Již v době svého vzniku si Kašpar, působící v Divadle v Celetné, jako jeden ze svých programových cílů určil práci na „živých podobách“ literární klasiky. Při pohledu na repertoár divadla v posledních letech se snad nejpatrnějším důkazem této snahy zdá neustávající zájem souboru o díla Williama Shakespearea – a to v nastudováních, která v sobě spojují jistou míru inovace s úctou k divadelní tradici. Po úspěšných adaptacích Richarda III., Hamleta a Romea a Julie se spolek pod vedením režiséra Jakuba Špalka rozhodl připravit inscenaci Othella, která měla premiéru koncem dubna letošního roku.
Banalita vášní
Vznik Othella je datován do období mezi léty 1602 až 1604 a shakespearovští badatelé se v případě této hry zpravidla pozastavují u jejích dvou markantních znaků: jednak jejího (i ve srovnání s ostatními autorovými tragédiemi) nesmírně pesimistického vyznění, jednak pro Shakespearovo poměrně vzácného vyprávění zaměřeného na komplikované mezilidské vzta- hy. Tématem Othella jsou tak v podstatě celkem všední city – láska, vášeň, závist, touha po pomstě, podezíravost, žárlivost – které se ale ve vyhrocené situaci stanou pro hrdiny dramatu fatálními.
Oproti mnohým klasickým zpracováním, které mouřenína Othella ukazovaly často jako mladého člověka, se Špalek rozhodl titulní roli svěřit zralejšímu Janu Potměšilovi. Po jeho boku naopak vidíme mladičkou Alenu Dolákovou (Desdemona je její první velkou rolí v Divadle v Celetné) a nutno říci, že po estetické stránce působí rozdíl v jejich věku jako velice chytrý způsob dokreslení kontrastní podoby vztahu bohaté Benátčanky a cizince.
Pomlouvač a voják
Předchozí shakespearovskou inscenaci spolku Kašpar – Romea a Julii – a jejich nynějšího Othella výrazně spojují osoby autora kostýmů Jana C. Löbla a skladatele hudby Daniela Fikejze. Ani z poměrně konzervativního pří- stupu k formálnímu zpracování předchozího představení Othello nevystupuje. Jeho dobové renesanční kostýmy (v současném divadle již téměř nevídaný jev) a tradiční statičnost ovšem dobře vyvažuje strohá scéna a moderní překlad Martina Hilského. Poněkud přebytečným a až kýčovitě folklorním dojmem naopak působí scény tance a soubojů (minulá Špalkova představení bohužel dosvědčují, že má pro tyto choreografické vložky výraznou slabost). Nejpovedenější se inscenace zdá být po herecké stránce. Naprosto září Adrian Jastraban, jehož zásluhou se postava pomlouvače a zrádce Jaga (Jastrabanem však ztvárněna mnohovrstevným a přitažlivým způsobem) dostává téměř do centra příběhu. Dalším výrazným výkonem je Potměšilův Othello, na kterém lze ocenit především jeho věrohodnost – a to jak v úvodních scénách, kde se hrdina představuje jako mírně neohrabaný žoldák, tak i v závěrečných emocionálně vypjatých okamžicích představení. Zaujme i Eva Elsnerová jako Emílie.
V Othellovi těžko najdeme lehkost a nápaditost, která byla vlastní Romeovi a Julii, a také bychom bez pochyby mezi ostatními inscenacemi Kašparu našli povedenější počiny. I přesto však nelze nejnovější premiéru spolku hodnotit jinak než kladně. Rozhodně se jedná o další položku v repertoáru, která potvrzuje pozici Divadla v Celetné jako jednoho ze souborů, které nejlé- pe dokáže zacházet s klasickou činohrou.
William Shakespeare: Othello, premiéra 25. dubna 2013 Divadlo v Celetné.