Jorge Luis Borges literaturou přímo žil. Jako osudový okamžik ve svém dětství označil setkání s otcovou rozmanitou knihovnou plnou klasických světových děl. Už v devíti letech z němčiny přeložil a publikoval Wildeův pohádkový příběh Šťastný princ, v dospělosti řídil několik avantgardních časopisů, později, ač osleplý, se stal ředitelem národní knihovny v Buenos Aires a profesorem literatury na tamní univerzitě. Do konce života cestoval po světě a přednášel. Jako autora jej nejvíce proslavily fantastické experimentální romány a eseje, ale druhou neméně zajímavou, utajenější „kariéru“ po celý život prožíval i na druhé straně literárního světa. Řekl o sobě: „Nevím, jestli jsem dobrý spisovatel; zato věřím, že jsem výborný čtenář.“ Pátý díl spisů tohoto autora, které vydává nakladatelství Argo, nám osvětluje tuto méně známou stránku Borgesova díla.
Kniha svět
V povídce Kniha z písku si hlavní hrdina zakoupí od podomního obchodníka knihu, která nemá začátek ani konec, čísla jejích stran na sebe nenavazují, některé strany mizí a muž se při snaze pochopit ji téměř zblázní. Borges nejen v této povídce, ale i v dalších dílech, rozvíjí téma nekonečné knihy nebo knihovny jako metaforu univerza. Možnosti interpretace díla jsou totiž podle Borgese širší, než si myslíme. Říká: „Ve skutečném čase, v dějinách, kdykoli se člověk setká s různými alternativami, rozhodne se pro jednu a ostatní vyloučí a přijde o ně; ve dvojznačném čase umění, který se podobá času zapomnění, tomu tak není. Hamlet je v tomto čase rozumný i šílený.“
Dvě části spisů jsou věnovány Borgesovým komentářům ke knihám z vlastní knihovny a předmluvám, které psal desítky let pro nakladatelství Torres Agüero Editor. Vyjadřuje se k rozmanitým dílům od indické Bhagavadgíty přes Franze Kafku po Raye Bradburyho. Možnostem subjektivního vnímání díla přitom nechává vždy otevřený prostor. Ví, že mluvit o díle neznamená jen vysvětlit jeho původ, poslání a myšlenku, ale také snažit se zachytit ten zcela osobní pocit, jaký zažívá při jeho čtení. „Kniha je věc mezi věcmi, svazek ztracený mezi svazky zabydlující netečný vesmír, dokud nepotká svého čtenáře, člověka určeného jejím symbolům.“
Prostě božská
Borges byl takto určen pro mnoho knih. Miloval Danteho Božskou komedii, knihu rovněž nekonečnou, alespoň co do možností jejích výkladů. Poslední oddíl spisů Borgese je věnován Devíti dantovským esejím. I když je skladba Komedie, zpodobňující devět kruhů pekla, očistec a ráj nanejvýš složitá, zde se Borges zabývá spíše jejími jednotlivostmi, detaily, a proto je tato část z knihy spisů nejméně přístupná. Autor v ní počítá s dosti poučeným, nebo alespoň velmi pilným čtenářem, který by si jednotlivé pasáže dohledával a eseje by mu sloužily jako komentář k nim.
I když běžnému čtenáři zůstanou významy některých odkazů a některé souvislosti skryty, protože odhalit je úplně dovede snad jen opravdový sečtělec a možná jen literární znalec, o zážitek nebude připraven. Mě osobně baví číst, jak Borges píše o knihách s radostí a pochopením.
Jorge Luis Borges: Předmluvy s předmluvou předmluv, Devět dantovských esejí, Osobní knihovna, překlad: Mariana Machová, Anna Housková, Blanka Stárková, Lukáš Mathé. Argo, 2013, 474 stran.
