O podlahu se tříští nádobí, za oknem kdosi troubí na automobilový klaxon a do frenetických perkusí z třicet let staré skladby Kate Bush zpěvák Dean Blunt odevzdaně prohlašuje: „Asi jsem tě neměl nikdy poznat“. Antimilostná koláž Demon je dobrým úvodem do alba The Redeemer, kterou londýnský hudebník dosud vystupující ve dvojici Hype Williams zahajuje svoji sólovou dráhu. Jeho dosavadní kariéra byla opředená mediální mystifikací a dezinformacemi, třeba když tvrdil, že za projektem ve skutečnosti stojí vědma a baptistický kněz, kteří jim předávají příkazy, jak mají skladby znít. Na novince ale všechny „meta“ kvality jeho hudby ustupují bolestivé introspektivě písní, v nichž se vyrovnává s koncem romantického snu. Celé to zní, jako by chtěl Blunt natočit melancholickou nahrávku ve stylu folkařů Billa Callahana nebo Bonnie Prince Billyho s pomocí estetiky avantgardního soulu či experimentálního dubu. A výsledky jsou fantastické.
Zmíněné žánry je ale třeba brát s velkou rezervou. Už pod hlavičkou projektu Hype Williams (tvořil ho s rusko-anglickou zpěvačkou Ingou Copeland) Blunt dělal hudbu, která nešla zařadit do žádné existující škatulky. Experimenty desek One Nation nebo Black is Beautiful měly stejně blízko k brakovému osmdesátkovému popu jako k free jazzu a navíc zněly přes lo-fi filtr příliš často přehrávaných kazet. Zvuk nové desky je čistší a některé momenty The Redeemer odkazují k orchestrální bombastičnosti soulu a R&B s harfami, smyčcovými staccaty či klavírem. Nicméně veškerá pompéznost jako by se nezadržitelně hroutila dovnitř – titulní skladba sampluje triumfální smyčcové hradby ze skladby Victory rappera Puff Daddyho, ale nálada je spíše pohřební a refrén „Je na čase se probudit! Probudit!“ přeruší zoufalý řev z telefonního záznamníku: „Co teď budu, kurva, dělat?“
Tísnivá intimita
Právě útržky z dialogů, na nichž se rozhádaní milenci skrze záznamník nejprve hádají a pak už se jen navzájem prosí, aby všechno rychle skončilo, dodávají příběhu velkou emocionální sílu. V minulosti se Hype Williams/Dean Blunt snažil všemi dostupnými prostředky mezi sebou a posluchačem vystavět zeď, na The Redeemer z něho naopak dělá přímého pozorovatele děje. Někdy je ta intimní blízkost až nepříjemná, hlas v Need 2 Let U Go zní, jako by si zpěvák své výčitky šeptal více k sobě než k nahrávajícímu mikrofonu. Opravdu máme slyšet všechno, co si v tom pohnutém momentě mumlá?
Deska The Redeemer vrcholí v druhé třetině ve skladbě Papi, která je sice pořádně temná, ale refrén „Dostala jsi ze mě to nejlepší“ naznačuje první známky vyrovnání se. Jeho ex se objevuje o chvíli později – prostřednictvím britské písničkářky Joanne Robertson, která v Imperial Gold nabízí pohled z druhé – tedy dívčí – strany. „Zkusím najít svý místo ve světě i bez tebe,“ zpívá Blunt do klavírního podkladu v poslední skladbě desky, jejíž název Brutal prozrazuje, že šťastný konec je ještě hodně daleko.
Vlastně není úplně jasné, kdo má být oním vykupitelem z názvu desky, k němuž se modlí ruce na obalu. Otevřených otázek i přes zdánlivou přístupnost alba nechává The Redeemer více než dost. O to ostatně Deanu Bluntovi na jeho kryptických deskách vždycky šlo – probudit znovu mystérium setkání s něčím neobvyklým a nezařaditelným.
Dean Blunt – The Redeemer (Hippos in Tank, 2013)
