V přímém přenosu konfrontoval premiéra Petra Nečase, novináře i televizní diváky se svým absurdním případem. Smetana byl za svůj vtip s tykadly odsouzen, za rozsudek se postavili i soudci z Nejvyššího soudu a na prezidentskou milost alespoň do této chvíle čekal marně. Jeho případu si také všimla některá zahraniční média, která kritizují aroganci zdejších mocenských sítí. Zesměšnění předvolebních billboardů politiků, kteří své projevy mění podle nejnovějších objevů marketingových oddělení, Smetana chápal jako formu komunikace. Potázal se však se zlou; sáhl totiž na posvátnou krávu soukromého majetku, jak mu Nečas i další velmi rychle vysvětlili.
Smetanův čin byl veskrze politický. A málokdo může popřít náboj jeho samozřejmosti, který spočívá v zesměšnění bezduchých reklam politických figurek. Jenže i když lze slepou uličku současnosti vidět ze všech stran, je obratně zastírána. Politická a ekonomická moc umí využívat řeč zákonů a výhody klientelismu v míře, jakou si řadoví občané zpravidla nemohou dovolit. Na nerovný souboj s oligarchiemi nedávno upozornil americký novinář Chris Hedges, který patří ke kritikům stávajícího systému v USA. Vyzval k nenásilným protestům, ale předem upozornil, že je třeba počítat se zatčením. Důvodem je zpochybnění samozřejmosti, s níž politické reprezentace omezují přístup ke zdrojům, vládnou na objednávku ekonomických zájmů a připravují rostoucímu počtu lidí bezvýchodnou budoucnost. Lidé jako Roman Smetana ukazují, že rozhodnutí, zda tomu nečinně přihlížet, je na každém z nás. Navzdory nerovným pravidlům mají občané na své straně početní převahu a mohou situaci změnit.
