Jak už slovo „punk“ napovídá, jedná se o alternativní pohled na skutečnost. V tomto literárním žánru spolu zápasí světy založené na revolučních principech a svět původní, statický, ale trochu zahnívající. Slovo „steam“ (angl. pára) pak popisuje jeden z častých prvků žánru, a sice parní stroj. Že to moc nejde dohromady? Originalita a invence řady steampunkových autorů snadno vyvede vnímavého čtenáře z pochybností. A když se k tomu přimíchá ještě trocha filosofie, existencialismu, společenské satiry či detektivního pátrání, o inteligentní zábavu je zaručeně postaráno.
Na počátku bylo…
Kolébkou steampunku je vědeckofantastická literatura a především jeden z jejích nejmladších dědiců – cyberpunk. Ten se vyvinul na počátku osmdesátých let minulého století jako postmoderní větev science-fiction, když popisoval často marné souboje hrdinů z blízké budoucnosti se zkorumpovanými vládci, obřími korporacemi či soukromými armádami. Nedílnými pomocníky hrdinů v jejich snažení se přitom staly takové technologické hračky, jako například celoplošné počítačové sítě (v té době něco vrcholně fantastického), biologické implantáty, nanotechnologie nebo vysoce účinné stimulační drogy.
Po celosvětovém úspěchu románu Neuromancer od Williama Gibsona nebo filmu Blade Runner režírovaném Ridley Scottem se cyberpunková horečka rozhořela naplno. Mezitím však již kvasilo v podhoubí nové sémě autorů, kteří se neodchylovali od základních myšlenek dystopických, pesimistických sci-fi příběhů, avšak zasadili je do nového rámce – děj se totiž přesunul z blízké budoucnosti do smyšlených paralelních světů, ve kterých technický vývoj proběhl trochu jinak, než jak ho známe dnes. Namísto počítačů, bezdrátového připojení či mozkových implantátů se hlavními nositeli technicko-společenských proměn v těchto kulisách staly parní stroje, vzducholodě nebo nýtované ponorky na šlapací pohon.
Poprvé se termín steampunk objevil v roce 1987 jako napůl vážně míněné označení novel Tima Powerse, Jamese Blaylocka nebo K. W. Jetera. Za definitivní průlom žánru je pak považován o tři roky mladší román Williama Gibsona a dalšího klasika cyberpunku Bruce Sterlinga s názvem The Difference Engine, v němž se spekuluje nad tím, co by se stalo, kdyby se podařilo sestrojit parou poháněný počítač již v druhé polovině 19. století. Takový návrh tehdy opravdu existoval, jenže představy britského matematika Charlese Babbaga nebyly korunovány úspěchem.
Mezi obzvlášť vlivné romány patří také Diamantový věk od Neala Stephensona. Rovněž zasazen do reálií přelomu 19. a 20. století vypráví příběh skupiny vědců, která si pomocí počítačů a nanotechnologie vytvoří svou vysněnou společnost založenou na étosu a světonázoru viktoriánské Anglie.
Zajímavé na celé věci nejsou jen technické nápady. Důležitým atributem těchto děl je i pozoruhodné spojení moderní technologie právě s prostředím viktoriánské Anglie. Výsledkem je takzvané neo-viktoriánské hnutí, jež zdaleka není jen módním výstřelkem či estetickou manýrou (do níž patří oděvní návrhářství i přestavba běžných domácích spotřebičů do steampunkového designu). Toto hnutí představuje také určitou reminiscencí na koloniální romantiku rasově i morálně čistých ocelových měst, jež ovládají svět.
Všechnopunk
Postupem času opustila některá díla svůj dystopický charakter, a tak můžeme sledovat nejen nekonečné vyhlazovací války mezi mobilními městy přesouvajícími se krajinou na pásech poháněných parním soustrojím (Kroniky hladových měst od Lemony Snicketa), ale i dobrodružství hrdinů jak vystřižených z verneovek nebo Batmana (tzv. dieselpunk).
