Před patnácti lety bylo v Praze na Černém mostě otevřeno první nákupní centrum v Česku. Od té doby vzniklo po celé zemi na sedm desítek dalších center, která svými obchodními plochami a rozsáhlými parkovišti obsadila příměstské pozemky a vklínila se i do středu velkých měst. Jejich hlavní dopad na náš život však nespočívá v prostoru, ale v čase: pobyt v nákupních centrech se stal součástí našeho dne, našeho týdne. V nákupních centrech trávíme čas. Nakupujeme zde. Scházíme se. Chodíme sem na jídlo, do kina, na bowling, na masáž, na kávu, do dinoparku. Chodíme sem ale i na poštu, do kadeřnictví a nechat si udělat klíče. Chodíme sem o víkendech s dětmi – a těm se tu moc líbí. Stalo se zvykem říkat, že nákupní centra jsou „nový veřejný prostor“. Je to logické. O sobotách a nedělích, kdy je v centrech měst prázdno, praskají nákupní centra ve švech. Pasáže nákupních center jsou jako nedělní promenády: krásně oblečení lidé se tudy procházejí, hledí do výloh, posedávají v kavárnách. Vždy zaměstnaní otcové konečně zařizují týdenní nákupy. Maminky, s dětmi bezpečně odloženými v dětském koutku, si užívají volné chvíle. Teenageři křižují módní molo pasáže a pokoutními pohledy vyhlížejí protějšky opačného pohlaví. Nákupní centrum žije.
Přece je tu však něco jinak. Život nákupního centra je jiný než život městských ulic, náměstí a parků. Vzrušení z neočekávaného, překvapení z něčeho, co sem nepatří, údiv nad něčím zahanbujícím – nic z toho v nákupních centrech nezažijete. Život je tu pod pečlivou kontrolou, která nekompromisně filtruje, co je žádoucí a co již ne. Ve vašem zájmu. Pro vaše pohodlí a pro svůj zisk.
Tady vládne řád
Veřejné prostranství je v naší legislativě definováno jako místo, které je přístupné „každému bez omezení“. Z tohoto hlediska nákupní centra veřejnými prostranstvími nejsou, neboť své návštěvníky zavazují řadou pravidel, která (nepřímo) omezují jejich přístup. Dokument, který rozhoduje o vašem právu na pobyt v centru, se jmenuje Domovní řád a má jej každé nákupní centrum, většinou hned u vchodu, někdy v pasáži nebo na WC. Je v něm shrnuto vše, co je v nákupním centru zakázáno. O zákazech rozhoduje vedení každého konkrétního centra, ale dohromady se od sebe jednotlivé domovní řády příliš neliší. Tak jako se od sebe nakonec příliš neliší ani centra samotná. Co všechno domovní řády zakazují a proč?
Nákupní centra si především střeží svůj majetek. Je zakázáno poškozovat jakoukoliv část majetku centra, včetně rostlin a zelených ploch okolo. Je také zakázáno psát po zdech, stříkat na ně graffiti a používat zábavnou pyrotechniku. Ochrana majetku je důkladná, a proto se v nákupních centrech ani nesmí hrát míčové hry, nesmí se jezdit na bruslích, na kolech, na skateboardech, na nákupních vozících, dohromady na ničem. Cokoli, co je na kolečkách nebo je nějak jinak kulaté, je v pravoúhlém světě nákupních center apriori nestabilní a dobré tak nanejvýš, aby to rozbilo výlohu. V nákupním centru se má především nakupovat. Zakázány jsou proto i činnosti, které „ohrožují nebo omezují obchodní účely zařízení“ a problém budete mít i v případě, že budete „bránit výhledu na jakékoliv vystavené zboží“. To je přitom docela náročný požadavek. Ruku na srdce: nebránili jste při své poslední návštěvě nákupního centra výhledu na nějaké zboží?
Dobrá, prošlo vám to. Co vám určitě neprojde, je návštěva nákupního centra se zvířetem. Vstup s jakýmkoliv zvířetem, nedej bože jeho převoz na vozíku, je zakázán. A protože je v mnoha centrech zakázáno i uvazování zvířat u vchodu, musí se vaši mazlíčci smířit s tím, že se do nákupního centra nepodívají. Chlupaté věci jsou totiž pro nákupní centra stejně nebezpečné jako věci kulaté. Výčet nebezpečí nekončí: vedle střelných zbraní jsou tu zakázány zapáchající a znečišťující látky, látky jedovaté, drogy, alkohol a nadměrná zavazadla. Musíte si uvědomit, že nadměrné zavazadlo se pro svou nadměrnost může vymknout kontrole a zase někde něco rozbít. Tak jako zvířata, skateboardy, míče a podobně.
