Taxi před nádražní halou vypadá jako dobrý zdroj navigace. Ptám se tedy, kudy do Přednádraží. Pán se na mě zděšeně podívá a místo popisu cesty sděluje, že to je riziková oblast, kam se nemůžu vydat sama. Na má ujištění nevěřícně kroutí hlavou a pak jen dodá, že prý „tramvajkou dvě stanice a tam už se doptejte“.
Když na zastávce zírám do jízdních řádů, ozve se za mnou ženský hlas: „Jé, pani Aničko, vy dete k nám? Tak můžem spolu.“ Cestou autobusem si povídáme. Helenu znám už z minula. Na sociálce jí zrovna oznámili snížení dávek o 30 % – plošně platné pro celé Přednádraží. Teď, když nemají vodu, nemusí prát, vařit a mýt se, nemají prý takové výdaje na živobytí.
V „rizikové“ oblasti se pak vítám s dětmi. Hned jsem zvána na kafe k paní Denise. Dostanu bábovku a dlouhou Ronsonku a tak nějak tuším, že odmítat nemá cenu. Den byl náročný, jdu si lehnout – Jenda mi ještě nabízí, že se u nich můžu umýt, že mi ohřejí vodu do lavoru (tentokrát odmítám a vzápětí si připadám jako šmudla). Na spaní ještě fasuju tepláky a deku navíc.
První, koho ráno potkám, je televizní štáb. Otrávený reportér právě komentuje, že v lokalitě se vyspává do pozdního dopoledne. Přednádraží se probouzí a lidé přinášejí z domů kafe a namazané chleby. Povídáme si, hrajeme s dětmi ping-pong a čekáme na cisternu s vodou – dneska konečně přijede, tak je dobrá nálada. Elektřinu pro připojení hudební aparatury si půjčíme z jednoho domu – víme, že místní mají hluboko do kapsy, a tak mezi sebou vybereme nějaké peníze. Dáme je pánovi, který elektřinu připojil. Když se otočím, vidím, jak obratem rozdává celý obnos místním dětem. „Natálko, zavolej Yvetu, tady má na plínky,“ volá na jednu z holčiček.
Odpoledne musím zpátky do Prahy – do bezpečné oblasti, kde se k sobě lidé chovají slušně bez ohledu na barvu pleti či sociálního zařazení, kde je laskavost a solidarita samozřejmostí a kde pravda a láska vládnou pevnou rukou.
