Lenka Sobotová totiž ve svém literárním debutu nepopisuje nic nového, nad čím by se nám tajil dech úděsem, nic, proč bychom knížku museli na pár minut odložit, abychom nabrali sílu pokračovat. Ve svých osmi povídkách s ženskými hrdinkami rozvíjí příběhy, které se zdají být každodenními až fádními, což ještě umocňuje jejich zdánlivá nedějovost.
Ale pod každou povídkou, která zachycuje vždy jen kratičký životní výsek, je ukryt hluboký příběh, jenž si každá z hrdinek nese jako svoje břímě. V povídce Papundekl mezi námi se žena ve středních letech (ostatní ji pro její osamělost považují za lesbu) shodou tragických okolností začne starat o malou holčičku, která ihned zaplní prázdné místo v jejím životě. Sochařův večer rozehrává obraz páru, který za děti a rodinný život zaplatil vysokou daň – vzájemnou přitažlivost a intimní život („Mateřství je smrt ženy.“).
Šrám na srdci
Samotná témata povídek nejsou nijak převratná – nevěra, touha po dítěti, smrt partnera, nemoc, stáří. Ale ne vždy tou nejdůležitějším hodnotou musí být převratnost či nápaditost. I tisící variace na pomíjivost života může zaujmout. Sobotová své hrdinky popisuje velmi nenápadně, v davu postav byste je snadno přehlédli, nejsou divami, nenosí extravagantní oblečení ani se nechovají nelogicky, jsou typickými „ženami odvedle“. Ale mikropříběh každé z nich dokáže chytit za srdce – ovšem nikoliv teatrálně, spíše s citem a pochopením.
Autorčiny hrdinky pokrývají celé sociografické spektrum postav, najdeme v něm ženy vdané i bezdětné, mladé i vyzrálé, nezkušené i sršící moudrostí. Toto komplexní pojetí má bohužel velkou nevýhodu v tom, že je téměř nemožné každou z nich vykreslit přesvědčivě a z blízka, jak se povedlo třeba v postavě překladatelky z povídky Zlatá písmenka. Ač hrdinku i autorku od sebe dělí značné množství let, jejich životní příběhy se v lecčems shodují, i proto tento příběh patří k nejautentičtějším v celém souboru.
Ženské povídky
I kdybyste nevěděli, že se autorka živí jako překladatelka anglické literatury, bez větších problémů byste vytušili, že ji psal někdo, kdo má k jazyku blízko a kdo je ochoten si počkat na ten správný moment, kdy vytane na povrch to jedno jediné slovo, které dokonale popíše danou situaci či emoci. Nikdo jiný by totiž v prvních dvou větách nepoužil slova „šošolky“ či „prsť“ a nenechával by své hrdinky vykřiknout „moldánkovitě“. V povídce Zlatá písmenka si tak vitální překladatelka v důchodovém věku posteskne, že „lid čte špatné překlady a pak mluví překladatelštinou.“ Jazyková ekvilibristika je vítaným faktorem, nenecháte-li svou mysl příliš dlouho dumat nad tím, co znamená „tvářit se uškřinutě“.
Celkový rytmus povídkového souboru je velmi pozvolný až vláčný, což v kombinaci s ženskými hrdinkami a tématy nemusí každému sednout. S tímto vědomím je k ní třeba přistupovat, abyste byli schopni pozorovat právě ty jemné kruhy, které víří na literární hladině. Ilustrátorka a jiné obrázky proto nemůže být knihou, která by způsobila poprask na literárním poli či ve vašem nitru, ale má potenciál stát se příjemnou společnicí, která vám ukáže, že zdaleka nejste jediná, která má svá „malá“ trápení.
Lenka Sobotová: Ilustrátorka a jiné obrázky, Argo, 2013, 188 stran
