Pomáhá mi psaní
Dětství jsem měl šťastný, i když otec byl nemocnej a matka po jeho smrti taky, protože se na ní ta maniodepresivita přenesla. Myslím, že tahle nemoc je nakažlivá. Je v každém z nás a záleží, jestli se to něčím spustí. Pravda je, že i jako dítě jsem byl trochu neurotickej. Poprvé jsem byl hospitalizovanej asi v pětadvaceti letech kvůli neuróze. Hrozný bylo, že mi tvrdili, že jsem neurotik, a já byl přesvědčenej, že mám dědičnou maniodepresivitu. To bylo hodně nepříjemný, protože mi nedávali žádný prášky. Měl jsem velký výčitky svědomí kvůli tomu, jak jsem se choval, vyčítal jsem si, jak jsem nepraktickej, línej a že na všechno seru. Nám tam všem tvrdili, že to je neuróza a že si to každej má vyřešit sám v sobě. Teprve když jsem řekl psychiatrovi, že uvažuju o sebevraždě, tak mi nasadil antidepresivní léčbu. Když to konečně uznali a nasadili mi prášky, bylo to dost vysvobození.
Tohle je moje asi patnáctá hospitalizace, nevím přesně, už to nepočítám. Kdybych měl popsat, co se v člověku děje, tak jedním slovem: Peklo. Fyzická bolest je taky nepříjemná, ale nedá se srovnat s bolestí uvnitř. Člověka to neustále provází, není kam utéct a okolí spíš člověka odsoudí, než aby ho nějak respektovalo. Vím, že bych neměl pít alkohol, přitom občas si dám, aby mi bylo aspoň chvíli líp. S alkoholem je to neustálý boj, to je člověku čtvrt hodiny dobře a pak den zle, ale stejně k tomu sáhneš, aby ti bylo aspoň tu čtvrt hodinu dobře.
Život bez téhle nemoci si nedovedu představit. Asi bych musel chodit do práce, makat a nebejt tlustej. Naštěstí mám invalidní důchod. Vím, že už to jiný nebude. Jediný, co člověku zbývá, je bojovat. Najít si něco, co odvede špatný myšlenky, třeba kamarády a blízkou osobu, která ho bude brát tak, jak je. Mně pomáhá psaní. Teď se těším, až mě pustí, že se vrátím ke všemu, co potřebuju zařídit, že zase budu moct psát. Rád vzpomínám na dobu, když jsem jezdil na ryby. Chytali jsme na živou rybičku. To už bych dneska nedělal, těch rybiček by mi bylo líto.
Jiří Pavel, bipolární porucha a paranoidní psychóza
Léčím, jak můžu
Psychiatrie je opředená mnoha mýty a psychiatři jsou stigmatizováni podobně jako jejich pacienti nebo duševní nemoci vůbec. Je to dané i tím, že náš obor je dost těžko uchopitelný. Část kolegů z jiných lékařských oborů se na nás dívá trochu skrz prsty, jelikož neznáme příčiny duševních poruch, spíše je tušíme a různých výkladů je hodně. Ze strany laické veřejnosti potom často panuje představa, že psychiatr je blázen podobně jako jeho pacienti, případně mají lidé strach, že do každého hned vidíme, že ho označkujeme a přidělíme mu nějakou nálepku, případně ho rovnou zbavíme svobody. Různé „béčkové“ filmy tyto představy ještě posilují... My ale nikoho neznevolňujeme, pokud tam není vysoký faktor nebezpečnosti – tohle už je dneska ošetřeno velmi přísně. Často se také snažím lidem vysvětlit, že diagnóza není to nejdůležitější. Slouží k nějaké shodě a zařazení, ale nemusí vypovídat o tom, co člověku skutečně je. Dokonce si nemohu být jistý, že dva lidé se stejnou diagnózou trpí tím samým. Proto když vidím pacienta, tak nevidím diagnózu, ale člověka a jeho příběh. Léčím, jak můžu.
Psychiatrii máme v rodině. Můj otec je psychiatr a zároveň psychoterapeut, dělá to i brácha. Možná proto jsem se snáz orientoval, když jsem po škole nastoupil do léčebny. Tehdy se psychiatrie hodně vyvíjela biologickým směrem, ze školy jsme uměli zvenčí popsat příznaky, ale nikdo nás neučil, co mohou znamenat. Stejně tak nás neučili chápat důležitost psychosociální oblasti – že to, jak a s kým žijeme a co děláme, má vliv na náš duševní stav, dokonce i na ten chorobný. Křehkost této oblasti jsem ale brzy pochopil. Zajímá mě fenomén „krize“, který může mít přednost před diagnózou, a lidem, kteří se do ní dostanou, se snažím nabízet nízkoprahové služby. Před rokem jsme otevřeli Komunitní terénní centrum, které navazuje vztah s lidmi v jejich přirozeném prostředí. Je opravdu úspěšné – mnoho z těch, kteří dříve trávili v léčebně třeba polovinu roku, dnes může zůstat doma. Jenže je také ojedinělé. Výmluvné je to, že psychiatrických sester operujících v terénu je v celém Česku nasmlouváno s pojišťovnami něco mezi deseti a patnácti.
Petr Příhoda, psychiatr a psychoterapeut, primář pražského Centra krizové intervence
Kolem duševní nemoci se točí spousta lidí.
Jak s ní žijí pacienti, lékaři a rodina?
