlel jsi někdy o návratu do Ruska?
Asi se nestane, že bych se sám rozhodl odjet zpátky. Ale kdyby se něco stalo a třeba bych byl vyhoštěn, případného návratu se neděsím. Kdysi jsem i vážně uvažoval o životě v Moskvě, občas
se mi ten nápad vrací, ale důvody jsou pokaždé jiné. Buď jsem v Moskvě viděl východní analog New Yorku, nebo mě tam táhli lidi, se kterými jsem byl zrovna v kontaktu. Nebyl by to samozřejmě přesun vyloženě do Ruska. Mimo hlavní město je to radikálně jiné a život tam si úplně představit neumím. Ale možná je to jen otázka času.
***
Alexey Klyuykov (nar. 1983) je výtvarný umělec a ilustrátor. V roce 2006 absolvoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru u profesora Jiřího Davida. Spolu s Vasilem Artamonovem získal v roce 2010 cenu Jindřicha Chalupeckého. Je členem uměleckého sdružení P.O.L.E. a graffiti skupiny CAP. Jako ilustrátor působí v řadě periodik (Nový Prostor, A2, Solidarita), výtvarně také doprovodil například knihu Fragmenty anarchistické antropologie Davida Graebera (tranzit, 2013). Je ženatý a má syna Timura.
