Svoji novou desku Tomorrow‘s Harvest představil skotský elektronický projekt Boards of Canada na poslechové session kdesi v kalifornské poušti. Navigováni přes GPS, sjely se sem stovky nejvěrnějších fanoušků, kteří zasedli do písku před obří reproduktory a lačně hltali první materiál skupiny po sedmiletém mlčení. Bratrské duo Michael Sandison a Marcus Eoin si k premiéře nahrávky těžko mohlo vybrat vhodnější místo než vyprahlou pustinu – jejich čtvrté studiové album totiž zní jako vysílání rozhlasové stanice po konci světa.
Boards of Canada se zjevili v polovině devadesátých let, kdy se horečka taneční hudby vracela z mainstreamu zpět do undergroundu. Jejich svébytný styl je pupeční šňůrou propojený s tradicí elektronického ambientu chilloutové scény ze začátku dekády, ale zároveň odráží deziluzi z vyhasnutí revolučního potenciálu rave kultury. Jejich vrcholné album Music Has the Right to Children z roku 1998 je eskapistickým výletem do slastných krajin psychedelie, zároveň ale pozoruhodným způsobem pracuje se vzpomínkami na dětství a kolektivními představami o budoucnosti. Skrze samply z poválečných vzdělávacích filmů či soundtracků k dobové sci-fi na něm Boards of Canada stvořili paralelní, retrofuturistický vesmír zvuků, fungující jako brána do vlastního podvědomí formovaného ideologií šťastné budoucnosti.
I další desky Geogaddi a The Campfire Headphase jsou plné pastorálních melodií a vřelých syntezátorových či kytarových zvuků evokujících nostalgii po budoucnosti, která nikdy nenastane. Jejich náladové kompozice i hrátky s pamětí se během poslední dekády snažily imitovat stovky hudebníků včetně těch operujících v tzv. hauntologickém žánru (label Ghost Box, Ariel Pink). Návrat Boards of Canada je ale vítaným osvěžením této „vlny“ – málo kdo z nich totiž umí vytvořit tak kryptickou, sevřenou desku jako oni.
Na odvrácené straně
Na Tomorrow‘s Harvest se slastná psychedelie předchozích desek převrací do temných odstínů apokalyptických nálad. I samotné názvy skladeb jako Cold Earth, Reach For The Dead, Sick Times nebo Palace Posy (anagram slova „apocalypse“) naznačují, že Boards of Canada tentokrát čerpali spíše z kolektivní paměti osmdesátých let, kdy eskalace závodů ve zbrojení znovu zhmotnila nebezpečí nukleární katastrofy. Čitelná je inspirace ze soundtracků Johna Carpentera k jeho vlastním filmům jako jsou Útěk z New Yorku či Halloween a nebo hudby skupiny Goblin k hororům Dario Argenta. Jako kdyby se Boards of Canada tentokrát rozhodli pro sklizeň i této druhé, odvrácené strany retrofuturismu.
Úzkost z potenciálního selhání civilizace vždy tak nějak přirozeně doprovázela radostné představy o budoucích světech. A protože v poslední dekádě tyto temné stíny zakryly náš pohled za časový horizont – což se hojně odráží i v současné popkultuře – nezní už Boards of Canada na nové desce tak překvapivě či nadčasově jako kdysi. Ovšem hlas vysílačky v Transmisiones Ferox chladně předčítající sekvenci čísel jako volání o pomoc, hradby syntezátorových zvuků kreslící v Come To Dust nukleární spad a pak už jen zlověstný šum, který se v závěrečné Semena Mertvykh rozprostře po krajině, zní jako finále epické sci-fi o kolapsu civilizace. To že ji dost mož- ná sami sledujeme v reálném čase vlastníma očima dodává hudbě na Tomorrow‘s Harvest mrazivý podtón.
Boards of Canada – Tomorrow‘s Harvest (Warp, 2013)
