Dodnes máme doma v šuplíku vstupenku na představení Osvobozeného divadla. Patřila prastrýci, nefalšovanému českému fašistovi a po válce odsouzenému kolaborantovi, který raději utekl před spravedlností do Argentiny. Nezbylo nám toho po něm mnoho; středně velký pytel arizovaných stříbrných příborů (ty už bohužel nemáme) a právě zmíněná vstupenka. Divné relikvie, ale úzce spolu souvisejí. Drobný a ušmudlaný, přesto přísně střežený papírek byl strýcovou památkou na slavný den, kdy se mu spolu se spolužáky právníky, přívrženci fašizující mládeže, podařilo narušit představení nejznámějších českých klaunů. Pomyslný skalp měl zřejmě vysokou cenu, mnohem vyšší než ty z běžných potyček. Čím si Osvobození získali tak velkou pozornost fašistů?
Schýleni k obecenstvu
Osvobozené divadlo založila skupina studentů pražské konzervatoře vedená akademikem Jiřím Frejkou. Na programu byl tehdy Breton, Cocteau, Apollinaire, z českých autorů Nezval a další. Frejku zanedlouho vystřídal Jindřich Honzl a s ním dochází také k prvnímu jasněji koncipovanému pokusu o politickou dramatizaci. Skutečnou událostí se stala hra autorské dvojice Voskovce a Wericha – Vest pocket revue, která měla premiéru v dubnu roku 1927.
Na poloamatérské představení odehrané v podomácku vyrobených rekvizitách a maskách se dostavila téměř celá pražská intelektuální a umělecká smetánka. Kdo něco znamenal na avantgardní scéně dvacátých let, seděl mezi hosty natěsnanými na lavicích ve dvoraně Umělecké besedy na Malé Straně. Klauni s bíle napudrovanými tvářemi, napůl hrající podle připraveného scénáře a napůl improvizující, si vzali na paškál vše, s čím přišli do bližšího kontaktu. Pedantské prostředí českých škol, měšťácké divadlo lpící na klasických dramatických postupech, „národní tvorbě“ a patetickém vystupování, chování „dobré společnosti“, brakovou literaturu, politická klišé stranických předáků a mnoho dalšího. Parodie, jak oba autoři v té době říkají, je ovšem pouhý prostředek k tomu, jak se dostat divákovi na kobylku. Cílem má být čirá komika, netendenční „hlína“. Satiru považují za nerovný boj a ten nemá na jejich pódiu co dělat.
Diváci jsou trochu jiného názoru. Při dalších a dalších reprízách hry – bylo jich nakonec více než dvě stě – si vynucují právě ty skeče a scény, jejichž adresnost je všem zjevná. V reakcích na představení se střídal pobavený údiv nad drzostí autorů a herců, nadšení i rozpačitost; na tom, že se v Praze objevilo cosi unikátního, se ovšem shodli všichni. Vladislava Vančuru a mnoho dalších fascinovala práce s publikem, schopnost navazovat s ním bezprostřední kontakt. Později napíše, že pokud „... divadla neosvobozená v potu tváře usilují o účin prostředky, které byly dávno zváženy, a jestliže jejich herectví nemá jinou ctižádost než umocniti text podle řemeslné logiky, vychází řečená dvojice z předpokladu, že drama je jakési pospolité tažení herců a obecenstva, iluse a skutečnosti, akce uvážené a akce improvisované.“ „Scéna Osvobozených ...“, dodává poté Vančura, „je schýlena směrem k obecenstvu.“
Komici
Velký úspěch vzbudil velká očekávání. V&W se rozhodli dodržet svůj původní plán a hledat do důsledku to, co označovali jako „bezpředmětný humor“. Srandu bez závaznosti, cirkus a grotesku převedené na divadelní prkna. Došlo tak k rozdělení souboru na kritickou a intelektuálně náročnější tvorbu připravovanou Jindřichem Honzlem (např. Král Ubu Alfreda Jarryho) a tvorbu komediální, u níž se měl divák hlavně smát (např. Gorila ex machina, Kostky jsou vrženy aj.). Populární grotesky zalepovaly díry do rozpočtu po divácky náročných a teoreticky propracovaných kusech, navštěvovaných pouze úzkou skupinou nadšenců. Jistou dobu to šlo. Nakonec ale Honzl divadlo raději načas opustil.
Osvobození se ve stejný čas (roku 1929) přesunuli do paláce Adria a navázali spolupráci s Ferencem Futuristou, populárním a zároveň avantgardou opovrhovaným „lidovým bavičem“. Získali renomé a divadlo mělo díky zájmu obecenstva prostředky na uvádění technicky náročnějších kousků, na taneční soubor i swingový orchestr. Podle autorit jako S. K. Neumann či Jindřich Štyrský se však dvojice V&W definitivně odrodila svým původním ideálům (což nebyla tak docela pravda), a tak ji vyškrtli ze seznamu „pokrokové umělecké fronty“. Nedá se říci, že by se komici toužili kát nebo podstoupit sebekritiku. Psali další hry a nově se pustili především do práce ve filmových ateliérech. Oba první filmy, Pudr a benzin a Peníze nebo život, zhruba odpovídaly jejich tehdejšímu pojetí komična. Banální zápletky prosycovaly celé série gagů, hodně se střílelo, padalo a svádělo. Situace kolem komiků se ovšem rychle měnila. Spekulace na burzách a následná světová hospodářská krize dopadla s časovým odstupem, ale zato velmi tvrdě i na československou ekonomiku. Statisícům nezaměstnaných, nemajícím často prostředky na základní přežití, mohlo v roce 1932, kdy měl premiéru film Peníze nebo život, připadat poněkud cynické kritizovat život, v němž jde „jen o peníze“ na úkor „opravdové lásky“ a „legrace“. V&W přiznávali, že vážný posun ve vnímání okolního dění pro ně představoval až Frývaldov, kde četníci na podzim roku 1931 zastřelili osm dělníků a dělnic protestujících proti snižování mezd. Hru Caesar, upozorňující na nebezpečí nacismu a zesměšňující Společnost národů, prý tenkrát napsali „jedním tahem zloby“. Snad si proměnu vlastní reflexe skutečnosti potřebovali trochu zjednodušit. Snad šlo skutečně o zlom.
