Ani deštivé jaro letošního roku nepřináší příliš dobré zprávy. Česká republika je v nejdelší recesi své novodobé historie a v eurozóně dál mizí pracovní místa - každým měsícem míra nezaměstnanosti dosahuje nového rekordu. Alarmující je nezaměstnanost mladých lidí; v Evropě je jich už téměř čtvrtina, nicméně problém je to celosvětový. Už v roce 2011 svět zažil protesty, které začaly Arabským jarem, přelily se v „evropské léto“ a pokračovaly „americkým podzimem“ v podobě hnutí Occupy Wall Street. Všechny měly jedno společné: rozhořčení nad neutěšenou ekonomickou realitou. Navzdory slibům, že hospodářský růst přinese lidem blahobyt, dochází k opaku. Bohatí pohádkově bohatnou a v rukou jim roste moc, do chudoby na druhé straně padá stále více lidí, a ti jsou ponecháni svému osudu. Slušně placené práce je čím dál méně a záchranná síť v podobě sociálního systému je kvůli škrtům chatrnější.
Taková situace je jistě důvodem k velké nespokojenosti. Mnozí si už nějakou dobu uvědomují, že čelí hrozbě života bez budoucnosti a že vyrostli ve světě politického cynismu, kdy volení zástupci nemají dostatek vůle řešit potřeby lidí. Řada politiků navíc ani nemůže, jelikož má plné ruce práce přizpůsobovat politiku zájmům byznysu, který jim spolufinancuje volební kampaně. Pokud si však přejeme změnu, budeme se muset zabývat tím, jak jsme se do této situace dostali, v poněkud širších souvislostech. A to samé platí i pro scénáře možné nápravy.
Jako hrady z písku
Globální kapitalismus, který se rozšířil v posledních třiceti letech, pomohl lidem k nevídanému technologickému pokroku, ale také jim působí velké utrpení. Obojí spolu samozřejmě souvisí. Všechny možné bubliny a otřesy na finančních trzích umocnilo elektronické obchodování, které probíhá rychlostí blesku. A samotný ekonomický kolaps z roku 2008 lze zase připsat na vrub zejména spekulantům v bankách, investičním fondům a dalším institucím, které vytvořily stínový kapitálový systém, založený na poměrně exotických finančních produktech.
Architekturu dnešního finančního systému zajímavým způsobem ukazuje dokumentární film Hrady z písku: buddhismus a globální finance režiséra Alexandra Oeye. Kromě renomovaných ekonomů a sociologů v něm vystupuje tibetský mnich jménem Khyentse Rinpoche. Vidíme, že finanční trhy, jejichž hodnota se odhaduje na 83 biliónů dolarů, fungují jako systém, založený na stádovitosti. Obrovské sumy peněz se jeho prostřednictvím přesouvají z jednoho konce planety na druhý a mohou posílit nebo naopak zničit ekonomiku firem nebo celých států. Finančním produktům málokdy rozumí dokonce i lidé, kteří je používají, a nikdo netuší, jak se budou navzájem ovlivňovat.
Tibetský učenec ovšem vrhá na šílený tanec miliardových spekulací poněkud jiné světlo: „Oprostěte se od toho, co ve skutečnosti neexistuje,“ radí a připomíná, že pohyby peněz na trzích jsou pouhou iluzí. „Neexistuje něco jako 83 biliónů dolarů. Je to jen soubor ustavičných pohybů. Jednou se objeví a pak zase zmizí.“ Virtuální kapitalismus je podle něj jen proud vnímání, vše je v něm oproštěné od reality; jedná se o jakousi hru stínů. Zní to sice hezky, ale nenechme se tím zmást. I tato stínohra má skutečné předpoklady a působí zatraceně reálné škody.
Vzestup a pád trhů
Ekonomické krize mají v každé době podobný průběh. Na trhu se nejprve objeví lákavá novinka; v devatenáctém století to byl například parní stroj, před současnou krizí to byly exotické finanční produkty. Díky vlivu neoliberálních ekonomů na politické činitele se navíc podařilo v osmdesátých a devadesátých letech prosadit zásadní deregulace a zvýšit možnost rychlých přesunů kapitálu po celém světě. Předtím by totiž takové inovativní a riskantní praktiky nebyly možné. Že to celé bylo doprovázeno menšími krizemi v různých zemích, málokdo řešil.
