Ježíšovo jméno padá v politických souvislostech často. V USA jím ultrakonzervativní pravice zaklíná téměř cokoli, válkami počínaje a nenávistí k homosexuálům konče. Část křesťanů se zas domnívá, že není dobré Krista s politikou vůbec spojovat. Vzhledem k jeho častému zneužívání se jim nelze divit.
A přece, i s ohledem na křesťanské přesvědčení, že v Ježíši vstoupil Bůh radikálně do dějin, tato pozice nestačí. Péče o polis k lidskému příběhu patří, a proto musí v křesťanství náležet i k Božímu příběhu. Jaká tedy byla či je Ježíšova politika? Je Ježíši bližší důraz na charitu, jak již roky hlásají katoličtí neoliberálové typu Michaela Nowaka, nebo jeho vizi lépe odpovídá sociální stát? Anebo mají pravdu Slavoj Žižek a teologové osvobození, kteří v Ježíšovi vidí velikou postavu dějin lidské emancipace? Je Ježíš symbolem patriarchátu, nebo naopak tím, kdo jeho krunýř prolomil, jak si myslí křesťanské feministky?
Blahoslavení nepřizpůsobiví
Ježíšovo programové prohlášení nalezneme ve čtvrté kapitole Lukášova evangelia. Ježíš přichází do Nazaretu a už svým prvním veřejným vystoupením způsobí poprask: „Duch Hospodinův jest nade mnou, proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy… Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Smělé prohlášení, začínající citací proroka Izaiáše, rozpálilo obec, která ho znala odmala, do ruda, takže ho málem shodili ze skály. Ježíš své spoluobčany rozzuřil především tím, že si přisvojil prorockou roli. Krom této „drzosti“ je z pasáže jasné, že Ježíš v linii izraelských proroků vyhlašuje Boha, který je přítelem chudých a utlačovaných a který ruší dluhy (milostivé léto označovalo propuštění dlužních otroků). Co hůř, tohoto Boha charismatický rabi nejen hlásá, ale také zpřítomňuje. Radostná zpráva, určená především všem vyloučeným, nemá být pouze vizí budoucnosti, ale představuje program pro přítomnost. Má začít osvobození utlačovaných.
Palestina jeho doby, sužovaná římskou nadvládou, ovládaná zkorumpovanou městskou aristokracií a kolaborujícím chrámovým kněžstvem, představovala líheň nejrůznějších mesiánských sekt a směrů. Byla také kvasem, z něhož se zrodil rabínský judaismus (Ježíšovi nábožensky, přes všechny spory s farizeji, nejbližší směr). Měla rovněž své početné nepřizpůsobivé. Vedle zbídačeného obyvatelstva do této skupiny patřily ženy, děti, „vyhlášení hříšníci“, prostitutky, zločinci, malomocní, posedlí, kulticky nečisté osoby a konečně celníci – kolaboranti s římskou mocí, pokryteckou mašinérií taktéž deklasovaní. Ke všem těmto skupinám Ježíš zvláštním způsobem lne. Mnohokrát v evangeliích na jeho adresu zaznívá obvinění, že je přítelem hříšníků a celníků, co hůř, že je žrout a pijan, který s nimi stoluje. K těmto „underclass“ míří jeho poselství o Bohu, který nechává svítit slunce na dobré i na zlé a který každou bytost bez rozdílu miluje a touží osvobodit. Na výtku týkající se af inity k vyloučeným odpovídá Ježíš ironicky: lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Kdo je ale skutečně zdravý a kdo nemocný? Vzhledem k tomu, komu jsou adresovány jeho prorocké kletby, je patrné, že k „slušným a přizpůsobivým“ pociťoval spíše odpor.
Teolog Jan Štefan na jedné své přednášce řekl, že z evangelií těžko vyčteme Ježíšův vztah k lidské sexualitě, zato můžeme jednoznačně vyčíst, co si myslel o bohatství a násilí. A ani k jednomu neměl pozitivní vztah. V Lukášově verzi slavného Kázání na hoře stojí: „Blaze vám chudí, neboť vaše je království Boží, blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni… Běda vám bohatým, vždyť vám už se potěšení dostalo.“ Ne, že by mezi Ježíšovými žáky nebyli žádní bohatí, víme, že byli, např. Josef Arimatejský nebo Maria z Magdaly (která podle některých feministických badatelek nebyla prostitutkou jako spíše významnou „podnikatelkou“), ale – řečeno s G. K. Chestertonem – bohatství je pro „spásu vážným rizikem“. V evangeliích jsou chudí – nepřizpůsobiví – metafyzicky upřednostněni. Kázání pak vrcholí varováním, abychom nevyhledávali veřejné pocty. Optiku „schopných“, kteří si své postavení „zasloužili“, u Ježíše nenajdeme, i kdybychom ho rozkrájeli.
V tehdejší patriarchální společnosti patřily ženy a děti na spodek společenské pyramidy. De facto byly majetkem mužů. Do Ježíšova přátelského okruhu patřila řada žen; podle Janova evangelia se po svém vzkříšení zjevil první ženě; a ženy také Ježíše doprovázely na popraviště, když se jeho mužští učedníci zbaběle rozprchli. I Ježíšův zákaz rozvodu, účelově zneužitý v římskokatolické církvi proti rozvádějícím se, je pro-feministický, jelikož právo na rozvod měl tehdy výhradně muž, který mohl ženu propustit např. za to, že připálila večeři. Rozvod pro ženu znamenal sociální smrt.