Osel a moc
Ať tak nebo tak, „předmětnost“, kritické hodnocení okolního světa, přestalo být něčím mimoděčným a stalo se programem. Z dřívějška zůstal humor, jedinečná schopnost hrát si s jazykem, rozkládat a opět skládat slova a věty, proměňovat nesmysl ve smysl a naopak, brát (švejkovsky) vážně to, co mělo zůstat nedotknutelným, nevysvětlovaným příkazem či Zákonem. K tomu navíc přistoupila ostrá aktuální politická satira. Dá se říci, že kritika ideologie dosáhla v díle V&W a ve své době jednoho ze svých vrcholů. Podobně jako například o něco dříve v díle Jaroslava Haška. Z dobrých komiků se stali opravdoví klauni.
V jedné z jejich nejlepších her Osel a stín se setkává Hippodromos, rétor a „miláček lidu“, a Kontokorentos, továrník a hlava ekonomické elity, aby svedli boj o vládu nad řeckým městem Abdéra. Když Hippodromova žena lituje továrníka, jak manželovy řeči musejí poškozovat jeho podnikání, odvětí: „To je zdravý jev. Velmi mne to zajímá. Mezi námi řečeno, jakýkoliv vážnější incident, který by vedl k odstranění mého přebytečného materiálu, oživil by trh, zvýšil by ceny.“ A jaká náhoda, vytoužený incident se brzy dostaví v podobě sporu zubaře a majitele osla o poplatek za oslův stín. Abdéra se rozdělí na Oslaře a Stínaře, zastánce nedotknutelnosti soukromého majetku a odpůrce odírání lidu. Na pozadí sporu ovšem vůdci obou „hnutí“ zosnují dokonalou koalici moci jazyka a peněz, a vystaví osla k uctívání. Osel, vystupující nejprve jako předmět ideologického sporu, se mění ve fetiš sjednocující obec pod panstvím továrníka a tribuna. Když pak Abdérští uposlechnou příkaz boha Dionýsa, aby se neklaněli modlám, dochází k obratu. Svoboda abdérských ale nastává až tehdy, když osla a s ním i nástroj symbolické represe spořádají. Na závěr dodají zubař s majitelem (sežraného) osla: „Vy jste to tu viděli, vy jste se smáli tomu,/jak lidi hloupí byli a po jídle dostali rozum./Dbejte, ať každý má chléb, moudrý bude celý svět.“ Jak „přízemní“ idea ...
Fašouni to projedou
A to už se pomalu vracíme ke strejdově vstupence. V půli třicátých let u nás dochází k velkému rozmachu fašismu. Vznikají nové organizace a strany. Nebýt vnitřních sporů, dostaly by fašizující Národní sjednocení založené Karlem Kramářem a Gajdova Národní obec fašistická ve volbách roku 1935 dohromady patrně ještě více než 625 tis. hlasů (9%). Ve stejné době nacistická SDP fakticky ovládla politickou mapu Sudet. Na Slovensku dominovali luďáci. U agrárníků, vůbec nejsilnější české strany, získávalo prim křídlo prosazující spolupráci s nacistickým Německem. Síla a odhodlanost fašistů bez ohledu na národnost rostla.
Kritika Osvobozených mířila stejným dílem proti Oslům a jejich uctívačům venku, za hranicemi i uvnitř. A oni to pochopili. Vedle diplomatických nót z Německa i jiných, divadlem „dotčených“ států, vedle kampaní v českém tisku proti židobolševikům, národním zrádcům a dalším odpudivým živlům, organizovali fašisté bojůvky narušující představení. Mezi dotčené uctívače patřil i strýček, a tak se i on šel poprat do Osvobozeného divadla.
Diváci brzy vybudovali domobranu a své klauny docela bezpečně chránili. Před druhou republikou, pomnichovským státem přikazujícím nový politický a kulturní řád a pověřujícím své byrokraty řešením „židovské otázky“, je ale ubránit nedokázali. Těsně před uvedením hry Hlava proti Mihuli byla V&W odebrána koncese s tím, že jelikož „celým svým souborem a směrem jsou orientováni až na hranice komunismu a jejich náměty se většinou obíraly zesměšňováním politiky a úřadů, nezdá se zdejšímu úřadu za vhodné, aby v nynější době, kdy velký národ volá po sjednocení, byla část občanstva, a zvláště mládež, vychovávána v tomto směru.“ Klauni v lednu roku 1939 odjeli přes Francii do USA, kde se stali snad nejpopulárnějšími přispěvateli českého zahraničního vysílání a významnými hlasy zahraničního odboje až do pádu fašistických režimů.
Autor je neurotik, stěhuje se z Letné.