Na cestě z utrpení
Znám těžké deprese vedoucí k sebevraždám, nádherně extatické mánie, i psychózy, kdy se člověku změní osobnost i identita a na chvíli si myslí nesmysly. Onemocněla jsem po dvacítce coby studentka vysoké školy a za patnáct let jsem byla v bohnické léčebně čtyřikrát, naposledy letos. Jsem živým svědkem péče u nás. Poprvé mi určili špatně diagnózu, fázi mánie považovali za vyléčení a se špatnou medikací mě propustili domů – za tři dny jsem skočila z okna, ve fázi těžké deprese. Mám také na mysli uzavřená oddělení a oddělení neklidu. Právě tady jsem zažila nelidské a protiprávní jednání personálu, nerespektování osobnosti člověka, o to hůře, že nemocného. Násilím jsem byla dovlečena na izolaci, když jsem chtěla dopoledne zavolat manželovi a nikdo mi nebyl schopen říct, vysvětlit, proč to zrovna nejde. Na noc mi nebyla dána žádná nádoba, neřekli mi, jak se domoci otevření dveří a smět jít na záchod. Ráno bylo velmi ponižující... A dodnes nevím – byla „na neklidu“ kamera? A snad i mikrofon?
Epizody depresí jsem měla zcela neuvědoměle celé dospívání. Když se k tomu přidala životní krize, nastalo střídání mánie s depresí, které bez léků vedlo k zhroucení mého zdravého rozumu. Ocitla jsem se prostě ve slepé životní uličce a hlava si našla z utrpení cestu do jiné reality. Zpočátku jsem si myslela, že se uzdravím a přestanu brát léky. Vždy jsem se totiž dokázala vrátit zpět do reality. Ale bohužel, ataky nemoci se vracely, a to i tehdy, když se můj život „projasnil“. Dodělala jsem vysokou školu, našla skvělého partnera pro život a porodila dvě děti. Musela jsem akceptovat svou nemoc. Život s ní se zdá být vcelku lehký mezi jednotlivými atakami nemoci, kdy žijete jako každá druhá zaměstnaná maminka – jen je to těžší o větší únavnost a psychickou citlivost. Problémy však nastávají při hospitalizaci, kdy do zaměstnání přijde neschopenka z Bohnic. Je to taková stigmatizace. Můžete v důsledku toho i přijít o místo. Málokdo totiž ví, že i psychicky nemocní mohou prožívat plnohodnotný život, byť někdy na pár měsíců vypadnou z pracovního procesu...
Jana, schizoafektivní porucha
Celoživotní sestra
Letní prázdniny 1998. Je mi čerstvě osmnáct a vracím se z procházky domů. Před vraty stojí sanitka a bliká. Sundávám si sluchátka. Sanitář se neobtěžuje popsat, co se děje. Dává mi ale najevo, že mu výjezdy „k podobným případům“ vadí a že mu vadím i já, když hned nechápu, jaké doklady potřebuje. Můj bratr se právě pokusil o sebevraždu upálením, stihnul si ale ještě zavolat sanitku. Šok z hrubého jednání sanitáře tak střídá šok daleko větší.
Po krátkém pobytu v nemocnici přijímá bratra s čerstvými transplantacemi a popálenými plícemi léčebna v pražských Bohnicích (PLB). Tím začíná nová kapitola problémů, které rodina řeší už od dětství. První pobyt je nejdramatičtější. Na „příjmu“ bratr setrvává několik měsíců spolu s agresory, lidmi ukrývajícími se před stíháním i před noclehem na ulici. Zároveň je tam ale řada zajímavých lidí v patové životní situaci, kteří se snaží vynahradit zoufalý nedostatek personálu (na oddělení bylo kolem čtyřiceti mužů na jedinou zdravotní sestru).
Hlavní závěr ze setkání rodičů s prvním ošetřujícím psychiatrem: bratra na vojně šikanovali, moc o něm neví, ale to zjevně nevadí. Lékař mu přiřazuje diagnózu na základě informace od rodičů, že se v rodině vyskytla schizofrenie (o více než třicet let starém příběhu se ale mnoho neví...). K zevrubnému vyšetření dojde až po deseti letech, a přestože nová diagnóza daleko lépe odpovídá symptomům, v Bohnicích to neberou v potaz. Zajímavý je také pocit, že se jako sestra vlastně nepočítám. Rodiče se mě „v mém vlastním zájmu“ snažili vynechat, přestože bratra budu nějakým způsobem řešit celoživotně. Lékaři a lékařky mě nevnímají vůbec, o rozhovor mě požádá až ambulantní psychiatrička z kliniky ESET.
Od prvního setkání se bohnická léčebna proměnila k lepšímu. Lékaři a lékařky jsou vstřícnější (ostatní personál byl vstřícný vždy), naneštěstí ale často absolvují tzv. kolečko, takže chybí kontinuita péče. Léčebnu vnímám jako nezbytnost – v případě ataky je bratr nebezpečný okolí i sobě, bez ní to nelze řešit. Lze si představit řadu vylepšení, přinejmenším investici do areálu i do lidí. Během bratrových posledních dvou pobytů si ale personál i osazenstvo „šuškali“ o jiném scénáři: areál se rozprodá developerům s vidinou zatím stále neexistující komunitní péče a ti méně šťastní, o něž se nemá kdo postarat, skončí i s diagnózou na ulici. Pocit bezmoci z takové vize budoucnosti se popisuje jen těžko...
Tereza