I ohledně dětí Ježíš obrátil dosavadní řád na hlavu, když opakovaně dával děti dospělým za vzor. Nehlásal infantilitu, ale oceňoval dětskou tvořivost a bezpředsudečnost. Na příkladu jeho vztahu k Samaritánům, kterými bylo tehdy v Izraeli pohrdáno, je vidět, že ani národnostními předsudky netrpěl. Z příběhu o uzdravení sluhy římského setníka je patrné, že ze své mise nevynechal ani římské okupanty. (Někteří badatelé se domnívají, že zmíněný sluha byl ve skutečnosti setníkovým milým, protože na tehdejší poměry je dost neobvyklé, aby vysoce postavený voják tolik usiloval o záchranu svého otroka).
Mocí slova proti moci násilí
Dějinami křesťanství tekly potoky krve. Ve jménu Krista byli vražděni Židé, pohani, heretici, upalovány čarodějnice, zotročována celá etnika. Na příkladu nedávných „preventivních“ válek páchaných zbožnými křesťany vidíme, že nejde jen o krvavou minulost. Název mého eseje je shodný s názvem slavné knihy amerického teologa J. H. Yodera. Ten se domnívá, že žádné násilí není s Ježíšovým poselstvím slučitelné. Z evangelií vyplývá, že právem.
Ježíš se opakovaně dostával do konfliktu s mocnými. Provokoval je svojí radikální vizí. Z Písma je patrné, že si uvědomoval, že jeho působení vyvolá odpor a pronásledování. Proti násilí mocných ovšem nekladl násilí, nýbrž moc pravdivého slova. Bylo by chybné vykládat jeho radikální nenásilí jako výzvu k pasivitě. To, že svým učedníkům zapovídá násilí, není výzvou k rezignaci, protože jeho nenásilí je mocí. Tak jako u Ghándího nebo Martina Luthera Kinga Jr. i u Ježíše, který ostatně oba tyto politiky – mystiky inspiroval, je nenásilí politicky aktivní. Obrázky bezkrevného snílka kontrastují s vášnivým a radikálním prorokem z Bible.
Podle biblisty Johna D. Crossana byl Ježíš zavražděn na popud městské aristokracie spřízněné s chrámovým kněžstvem a římskou mocí. Mocní jeho doby si dobře uvědomovali nebezpečí, jaké sebou tato výbušná směsice mysticismu lásky, prorockého vzdoru a vizionářského egalitářství nesla. Odmítal-li Ježíš své království králů, tj. důstojných lidí coby obrazů Božích, realizovat násilím, neznamená to, že by je odmítal realizovat vůbec. Lukášovo evangelium klade jeho matce do úst chvalozpěv, oslavující Boha, který: „vladaře svrhnul z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou“. (Někteří badatelé přišli s poněkud svéráznou hypotézou, že Maria byla členkou jakési apokalyptické, radikálně politické skupiny, a Ježíšovi se tak dostalo aktivistické výchovy.)
Je symptomatické, že nechutná kolektivní obžaloba Židů z Ježíšovy vraždy zakryla skutečné viníky jeho smrti – mocné a bohaté jeho doby. Pozdější elity, vládnoucí v jeho jménu, možná tušily, jak nebezpečné vyznění přináší příběh Ježíšovy smrti. Jeho ukřižování bylo po staletí vykládáno jako výkupná oběť za hříchy světa. Může ale být interpretováno i jinak. Feministická badatelka E. S. Fiorenza napsala: „Utrpení a smrt Ježíše nejsou požadovány, aby se dosáhlo usmíření hříchů před Bohem, ale jsou výsledkem násilí proti vyslancům Sofie (Boží Moudrosti, pozn. autora), kteří vyhlašují Boží neomezenou dobrotu, rovnost a vyvolení všech jejích dětí.“ Teologové osvobození pak ve smrti na kříži a zmrtvýchvstání spatřují vyvýšení všech obětí dějinných nespravedlností.
Ježíšova politika?
Tedy – Ježíš nehlásal náboženství odtržené do života, ale naopak u něj hrála významnou roli otázka spravedlnosti. Upřednostňoval chudé a utlačované a ostře se vymezoval vůči elitám. Svou vizi spravedlivé společnosti rovných před Bohem odmítal realizovat násilnými prostředky, proti mocným bojoval mocí slova. Mnohé jeho postoje se rodily v dialogu, který vedl napříč společenskými třídami. Za své podvratné působení byl pak po zásluze potrestán.
A jak je to s Ježíšem dnes? Bylo by jistě ahistorické přiřadit ho ke konkrétnímu politickému směru. Přesto se vraťme alespoň k některým výchozím otázkám, a položme si je znovu: Skutečně by Ježíš usiloval o nabytí majetku, který má z jedné církve udělat jeden z nejbohatších podnikatelských subjektů v zemi, když mezi jeho nejčastější terče patřilo bohaté chrámové kněžstvo? Podpořil by úspory na úkor nejchudších při závratném růstu majetku nejbohatších, když chudé oslavoval a bohatým hrozil? Pronásledoval by ten, který žehnal pronásledovaným, a sám zemřel jako pronásledovaný, ruské politické aktivistky za to, že v jeho chrámu veřejně vystoupily proti spojení trůnu a oltáře? Vyhnal by ze svých kostelů milující se homosexuální dvojice, když ve své době bořil jednu konvenci za druhou? A byl by to pak ještě Ježíš?
Autor je básník a esejista.
