S ním se pak zachází dle pravidla jiný kraj – jiný mrav. V Londýně si například lidského práva na lásku a s ním spojených průvodů hrdosti velmi cení. Kdo by vám jinak zadarmo protančil Londýnem s duhovou vlaječkou Tesco? Tesco bere lidská práva tak vážně, že se snad dočkáme nějaké Tesco Pride. V irském Dublinu je to podobné. Zakážou vám rozdávat letáky na alternativní a nekomerční Pride, po které mnoho účastníků léta volá. Mohlo by to rozzlobit sponzory. A abyste se moc nerozšoupli, seberou vám vodu. Koupí té jejich – čtyřeurové – prý podpoříte dobrou věc.
Dobré věci se dějí i jinde. Například v Maďarsku si užijete pocit vzácného druhu, neboť gay lidi tady od ostatní populace oddělují těžkooděnci i ocelové hrazení. Klecová metoda je vůbec populární, je totiž poměrně bezpečná. Daný stát či město prohlásí, že sexuálním menšinám umožní právo na sebevyjádření, homofobové a ti ostatní jsou pak zhlédnutí onoho svobodného vyjádření ušetřeni. Má to však i své výhody. Není tu reklama. Někde na půl cesty mezi Londýnem a Budapeští pak leží Praha a její Prague Pride. Není nedotčená, ale taky ne prodaná – je jiná. Duhové vlajky, rukou psané bannery, pocity solidarity a opravdový radost nabídly útočiště těm, kdo před jednou ukradenými a jindy uvězněnými pochody hrdosti prchají někdy na východ, jindy na západ.
