Peníze jsou peníze jsou peníze... nezpochybnitelná povaha peněz je jedna z jejich signálních vlastností, žádná měna nemůže existovat jako měna, nebudou-li jí lidé VĚŘIT! A nejen to, kouzlo peněz spočívá do velké míry rovněž v tom, že tuto víru usměrňuje. Penězům je tak třeba věřit nikoli jako konkrétním nositelům hodnot, ale přesně naopak, jako abstraktnímu nástroji, který převede každou hodnotu na souměřitelnou míru, tedy jako něčemu, co je hodnotově neutrální. Jak ale věřit něčemu, co chce být abstraktní a neutrální?
Tento rozpor není vůbec nahodilý a odborníci se zabývají tím, jak jej historicky evropské společnosti řešily na úrovni morálky, trhů a systémů vlády. V západní tradici se tak objevují dva proudy v myšlení o povaze peněz. Jeden, který, zjednodušeně řečeno, sahá od Aristotela po Karla Marxe, vidí v penězích nástroj fragmentace, odspolečenštění a odlidštění vztahů mezi lidmi, které peníze usnadňují tím, že redukují vztahy na transakce. Naopak Adam Smith nebo Georg Simmel oceňovali a velebili právě tuto individualizující sílu peněz a hlavně jejich schopnost napomáhat autonomnímu jednání. Co ovšem oba proudy více méně sdílejí, je přesvědčení, že peníze mají nezpochybnitelnou vnitřní sílu radikálně měnit kulturu a společnost.
Patřit do sítě
Do jisté míry tomu tak je, ale jinak, než si tito autoři mysleli. Postupná cesta peněz k tomu, aby završily svůj vývoj ke zcela odlidštěnému, ztechnizovanému a abstraktnímu médiu, se nikdy nenaplnila, stejně jako se peníze nedají odmyslet. Svědčí o tom dokonce i nejsoučasnější mutace peněz jako platidla. Vedle sebe existují vysoce směnné elektronické formy, které se lehko přenášejí přes různé hranice a bariéry. Takové vlastnosti ovšem mají i jiné směnné mechanismy s docela banálními dolary nebo eury. Oč méně jsou sofistikované technologicky, o to více jsou propracované sociálně . Například neformální systém převodů peněz mezi západoevropským městem, kde žije afghánský migrant, a jeho příbuznými v Afghánistánu, hawalla (z arab. převézt) funguje proto, že více odpovídá sociálním vztahům, ve kterých mají peníze cirkulovat. Bez uvádění větších podrobností je možné to shrnout slovy, že v rámci hawalla, kdy jsou peníze uloženy u respektovaného prostředníka a následně je stejná suma vyzvednuta příbuznými u spřízněného prostředníka v Afghánistánu, se vracejí do koloběhu peněz sociální sítě, které často vůbec stály na počátku migrace daného jedince jako člena rodiny nebo klanu.
Nejde přitom vůbec o nějaké svévolné individuální rozhodnutí, komu dám na převodu vydělat, ani o úspornější způsob, než jaké nabízí trh. Příklon k této formě převodu je naplněním dřívějších sociálních závazků, ale na co nelze zapomínat, že to je také lpění na platnosti těchto sociálních závazků i za okolností, které by velely využít jiných modernějších způsobů převodu. To jak, čím a kdy zaplatím svůj závazek je totiž vždy i rozhodnutím o jeho obsahu a tedy morálním postojem. Stále přítomný systém hawalla ovšem není důkazem o tom, že tradiční formy jsou morálnější než jiné možnosti. Afghánský migrant velmi dobře ví, že volbou této formy také potvrzuje svojí závislost na dané sociální síti a tudíž i podřízené postavení vůči zprostředkovatelům. Je to pouze příklad toho, jak se toky peněz uzpůsobují nikoli jen kalkulováním, ale také sociální obezřetností a kulturním zázemím.
Návrat důstojnosti
Jedním z vodítek při tázání na roli peněz tudíž může být úvaha nad tím, co peníze znamenají v systému sociálních nerovností a jak se na něm podílejí. Jde o pohled, který soustředí pozornost na odlišný soubor skutečností než převážná část ekonomie, a to na prolínání peněz a sociálního řádu. Způsoby nakládaní s penězi, nahlédnuté skrz odlišné typy peněžních převodů, jsou tím vynalézavější, čím je peněz méně.