Žánr se postupně rozvíjel, takže dnes lze v podstatě mluvit o obecném retrospektivním sci-fi, které se může odehrávat ve středověku (např. cyklus Crosstime Engineer od Lea Frankowského, ve kterém dojde k objevu parní technologie a průmyslu o pár století dříve), ve starověku (v Branách Anubisových Tima Powerse se egyptští kouzelníci v 19. století pokoušejí vyvolat starověkého boha na pomoc při odboji proti britské okupaci), anebo třeba na americkém divokém západě (např. nedávno zfilmovaný původně televizní seriál Wild Wild West).
Postupně vzniklé variace steampunku zasazené do různých historických období často získávají až komická jména – obecně se časové posuny označují jako timepunk, výlety do pravěku jako stonepunk nebo bronzepunk, starověké Řecko a Řím mají svůj sandalpunk (to je obzvláště vyvedené slovíčko) a renesanční záležitosti, jež se často prolínají i s fantasy žánrem, lze vyhledat pod klíčovým slovem clockpunk – mezi ně patří třeba i u nás velmi dobře známá Úžasná zeměplocha Terryho Pratchetta.
Steampunk se ovšem neprojevuje pouze v literatuře, ale i ve výtvarném umění, hudbě či filmu. Obzvlášť poslední jmenovaná škatulka je pozoruhodná, jelikož v ní nalezneme také českého zástupce. Kromě George Méliése, jehož Cesta na měsíc se stala první černobílou němou sci-fi vůbec, je za průkopníka (tehdy ještě nepojmenovaného) filmového steampunku považován český režisér Karel Zeman, zejména pro své filmy Vynález zkázy, Na kometě, Ukradená vzducholoď nebo Baron Prášil. Z poslední doby pak stojí za zmínku například neo-noirový film Renaissance režírovaný Christianem Volckmanem.
Steampunk nachází rovněž uplatnění ve světě počítačových her. Mnoho jejich tvůrců si v nich vyhrálo se steampunkovou estetikou a využilo přesahů do retro sci-fi nebo fantasy. Hry jako Skies of Arcadia nebo Rise of Nations tak nabízejí ve spojení s hudbou a grafikou skutečně působivá a vtahující prostředí.
Jak již je tomu zvykem ve všech žánrech poslední doby, i steampunk zakotvil v perech komiksových kreslířů. O Batmanovi nebo ilustracích k dílům Julese Vernea (například z dílny Léona Benetta) již byla řeč. Neo-noirovou atmosféru lze ovšem výtečně nasát i z klasického komiksového cyklu Sin City a někteří autoři řadí do škatulky steampunk kupříkladu i Indianu Jonese.
Pod parou
Jednalo by se jistě o velmi neživotné hnutí, kdyby se pouze uzavíralo do svých parolodí, batmobilů a korzetů z ozubených koleček. Každoročně se koná tzv. SalonCon, slet spřízněných duší, který zahrnuje setkání s autory a umělci, přednášky, autorská čtení, filmové projekce, koncerty a samozřejmě i workshopy zaměřené na tuning strojního zařízení osobních parních lokomotiv. Jistě se dá namítnout, že se jedná pouze o potulné exhibicionistické blázince. Na druhou stranu takováto setkání jsou vždy důležitou studnicí kontaktů a informací o tom, co se děje na scéně.
Žánr jako takový rozhodně není na sestupu, stále vycházejí kvalitní poutavá díla charakteristická napínavými příběhy, složitou intertextualitou, sociální satirou i ironickou nadsázkou mířenou do vlastních řad. Přeci jenom – letmý pohled na zpravodajství z domova i ze zahraničí nevěstí do budoucnosti nic dobrého, tudíž jistě nebude na škodu se již nyní připravit na postapokalyptické scénáře. Parní počítač ve světě se zkolabovanou infrastrukturou bude jistě konkurenční výhodou, šlapací tank s plachtami rozhodně rozpráší zdivočelou lůzu pátrající po něčem k snědku. A co když dojde palivo, budeme přeci potřebovat uhlí? Žádný strach, ještě máte čas, postavte si pancéřovanou dopravní vzducholoď! Zatím ještě máte čas…
Autor je spolupracovník redakce.
