Jak se zdá, nevolnost a slabost se za slunných jarních měsíců nemusí týkat pouze lidí. Nezřídka se nevyhne ani netopýrům, kterým pak nezbývá než povalovat se na cestách, chodnících a v parcích, a trpně čekat, až je vysvobodí ruka některého milosrdného kolemjdoucího.
Tak se o tom přesvědčila paní Hana Rubášová-Sakáčová, prodejkyně Nového Prostoru v pražské Lazarské ulici. „Netopýři jsou po zimním spánku dezorientovaní, najednou se váleli všude,“ vzpomíná žena, která v minulosti pracovala na záchytné stanici pro opuštěné psy v Kutné Hoře, a tak má s potřebami němých tvorů široké zkušenosti.
„Kluci mi jich přinesli dohromady dvanáct,“ pokračuje a vypráví, jak se její pokoj na ubytovně v příměstských Klecanech zjara proměnil v netopýří útočiště. Příčiny virózy mohou být prý rozmanitější: vedle pokácených stromů se mohlo jednat i o zvolený postřik, který netopýrům způsobil nevolnost. Některé z bezvládných zvířat pak paní Hana uložila do krabice s otvorem, ale jeden netopýr se například rozplácl na topení a vyhříval se na něm jako žába. „Ideální by bylo mít pro ně červíky, ale to jsem neměla. Tak jsem jim dala aspoň napít.“
Rekonvalescence po „zblbnutí“ ze zimního spánku prý netrvala dlouho. Když si přinesete domů zmateného netopýra, paní Hana radí se o něj takto postarat, ale za soumraku již vyjít ven a pokusit se zesíleného tvora vypustit. „Z dvanácti jsme jich vypustili jedenáct. Ten jeden byl nějaký nedomrlý. Dali jsme mu jméno ‚Prostoráček‘ a odevzdali ho záchranné stanici v Poděbradech. Po dvou dnech byl taky venku.“
Paní Hana ale upozorňuje, že to, co se týká netopýří „virózy“, se netýká zvířat obecně. Stále platí, že na ptáčata vypadlá z hnízda bychom sahat neměli. „Rodiče si je najdou a dokrmí je. Jinak je ale nebudou chtít.“