Obchody jsou totiž z krátkodobého hlediska nesmírně výnosné a nejde jim odolat. Banky a investiční společnosti si masivně půjčují, protože nikdo nechce zůstat stranou. Jenže pro fungování finančních trhů mají zásadní význam důvěra a očekávání v návratnost zisků. A spekulace s finančními produkty, které jsou složené například z nekvalitních hypoték, tuto důvěru narušují. Vše funguje do doby, kdy i přes ujišťování, že „tentokrát je všechno v pořádku“, víra ve spekulace opadne a každý se chce exotického finančního produktu zbavit. Bublina na trhu pak splaskne a investice jsou téměř bezcenné. A protože jsou do situace namočeni všichni, jejich pády či smrštění se dějí řetězovým efektem. Na krizi vydělají ti největší a ti, kteří jsou „příliš mocní, aby padli“, protože se jim ze státních peněz sanují ztráty. Na obyvatele, kteří přišli o úspory, důchody či práci pak zbývá jen fráze: „Žili jste si nad poměry!“
Jak připomíná americký novinář John Cassidy, trhy kromě spekulativních bublin selhávají i mnoha dalšími způsoby. V první řadě totiž neřeší dopady svého fungování na společnost. Ekonomika se neorientuje na naléhavé lidské hodnoty - k jejím prioritám nepatří zdravotnictví, školství nebo příroda. A tak kromě mizení veřejné sféry zažíváme ještě jeden ohromný problém: klimatickou změnu. Už v roce 2006 vydal bývalý ekonom Světové banky Nicholas Stern zprávu o ekonomických dopadech globálního oteplování, jehož měřítko bylo podle něj podobné katastrofám obou světových válek a hospodářské krizi první poloviny dvacátého století. Kvůli častým záplavám, suchům, hladomorům a nucené migraci je ohrožen přístup k vodě a potravinám, zdraví lidí, životní prostředí a budoucnost celé planety. Stern navrhoval okamžité zavedení vysokých emisních poplatků a investice do alternativních zdrojů energie: „Jedná se o největší a nejrozsáhlejší selhání trhu, jaké kdy svět viděl,“ zakončil svoji zprávu.
Přehodnocení základů
Otázka samozřejmě zní, jak by měla vypadat alternativa. Přesný popis je na jedné straně sotva možný, protože závisí na mnoha faktorech a událostech, ke kterým teprve dojde. Některé nápady na změnu architektury kapitalismu ale shrnout můžeme. Scénář číslo jedna spočívá ve snaze o větší kontrolu finančního sektoru. Jelikož k nejviditelnějším a nejnechutnějším aspektům krize patřily „zlaté padáky“ šéfů zkrachovalých bank, hovoří se o regulacích. Finanční produkty by měly podléhat co nejpřísnější kontrole a ty nejriskantnější by se měly zakázat. Věřitelé by měli obecně převzít plnou odpovědnost za služby, které poskytují, a banky by měly být jasně omezeny v tom, kolik peněz mohou půjčovat a investovat. Součástí regulace finančních produktů by měl být také zákaz sanovat selhávání trhů z peněz daňových poplatníků.
Další, reformní scénář, je o něco ambicióznější. Jeho obecnějším cílem je spravedlivější přerozdělení bohatství. K tomu patří například progresivní zdanění a zdanění spekulantů přinejmenším stejným způsobem jako ostatních pracujících. Dlouhodobým úkolem je také zrušit daňové ráje, které nemají jinou funkci, než že zvyšují zisky úzké vrstvy bohatých na úkor ostatních. To s sebou nese požadavek transparentnosti v podobě zveřejňování zisků, ztrát a daní, které firmy odvádějí v zemi, kde působí. A pokud daně neplatí, tlačit politiky, aby zjednali nápravu.
To všechno samozřejmě vyžaduje velkou dávku houževnatosti a trpělivosti. Nicméně dostaneme-li se o krok dál, zjistíme, že možná potřebujeme hlubší změnu. Další hrozbou je totiž slábnoucí vazba mezi hospodářským růstem a vytvářením pracovních míst. Místo vládních stimulů, které by měly práci podpořit, jsme svědky rozsáhlých škrtů a podhodnocování měn. Namísto podpory vnitřní poptávky se jednotlivé země snaží růst skrze čistý vývoz a řada z nich mezi sebou vede „měnové války“. A jsou to opět finanční trhy, které jejich chování posuzují a rozhodují o tom, co je správné. Mnozí politici navíc vědí, že pokud půjdou těmto novodobým pánům na ruku, budou odměnění v podobě lukrativních pozic nebo jiných výhod.
Ke změně těchto trendů může napomoci především tlak zdola, od lidí, kteří snad v budoucnu pochopí, že krize je i příležitost pro nový začátek a pro přehodnocení základů dnešního systému. Zájem na větší občanské participaci může jít ruku v ruce s podporou nových forem vlastnictví - například družstevního nebo komunálního. Politici, finančníci, lobbisté a další budou samozřejmě tvrdit, že by bylo nebezpečné „kreativitu“ finančních trhů potlačovat. Krize je pro ně pouze dalším dílem v seriálu tvořivé destrukce, darwinistického procesu, který umožňuje přežití těch nejbezohlednějších. Dnes ale víme, že cena za to je příliš vysoká a že finančním trhům se nedá věřit. Podaří se tedy prosadit novou ekonomickou architekturu? Těžko říci. Už dnes je ale jisté, že v sázce je opravdu hodně a překonání skepse je důležitější než dřív.
