Věznice je oplocený areál budov. U vchodu odevzdáte mobilní telefon, vysypete tašku jako na letišti, procházíte detektorem, který pípá, dokud nesundáte pásek a hodinky… až se nakonec usoudí, že to byla podprsenka. Přesto mi jednou v tašce uvízl zavírací nožík a nikdo si toho nevšiml. Vyzvedne vás pověřený pracovník a odemkne dveře do prostoru zločinu. Ocitnete se na velkém dvoře, jehož části jsou oddělené ploty. Ze zamřížovaných oken pokřikují muži, míjíte skupinky, které ve dvojicích spořádaně odněkud někam přecházejí. Všichni vás pozorují.
Rozhoupeš příliv?
Vězni neskrývají obavy, silní chlapi mluví o touze a vůli začít nový život, ale nevěří si. Vězení vám zamává s individualitou a nastaví jiný žebříček hodnot. Po odpykání trestu vás vyplivne před bránu.
Věznice je řád s přesně rozvrženým časem. Co se děje v noci či v prostorách bez dozorců, se můžeme jen domýšlet. Jak výchovný je takový trest? Odborných pracovníků ubývá, a ačkoliv většina vězňů chce pracovat, nemohou. Práce je odměnou pro vyvolené. Proto je jakákoliv aktivita vítána. Nejen, že může zvýšit kvalifikaci, ale také zaplní čas.
Mě do vězení přivedla dílna tvůrčího psaní. V místnosti, která se podobá jakési učebně, jsme pracovaly se skupinkou asi patnácti mužů. Přítomnost dozorce během kurzu nebránila v otevřenosti, po čase se i on stane osobou svým způsobem blízkou...
Pan Evžen: Bylo těžké, tropické dusno, bezmračné skleníkové dusno, nesnesitelně husté, vyčerpávající. Během dne jsem udělal vše, co jsem myslel, že je nutné udělat, a zase čekal na tvůj dopis. Když se začalo stmívat, bylo jasné, že se nedočkám. Bez chuti a zájmu jsem snědl večeři a vypil, co se dalo, otevřel všechna okna, svlékl se a chtěl začít ti psát dopis. Čekal jsem celý den, v srdci zvonek, leč kapky ticha zvolna odkapávaly věrnost mé touhy. Mým snem celý den bylo vidět z okna vlnobití tvé chůze, že rozhoupáš příliv, vpluješ ke mně. Leč vyschlé koryto. V tak úporném horku mého pohledu se vypařily všechny mé představy. Hodinové ručičky úmorně cvičily prchající čas. Chtěl jsem začít psát, ale byl jsem smutný a malátný. Lehl jsem si a usnul.
Volnost na splátky
Co tady znamená svoboda? Očekávání, naději, ale také strach. Nepojmenovatelnou obavu „co bude“ i vědomí stigmatizace, problémy s hledáním zaměstnání a bydlení. Dosavadní známí přitom znamenají způsob života, který je dovedl sem. Jak říká třicetiletý Pepa, „znám jen partu feťáků…“ Nedostatek prostředků na bydlení i obživu je po výstupu nejčastějším důvodem recidivy.
Pan Jiří: Jsem úplnej odpad společnosti, vyjdu před brány klece... kam jít? Co mě čeká? Nic, ani vlídné slovo. Mám se jít podívat za mamkou? Ale vždyť má nového manžela a nový život. Akorát by se trápila, že se hádám s jejím mužem. Jo, podívám se tam, jen na návštěvu. Víc nemůžu chtít, jsem dospělý... Od kurátora dostanu pět set a „pro další se stavte za týden“. Co dál? Budu bloudit městem plným známých lidí. Nikomu neřeknu o pomoc. A je tu večer – noclehárna – jsem opět mezi svými. Jak se jich zbavit? Zůstanu-li, začnu zase krást... Co dál?
Propuštěný rychle zjistí, že to, co odmítl, tedy vrátit se mezi známé z minulosti, je jediná možnost přežití prvních dnů. Období po propuštění je plné nadějí, ale ty se často jedna za druhou rozplývají.