Přes zapáchající a znečišťující látky se dostáváme ke skupině zákazů, které nechrání ani tak majetek, jako dobrý pocit ostatních zákazníků. Nákupní centra například věnují mimořádnou pozornost úklidu. Pokud jste se tedy rozhodli, že budete v nákupním centru odhazovat odpadky, plivat na zem či „vstupovat ve znečištěném oděvu a obuvi“, můžete si hned u vchodu najít v domovním řádu paragraf, na jehož základě budete vyvedeni. Totéž platí, pokud budete obtěžovat ostatní návštěvníky svým zápachem. A protože nepořádek může nabývat i podoby hluku, je v nákupních centrech zakázáno pouštět hlasitou hudbu z rádia či magnetofonu, hrát na hudební nástroje nebo zpívat. Samo sebou se rozumí, že nesmíte „křičet a ječet“ či obtěžovat ostatní hlukem.
Ohleduplnost nákupních center vůči zákazníkům je až zarážející. Na jedné straně jsou tu nesporné přečiny vůči dobrému vychování: nesmíte vyvolávat výtržnosti, rvačky, používat fyzickou sílu či násilí. Nesmíte ohrožovat nebo omezovat ostatní zákazníky. Nákupní centra však jdou dál: je zakázáno používat neslušná gesta a gesta s výrazným sexuálním podtextem. Zákaz hanobení rasy, náboženství nebo skupiny osob je doplněn zákazem „fyzicky či ústně vyhrožovat jakékoli osobě“, což nepotěší ty z nás, kteří si u nakupování rádi zanadávají na politiky. Je však těžké zůstat bez viny: v nákupních centrech je mimo jiné zakázáno „používat výmluvná slova“ a „sledovat zákazníky“. Konečně paragraf, který zakazuje „bránit volnému průchodu návštěvníků nebo ho narušovat“ staví na pranýř i ty, kterým se podařilo proplížit se nákupním centrem tak, aby nebránili výhledu na žádné zboží.
Kdo je zakázán
Z výčtu citovaných pravidel lze nabýt dojmu, že pobyt v nákupním centru je jedním velkým nelegálním podnikem, v němž nikdo nemá šanci vyhovět všem pravidlům a všichni žijí v permanentní nejistotě, kdy zrovna na ně ukáže prst zaměstnance bezpečnostní agentury. Víme ale dobře, že to tak není. O existenci domovního řádu většina z nás nemá tušení a zaměstnanci bezpečnostní agentury, v oblekus decentní tmavou kravatou, nás nanejvýš pozdraví u vchodu. Není to náhoda: velká část pravidel totiž není primárně určena pro řadové konzumenty. Jejich cílem jsou ti, které si vedení nákupních center nepřeje vidět: lidé bez domova, viditelně chudí, vandráci a žebráci.
„Je zakázáno jinak než běžně se umývat na toaletách.“ „Je zakázáno cokoliv vybírat z odpadkových košů.“ „Je zakázáno sedat si či lehat si na zem.“ „Je zakázáno konzumovat potraviny či nápoje mimo prostory k tomu vyhrazené.“ Všechny tyto zákazy sice míří na určité chování, za ním jsou ale vidět konkrétní lidé. Lidé, kteří se myjí na toaletách. Lidé, kteří vybírají koše. Lidé, kteří se nemají kde najíst. Lidé bez domova.
Nákupní centra jsou možná novým veřejným prostorem, ale jenom pro zvané. Důvod je jednoduchý: v nákupním centru se od vás očekává, že budete, tak či onak, utrácet peníze. Pokud tuto podmínku nedokážete splnit, není nákupní centrum veřejným prostorem pro vás. Příkladem za všechny je umístění laviček v některých nákupních centrech. Management se snaží vyjít zákazníkům vstříc a dodat jim dostatek laviček ke krátkodobému posezení. Na lavičkách si můžete přerovnat nákup, zatelefonovat si, na chvíli si odpočinout. Jenomže co když budou místo unavených zákazníků lavičky užívat vandráci? Nebo skupiny hlučných teenagerů? Nebude nakonec lepší většinu laviček odstranit? Vždyť se zákazníci mohou posadit do kavárny a ještě tam navíc nechají nějaké peníze. A tak se lavičky odstraňují nebo se nahrazují lavičkami malými, na které se vejdou sotva dva lidé, konvexními lavičkami, které znemožňují oční kontakt, a tak dále. Vše proto, aby se nákupní centra stala tím, čím chtějí být: veřejným prostorem pro ty, kteří při návštěvě veřejného prostoru něco utratí. Veřejným prostorem pro zvané.
Autor je sociolog.