Asi není nic překvapivého na tom, že chudí lidé více zvažují své útraty, tedy způsoby konzumování peněz. Každý slyšel ale také o příkladech různých způsobů ukládání peněz, třídění podle účelu do oddělených nádob apod. Někteří si také mohli všimnout, že bankovky na Blízkém východě bývají často popsané rukou (bývají na nich uvedena např. jména osob, telefonní čísla a dokonce jsem na jedné dolarové bankovce zaznamenal vzkaz obdarovanému k narozeninám) a i jinak adaptované pro daný účel. Vynalézavost, kterou zde ovšem mám na mysli, představují takové praktiky nakládání s penězi, kterými se různé skupiny snaží odolávat, třebaže jen dočasně, postavení těch, kteří v důsledku nedostatku peněz ztrácejí i svou důstojnost. Často diskutovaná kniha antropologa D. Graebera Dluh ukazuje na to, že peníze historicky pravděpodobně vznikly nikoli k usnadnění obchodování nebo k jeho rozšíření (tzv. teorie původu peněz v barteru), ale ke znovunabytí důstojnosti jedince nebo skupiny v rámci sítě sociálních závazků. Různé typy peněžních převodů, se kterými se potkáváme každodenně, tak odrážejí odlišné hodnotové rámce. Socioložka V. Zelizer proto rozlišuje mezi převody v podobě kompenzací (přímý transfer peněz), nárokovaných převodů (nárok na spravedlivý podíl) a darů (dobrovolný převod z jednoho jedince na druhého), které ve svém úhrnu vyvracejí představu, že peníze vždy figurují v transakcích, kde je „něco za něco“. V prvním případě peníze znamenají výměnu o stejné hodnotě a zároveň jistý osobní odstup od dané transakce, daný například možnostmi smlouvat bez toho, abych partnera urazil. V případě nárokových převodů, kdy očekávám převod svého podílu, např. nárokové sociální dávky, znamenají peníze hodnotu nezávislou na mé momentální situaci nebo výkonu. Z tohoto příkladu je zřejmé, proč zintenzivňování tzv. principu adresnosti sociálních dávek nutně vede k rozporným postojům k jejich oprávněnosti na straně příjemce i poskytovatele, protože ten druhý do vyjednávání vnáší princip odměny a zásluhy. Při obdarování peníze spíše představují intimitu, sounáležitost, ale v případě dárce také jeho nadřazenost a uvážlivost. Samozřejmě že i mezi dary, jakož i v ostatních typech převodů, můžeme dále podrobněji rozlišovat. Například tuzér je jiný dar než vánoční nebo svatební dar. Co ovšem podle V. Zelizer všechny tyto typy převodů ukazují je, že charakter transakcí vždy směřuje k naplnění nebo reprezentování konkrétních sociálních vztahů.
Hlavní jsou rozdíly
Význam peněžních transakcí závisí na vztazích mezi stranami transakce. V tom se výše zmínění klasikové mýlili všichni, když očekávali, že expanze peněz do všech možných oblastí života srovná i vztahy mezi lidmi. Vztah rodičů a dětí, zaměstnavatele a zaměstnance, vztah milenců nebo vztah studenta a učitele vesměs předpokládají nějaké přesuny peněz mezi nimi. Lidé ovšem mezi těmito přesuny rozlišují, protože potřebují od sebe odlišit právě různou hloubku, závažnost a trvalost jednotlivých vztahů. Lidé na těchto rozdílech lpí s velkou vážností a zarputilostí a pomocí těchto transakcí se k sociálním vztahům i veřejně vyjadřují. Nejlépe to poznáme ve chvílích, kdy lidé využijí peníze nepřijatelným způsobem, např. kdyby chtěl muž vyplácet manželce mzdu nebo kdybychom chtěli obdarovat revizora.
Špatně zvolaná forma převodu může tyto vztahy narušit, eskalovat nebo i předefinovat. Do takové situace se vyvinula událost, o které v minulém týdnu stručně informovala některá francouzská média. Padesátiletá nezaměstnaná žena zemřela poté, co se pohádala se soudním vykonavatelem (vlastně exekutorem), který se jednoho dne objevil u jejích dveří, aby jí zabavil majetek. Dluh, který přišel vymáhat, měla žena u Úřadu práce, který na ní také exekutora poslal, protože mu dlužila přeplatek na podpoře v nezaměstnanosti. Ve skutečnosti vedla nezaměstnaná dlouhodobý spor s bývalým zaměstnavatelem o výši mzdy a ten se promítl i do odlišného režimu peněžních převodů tím, že se z jejího hlediska slily v zelizerovském slova smyslu kompenzace a nárok. Jak je patrné, i když peníze mohou nosit i smrt, v každém okamžiku směny prostřednictvím peněz máme co do činění s politikou významu peněz.
Autor působí na Katedře obecné antropologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a na New York University in Prague.