Pan Ladislav: „Za práci od rána do večera mám tři tisíce, u půjčky narůstají úroky, soudy, advokáti, exekutoři – splátky, takže až odsud vyjdu, bude to půl milionu... Ale žiju, mám naději, a to mě drží nad vodou.“
Vězeňská utopie?
Otevřené věznice, jaké známe ze zahraničí, působí ve srovnání s Českem jako šok. Mohou nám připadat jako ráj na zemi a nejspíš bychom odsouzeným záviděli jejich dlouhé procházky po pláži s dozorci bez zbraní. Mají tradici především ve skandinávských zemích. Jedna taková ale dobře funguje i v Chorvatsku, kde je připojená k věznici našeho typu.
Humánní a ekologická věznice Bastoy, založená Arnem Kvernvikem Nilsenem, se nachází 74 km jižně od Osla. Svůj trest si zde odpykává 125 vězňů. Ačkoliv byli soudem prohlášeni za nebezpečné pro společnost, tady normálně po- užívají při vaření nože a dřevo sekají sekerou. Pracují jako hospodáři, pěstují ekologickou zeleninu a ovoce, chovají slepice, ovce, kozy a krávy. Žijí v barevných dřevěných domcích bez mříží na oknech a mohou se volně pohybovat po ostrově. Učí se zodpovědnosti za vlastní činy. Samozřejmě i zde platí řád, který musí všichni dodržovat, jinak jim hrozí návrat do věznice s přísnějším režimem, ze které byli vybráni (nikoli na základě trestného činu). Mají možnost se vzdělávat teoreticky i odborně, někteří jsou uvolňování i k docházce do škol mimo věznici.
Kromě dozorců se speciálním vzděláním je zde i psychoterapeut. Dozorci si cení svého statutu, oslovují vězně křestními jmény a společně jedí i sportují. Jejich základním krédem je přesvědčení, že každý člověk se může změnit. Respekt není založen na zastrašování, ale na vzájemné důvěře. Každý má svého vychovatele, spíš rádce, který ho motivuje, společně s ním i pracuje a je mu vzorem. Velmi důležité je najít pro člověka smysluplnou činnost, protože jen tak za ni přijme odpovědnost. Odsouzení takový přístup oceňují a cítí vděčnost.
V Norsku je nejnižší zločinnost a nejnižší recidiva, podle různých údajů 10–20 %. Také výdaje na jednoho vězně denně jsou daleko nižší. V Česku máme recidivistů násobně více. Že by to souviselo s tím, že u nás máme například nejvíc odsouzených v nejtvrdších věznicích s ostrahou a nejméně s pouhým dohledem? Nebo s nízkým využíváním alternativních trestů i tam, kde je věznění absurdní?
„Nejnižší zločinnost ve skandinávských zemích je díky silnému sociálnímu systému snižujícímu chudobu a sociální nerovnost,“ tvrdí profesor John Pratt, profesor kriminalistiky na Novozélandské univerzitě. „Země investující do zdraví, vzdělání a sociální ochrany utrácejí míň za vězeňské systémy.“ My škrtáme všude – ve zdraví, vzdělání i ve vězeňských systémech. V mnoha věznicích se od minulého roku šetří energií: doba sprchování, pro nepracující jednou týdně, se omezila na tři minuty, snížil se i přísun teplé vody na úklid, používání elektrických vařičů, zrušeny byly některé terapeutické a výchovné aktivity. Těžko říct, jestli se nám všechny tyto úspory do budoucna neprodraží.
Pan Pavel: Viděl jsem stromy krvácet
A ptáky padat z oblohy
Viděl jsem zvěř jak rve si vlastní útroby
Viděl jsem nicotu a cítil její prázdnotu
Viděl jsem postavy co měli oči rybí
A pohled studený a prázdný
Zažil jsem vše i co mi teď chybí
Zbyl mi jen život co životem už není
Autorka je mentorkou ve Sdružení pro probaci a mediaci v justici, dnes Rubikon. V textu jsou použity ukázky textů vězňů.
