Řeč je o lásce romantické. Etymologická i historická příbuznost s románem coby literárním žánrem není náhodná. Román, podobně jako romantická láska, je obvykle kupředu plynoucí vyprávění, které epickým způsobem zachycuje celek života. Námětem románu často bývá právě láska a intimitu setkání příjemce s dílem posiluje i forma, ať už je jí čtení knihy, či předčítání jinou osobou. Romantická láska je analogicky vystavěna na představě společné cesty životem, cesty, která začíná okamžikem, kdy se potkají dva lidé a kdy nahlédnou, že jejich protějšek je ideální druhou polovinou jejich duše.
Láska mě činí jedinečnou osobou
Důležitou součástí romantické lásky je jedinečnost a výlučnost. Člověk, s nímž jsem v romantickém vztahu, je jedinečný, a co je ještě důležitější, já jsem rovněž jedinečná osoba - což plyne z logiky, na níž je romantická láska vystavěna. Zatímco v davu je člověk neviditelný, když si ho druhá osoba zvolila za partnera, stává se unikátním. A jaká by to byla jedinečnost, kdyby ji můj partner sdílel s více lidmi? Výlučnost je tak dalším definičním znakem romantické lásky. Když už ne „dokud nás smrt nerozdělí“, tak aspoň v podobě sériové monogamie.
Není náhodou, že se romantická láska jako forma (sou)žití prosadila spolu s postupující modernitou. Individualistický charakter moderních společností vyžaduje jedinečnost. Jedinec je vysvobozen z tradičních vazeb širšího příbuzenství, které vymezovaly jeho či její možnosti podle věku a pohlaví, a ze striktních třídních pozic, které určovaly, s kým se člověk mohl stýkat či koho si směl vzít. Romantická láska osvobozuje jedince z rigidních sociálních vazeb a staví jej na vyvýšené místo, ovšem za jistou cenu: nebude tam stát sám.
Láska plní důležitou funkci. Ve světě, který zpřetrhal staré sociální vazby a emancipoval člověka (v pořadí muž, žena), se láska stala zdrojem uznání a sebehodnoty. Předmoderní společnosti neorganizovaly své členy podle citů, které k sobě chovali, hodnota lidí se neodvozovala od lásky, která by se vzájemně poskytovala ve dvojici. Moderní já však samo sobě rozumí právě v těchto termínech. A navíc si myslí, že potřeba lásky vyvěrá odkudsi zvnitřku osoby, že je projevem hlubinné pravdy o nás samých.
„Být hoden či hodna lásky“, být v romantickém vztahu, se považuje za znak kvality jedince, dokonce jeho mentálního zdraví. Je přeci „normální“ být s někým a chtít být s někým, sdílet spolu život. Člověk se cítí dobře, když je milován, když někdo další uznal jeho jedinečnou hodnotu. Uznání v tomto smyslu zakládá a reprodukuje náš kladný sebeobraz a jeho udržení je závislé na průběžném potvrzování ze strany druhých (a především toho druhého).
Problémy romantické lásky
Vystavět život kolem romantické lásky, jakkoli normální a žádoucí se to může zdát, je riskantní podnik. Než někoho „potkáme“, svíjíme se v nejistotě, jestli je s námi všechno v pořádku či co přesně je s námi v nepořádku, když s námi nechce nikdo být. (Variace: podobné pocity se přihlásí, pokud nesetrváme ve vztahu dostatečně dlouho.) Když už tedy je někdo na obzoru, mučí nás pochybnosti, zda je to ten pravý, jestli se k sobě hodíme. (Pokud je odpověď negativní, zpátky na políčko Start.) Pokud je odpověď pozitivní, můžeme se připravit na bolestné vyjednávání. Nejen s partnerským protějškem, ale (a možná především) sami se sebou: kde jsou hranice mezi potřebou uznání a potřebou autonomie (pokud jste zapomněli, autonomie je taky nutnou součástí moderního individualismu). Když vše předešlé ustojíme a vztah se ustaví, hrozí možnost, že se láska vytratí. Prázdné místo vyplní potřeba vztahu, který má smysl, kde můžeme být (konečně) sami sebou. A ač možná ještě formálně ve vztahu s předešlou jedinečnou osobou, setkání s touhle osobou je skutečně „to pravé“, ona je doopravdy unikátní a my se cítíme tak... živí, skvělí a jedineční.
Jak vidno, naše jedinečnost vůbec není jedinečná, nýbrž uniformně charakterizuje všechny naše souputníky v krajině romantické lásky, a sama potřeba takové lásky není odvěká, ale zabudovaná do struktur naší společnosti. To, co se často vnímá jako osobní problémy a individuální selhání, lze nahlédnout coby výsledek sociálního uspořádání. Ti, kdo žijí bez romantické lásky, ať už je jejich důvod jakýkoli, se stávají ostatním nesrozumitelnými („proč si někoho nenajdeš?“, „samotnému je člověku špatně“). Co víc, semtam přestávají být srozumitelní i sami sobě (pocity typu „dejte mi všichni pokoj“ střídají chvilky „no vážně, nebylo by mi líp? co je se mnou špatně?“).
To, že sami sobě rozumíme skrze vztahy k druhým, je mechanismus, který nás vrhá do romantických osidel. Co by se stalo, kdybychom rozšířili úzké pojetí intimity, které nás nutí vsadit na jediného člověka a odvozovat svou hodnotu od jeho přetrvávajících citů? Rozkošatělo by se naše já, protože by se významnou měrou odvozovalo od vztahů s větším počtem osob, nebo by naše širší intimní vazby neunikly vlivu romantiky a fungovaly beztak podle jejích pravidel?
Autorka působí na oboru genderová studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
