Co obnáší domácí vězení v Srbsku?
Na nohu jsem dostal elektronický náramek s mikročipem. Kdybych vyšel po dobu tříměsíčního trestu z bytu, byť jen na chodbu, přijede policie, zatkne mě a skončil bych ve skutečném vězení. Abych mohl k doktorovi, musím žádat o povolení úřady. A existují i další situace, kdy je možné byt opustit – třeba při požáru. Každý večer volají, zda jsem doma. Taky mohou provést nenahlášené návštěvy, aby zjistili, jestli neporušuju řád alternativního vězení. Nesmím požívat alkohol či drogy, ale přátelé mě mohou navštívit.
Jak si obstaráváte jídlo?
Bydlím s přítelkyní. Kdybych neměl nikoho blízkého, musel bych do normálního vězení. Měl jsem dvě možnosti – jít k rodičům nebo zůstat doma s přítelkyní.
Z čeho žijete? Máte nějaký příjem?
Přítelkyně pracuje a trochu vypomáhají rodiče. Já pracoval v jedné nevládce, což teď nemůžu. Trest skončí v polovině ledna roku 2013 a např. vím, že po dobu několika let nebudu kvůli záznamu v trestním rejstříku učitelem.
Deštník bez deště
Vraťme se do roku 2005, k incidentu, kvůli kterému vás zavřeli. Co se stalo?
Na univerzitě v Novém Sadu probíhala debata o fašismu v srbské společnosti. Bočním vchodem se podařilo dovnitř dostat skupině dvaceti neonacistů. Náckové znali můj obličej, a tak šli po mně. Dostal jsem jen jednu ránu, protože lidé zvenku mezitím přišli na pomoc a neonáckové se dali na útěk. Vše se odehrálo během pěti minut. Dokončili jsme debatu a celé jsme to brali jakože neonáckové to chtěli překazit, to se jim nepodařilo a tečka. Až ráno jsme zjistili, že incident běží na všech televizích. Na debatě totiž byla skupina novinářů, která to natočila na kameru. A z bandy holohlavců napadajících lidi udělala média senzaci.
Co následovalo?
Média nás začala házet do jednoho pytle s neonacisty a volala po tom, že je potřeba s tím vším něco dělat, protože na ulicích není bezpečno pro normální lidi. Dnes už neexistující celostátní televize BK TV tehdy situaci věnovala diskusní pořad Klopka a mě do něj pozvali. Kromě mě tam byli dva „nezávislí experti“ a člověk z ultrakonzervativního časopisu Dveri, který mj. hlásal povinné psaní cyrilicí či pravoslaví jako státní náboženství. V jedné části debaty jsem se do něj pustil s tím, že žije ve středověku a v bitvě u Kosova Pole. On začal odcházet. Zastavilo se natáčení a moderátorka se na mě naštvala. Celou debatu pak po mě chtěla, ať mluvím konkrétně o skupinách, které stojí v pozadí fašizujících aktivit v Srbsku. Já jí po třičtvrtěhodině naléhání řekl něco ve smyslu: Kdo má peníze na to, aby to sponzoroval? Kdo má zájem na tom, aby takové skupiny existovaly? Kdo má infrastrukturu v každé srbské vesnici? Srbská pravoslavná církev. Konkrétně jsem zmínil čtyři představitele církve Irineje, Artemije, Amfilohije a Atanasije a mluvil o nich s nadsázkou jako o „čtyřech jezdcích z apokalypsy“.
A to spojení pravoslavné církve s neonacisty je tedy podle vás jaké?
Dodnes existuje propletená nacionalistická síť, která se utvořila během válek v devadesátých letech. Na ulici se pohybují skupiny neonacistů, jež napadají lidi, které nepovažují za Srby či vypadají jinak. Kromě rváčů působí intelektuálové, kteří pracují na univerzitách a učí např. historii – někteří z nich byli mými profesory. Tito lidé vytvářejí a šíří nacionalistickou ideologii založenou na představě dávného Velkého Srbska, která se stala mainstreamovým názorem. Intelektuálové se opakovaně zastávají agresorů v ulicích s tím, že to nejsou neofašisti, ale naše děti, které mají vlastní hrdost, vlastenci…
Pak tu máme církev s konzervativním náhledem na svět, která finančně podporuje jí názorově blízké iniciativy jako svého času časopis Dveri, ze kterého se stalo hnutí a později i politická strana. Církev dodává peníze, které v síti obíhají a dostávají se až k rváčům na ulici. Těm církev zároveň poskytuje prostory k setkávání. Poslední v této síti jsou politické síly jako Srbská radikální strana, které jak rváče z ulic, tak ostatní brání v parlamentu – tak jako po útoku na univerzitě. Celá síť funguje jako deštník.
