Člověk má v sobě anděla i zvíře. Kultura zvíře potlačuje a anděla vyzdvihuje, zvíře však není žádná nemoc. Je to stále přítomný tvor, který má svá práva a bez něhož by lidská bytost zahynula. Doslova, protože zvíře v nás se stará o plození a rozmnožování.
A protože to je, jako každý živý proces, něco tajemného, stejně krásného jako strašného, nahrnula civilizace svůj strach i odpor k tomu zvířeti v nás na ženu. Tu, která znepokojuje porody v krvi a bolestech a ještě více snad tím, že k ní muži pociťují touhu i tehdy, kdy jim vůbec o rozmnožování nejde.
Sto a jedna soutěž
V mytologii je základem života obce boj, ke kterému se vztahují všechny rituály. Ženy nebojují (ani nezasedají ve sněmu nebo nehrají divadlo), v jednom se bez nich však neobejdeme: každý hrdina musí získat ženu, s níž založí a rozmnoží rod.
Soutěž o ženu se táhne evropskou mytologií od samého počátku civilizace. Každý hrdina v ní má vždy jenom jednu šanci, když neobstojí, je o hlavu kratší. A tak héroové na Krétě proskakují mezi býčími rohy, princové bojují v turnajích a plní úkoly. Během křesťanské humanizace a romantické individualizace evropského prostoru se pak ke slovu dostává u princezen nejen jejich krása, ale i dobrota srdce, a mezi princi začínají zase vítězit zdánliví outsideři, kteří vedle umění válčit dovedou i jiné věci. Třeba mluvit se zvířaty jako princ Bajaja.
Jenže nemůže každý být králem a život už také není jen neustálý boj. Skládá se spíše z každodenních potyček, drobných vítězství a porážek. Celek životního úspěchu je jejich součtem i kombinací. Teprve tehdy se na scéně objevuje Don Juan, postava, která potřebuje prostor, v němž jsou již dobyty zámořské končiny a svět je zavalen do té doby netušeným bohatstvím. Tehdy se v příbězích objevuje muž, který dobývá ženy jako zámořské kolonie, který je drancuje a konzumuje bez ohledu na budoucnost, neboť mu už nejde o plození a zachování rodu, ale o povýšenou hru člověka, který mimo přítomný okamžik nechce nic víc. Kdo se to v Donu Juanovi ozývá? Anděl jistě ne, i když Juan tak vypadá, zvíře však také ne, protože to nezná rafinovanost. Dona Juana, toho spotřebitele požitků i dobrodružství, si vezeme s sebou i v našich luxusních automobilech.
Civilizaci navzdory
Žijeme ve světě tak komplikovaném, že anděl i zvíře v nás už nejsou jednoduché protiklady a prosazují se jen občas skrze průniky v civilizační mřížce. Některé věci přesto zůstávají v zásadě jednoduché.
V celé naší mytologii a tradici vládnou muži, což konzervativci a tradicionalisté rádi zdůrazňují jako přírodní zákon, jemuž se nelze protivit bez rizika, že dojde k úplnému vyšinutí celé civilizace. Jenomže ta civilizace už vyšinutá je – demokratickou politikou, sdělovacími prostředky, digitálními technologiemi, globálním obchodem a tak dál. A přece občas vyjde na povrch chování, které jako by vypadlo ze starého mýtu. Tu se někdo chová jako Modrovous (zrovna nedávno muž, který v New Yorku věznil mladé ženy, plodil s nimi děti a týral je až k smrti), jindy se moderní Médea mstí za své neštěstí vraždou dětí. Stále znovu se vynořují proroci, kteří mohou (ale nemusejí, kdo to rozhodne?) být falešní, a bůhvíodkud přicházejí pohromy, kterým neumíme čelit ani je předvídat. Starý svět to nevzdává a nikdy se nemůže podařit ho úplně potlačit a překrýt civilizací a moderní kulturou.
Prchli andělé?
Jak ale v tomto světě mají obstát ženy, když jako by se všechno spojilo proti nim? S nimiž je obchodováno jako s předměty mužské touhy a které jsou v soutěži blahobytu, v níž nelze polevit, navíc zatíženy mateřstvím? Když při tom všem nemají odpovídající zastoupení v rozhodovacích pozicích? Čeho se držet, proti čemu bojovat a čeho se vzdát? A vnímají tyhle otázky muži?
V partnerském vztahu jsou ty základní otázky tři: Chci se s tebou milovat? (tedy líbíš se mi, toužím po tobě), chci s tebou mít děti? (tedy vidím v tobě i společnou budoucnost) a chci s tebou vládnout? (tedy přiznávám ti právo na výklad světa). Když některá z těch otázek není položena nebo když odpověď není poctivá, soužití nefunguje a rozpadá se. Ale co ve společnosti? Klademe si správné otázky a odpovídáme na ně poctivě?
V každodenní realitě si neuvědomujeme, jak se mění svět. Až když se člověk zamyslí, co se mu nedaří a čím se cítí znepokojen, začne si všímat změn, které se děly postupně. A je tu nová realita. Mně se to stalo díky billboardu, na který se denně dívám cestou k metru. Ti muži ženino tělo očichávají. Ušlechtilé zvíře je rozhodně žena. Muži, lezoucí po ní jako hmyz, jsou ovšem zvířaty také, vždyť se tak chovají, čmuchají a lezou. Ten poutač je zábavný, estetický, z výtvarného hlediska jde o pozoruhodné dílo. Z něhož anděl odletěl i s prchavou vůní drahé kolínské.
Autorka je redaktorkou ČRo Vltava.