Boží soud ve jménu všech
Zpátky k té televizní debatě. Jak jste tedy přišel k elektronickému náramku o sedm let později?
Debata skončila a rok se nic nedělo. Už jsem na to skoro zapomněl. Pak mi ale přišlo předvolání k soudu. Žaloval mě jeden ze zmíněných kněží – Irinej Bulović, který je dnes mluvčím celé pravoslavné církve. Mimochodem, jeho myšlenkovým vzorem je Nikolaj Velimirović, pravoslavný kněz z první poloviny 20. století, který proslul antisemitismem, nacionalismem, vlídným vztahem k Hitlerovi a tím, že podporoval za druhé světové války kolaborantskou organizaci ZBOR bojující proti partyzánům. Soud skončil v roce 2008 s rozsudkem „vinen“. Prý jsem neurazil jen Buloviće, ale i všechny srbské pravoslavné věřící včetně soudce.
Tohle vám soudce řekl?
Ano, to bylo jeho ústní vysvětlení rozsudku. Odvolal jsem se, ale nejvyšší soud rozsudek potvrdil. Dostal jsem pokutu, ale za celé tři roky mi nepřišlo žádné vyrozumění od soudu o tom, na jaký účet a kolik přesně mám zaplatit. Až tři a půl roku po konci procesu jsem dostal dopis, že jsem nezaplatil, zaplatit už nemůžu a musím jít do vězení. Na tento postup jsem podal stížnost a díky právníkům i přeplněnosti srbských věznic jsem uspěl. Dostal jsem domácí vězení.
Co by na vás čekalo v srbském vězení?
Sedí tam mnoho neonacistů, kteří vědí, jak vypadám. Vím, že by mě tam buď zabili, nebo bych musel někoho vážně zranit, abych tam přežil. Navíc tam je hodně lidí, kteří jsou silně nábožensky založení a věděli by, za co jsem odsouzený. Bylo by to o život.
A jak přijala pravoslavná církev váš trest?
Myslím, že je štve, že jsem neskončil ve vězení. Celým tím procesem chtěli ukázat, že jsou nedotknutelní. Kdokoli, kdo kritizuje byť i jen část práce církve, musí být potrestán. Měl jsem být příkladem pro všechny ostatní. Dosáhli opaku. Stovky lidí mi na facebooku, e-mailem či po telefonu vyjadřovaly podporu. Není to nic organizovaného, spíše jejich osobní protest – jsou naštvaní, že žijí v zemi, kde stále vládne církev. A kdyby se z těch stovek našlo aspoň dvacet, kteří to celé prokouknou a začnou protestovat organizovaně, pak to mělo smysl.
Takže jste s rozsudkem smířený?
No to zase ne! S právníky se snažíme můj případ dostat dál. Zajímá nás, co bude třeba evropský soud ve Štrasburku říkat na to, že člověk v Srbsku nemůže svobodně říct, co si myslí o jakékoli instituci ve společnosti.
Bohatá církev chudých lidí
Vyvolal váš případ debatu o roli církve?
Jen okrajově a šlo spíš o svobodu slova. Aktivních občanů a nevládek je minimum a jsou to pořád ti samí. Některé skupiny obyvatel jsou naštvané kvůli moci a bohatství církve, ale z různých důvodů. Vezměte si restituční zákon – jako první byl majetek navrácen církvi. Jiné skupiny či jednotlivci nedostali nic. Lidi štve, že jsou chudí a církev bohatá. Jen malé spektrum lidí ale církev kritizuje za její konzervativní ideologii, historický příklon k fašismu či nacismu anebo za roli ve válkách v devadesátých letech.
Lidi jsou tedy naštvaní, ale kritizovat církev se příliš nevyplácí...
Když už někdo řekne veřejně něco proti církvi nebo i jen kritizuje část její práce a masmédia to nepřejdou mlčením, církev kontruje. Je to systémový problém – církev je krytá, protože je mocná, vlivná, bohatá a tudíž potřebná.
Stal jste se mediálně známou osobou v kauze, kvůli níž vás může rovněž mnoho lidí nenávidět. Dávají vám to najevo?
Samozřejmě, ale vítr většinou vane od krajní pravice. Už jsem na to zvyklý. Všichni vědí, jak vypadám. Vědí ale i to, že když mě napadnou na ulici, tak se budu bránit.
Aktualizace: Zoran byl propuštěn z domácího vězení již začátkem prosince.
