Petr se dostal k prodeji Nového Prostoru krátce před předloňskými Vánoci. Už několikrát se pokoušel najít si plnohodnotné zaměstnání, ale i když už práci sehnal, nepovedlo se mu překonat zkušební dobu. Ani mimořádná technická zručnost a kvalifikace – absolvoval střední průmyslovou školu strojnickou v Betlémské ulici – mu nepomáhá. Jak sám hořce poznamenává, v šedesáti se shání práce velmi těžko, i když člověk nemá žádné vážné zdravotní problémy. Těžko říci, zda si to uvědomují autoři důchodové reformy, neustále zvyšující věk odchodu do penze. „Když budu teď před nástupem do důchodu několik let nezaměstnaný, významně mi ho to sníží, i když jsem celý život pracoval a vydělával slušné peníze. Je to nespravedlivé. A to se sehnat práci opravdu snažím, navíc se říká, jak chybějí technické profese,“ konstatuje Petr Ledinský.
Škodit na trhu práce mohou panu Petrovi paradoxně i jeho schopnosti. Mnozí manažeři na středních a nižších pozicích totiž neradi vidí přílišnou iniciativu příliš schopných zaměstnanců, kteří by jim mohli přerůstat přes hlavu. A jsou-li tyto vlastnosti ještě spojené s rázným a otevřeným způsobem komunikace, je zaděláno na potíže. Upozornit na problém a být schopen ho sám vyřešit je sice záslužné, ale běda, když tím upozorníte na neschopnost někoho nad vámi… Naposledy se o tom pan Ledinský přesvědčil v září, když pracoval v agentuře Lomis jako obsluha strojů počítajících a pytlujících peníze. Kdo by si myslel, že schopnost odstranit banální poruchu a pokračovat v práci místo mnohahodinového čekání na servisního technika se cení, je na omylu. Po čtrnácti dnech místo pochvaly následovalo propuštění bez udání důvodu. Petra to ovšem nermoutí. Litovat v Praze ztráty práce, kde vám platí padesát šest korun hrubého na hodinu a ani se k vám nechovají slušně, nemá smysl. Raději se vrátil k Novému Prostoru. „Časopis je to kvalitní, sám ho čtu a oceňuji, že pravdivě popisuje dnešní problémy. Takže jeho prodávání neberu jako nějaké stigma, je to práce, která má smysl,“ říká. Navíc se při prodeji s leckým seznámí, jako například se současnou, téměř o třicet let mladší přítelkyní.
Vzlety i pády
Byly doby, kdy se Petrovi dařilo více než dobře. Za socialismu pracoval jako garážmistr u staveb silnic. A o svěřené tatrovky se staral vzorně. Jednou se mu přes otce armádního důstojníka podařilo sehnat tři sta nedostatkových autobaterií, které rozprodal i kolegům. „Přirazil jsem si jen korunu dvacet za ampérhodinu, ale i tak v tom objemu dělal zisk pětačtyřicet tisíc, to byly tehdy veliké peníze,“ zasní se. Úspěch se neodpouští a tak není divu, že podobné kousky vyvolávaly závist. Nakonec na něj šéf poštval hospodářskou kriminálku, a i když byl nakonec případ odložen, šel raději dělat hostinského. V roce 1987 se rozvedl a jak to bývá, majetek přenechal ženě a synovi. Po revoluci dělal slévače a nakonec údržbáře v japonské firmě vyrábějící v Plzni autosoučástky, až do března 2009. Pak už následoval NP.
V devadesátých létech ho dohnala nemoc z povolání, kterou si uhnal jako hospodský. Vymknul se mu z rukou alkohol, a tak se šel léčit do Bohnic k proslulému primáři Nešporovi. Dodnes na něj vzpomíná. „Je to cvok, ale jedině někdo takový nám asi mohl pomoci. Léčba mi hodně dala, srovnal jsem si tam myšlenky, uvěřil v reinkarnaci a rozhodl se naplnit plány svého života. Ještě na ně mám čas, děda se dožil téměř stovky.“ Půlroční léčba zabrala, i když je Petrův případ dosti netypický. „Většinou se říká, že je to buď anebo, alkoholici musejí úplně abstinovat, jinak padají znovu do šílené závislosti. Já to tak nemám, léčba mi pomohla najít k alkoholu zdravě vyrovnaný vztah, rád se občas napiju, ale neničí mi to život. Neřeším pitím své problémy, prostě ho mám v rozumné míře rád.“
Ostatně, na ulici Petra nepřivedl alkohol, ale ženy. Bydlel v Praze, se sestrou měli po otci důstojníkovi byt, který dostal jako služební. Když přišly povodně, odstěhoval se k matce na Rokycansko a pomáhal jí opravit poškozený dům. Pak šel do Plzně, kde pracoval a žil s přítelkyní. Jednoho dne odešel na nákup, milá mezitím vyměnila zámek a nastěhovala jiného muže. Jen s igelitkou s nákupem a pár stovkami odjel do Prahy, kde zjistil, že o byt sestra mezitím v soudním sporu přišla, a tak se nemá kam vrátit. Nějakou dobu bydlel po kamarádech, pak skončil na ubytovně Naděje, momentálně čeká na místo v Bubenči a občas přespává na lodi Hermes.
Pozemáci
Životní karamboly Petra Ledinského rozhodně nezlomily. Rozhodl se zavzpomínat na mládí, kdy na vojně sloužil u letectva jako pozemní obsluha proudových letounů L-29 Delfín. Tyto elegantní cvičné a lehké bitevní stroje byly přímým předchůdcem typu Albatros a Alca, které létají dodnes. O atraktivním prostředí pozemního personálu vojenského letectva, navíc za železnou oponou v časech studené války, napsal Petr knihu, která je v edičním plánu nakladatelství Naše vojsko a měla by vyjít ještě před Vánoci.
Díky skvělé paměti a technickému vzdělání je kniha plná nejen čtivých historek, ale i cenných faktografických údajů. A protože je Petrovi jasné, že honorář za české vydání nebude nijak závratný, dostal nápad. S pomocí přítelkyně oslovil zahraniční vydavatelství zaměřená na elektronické knihy a začal domlouvat cizojazyčná vydání. Delfín byl populární typ letounu, který se vyvážel do mnoha zemí, a dodnes je jich několik v letuschopném stavu nejen v rukou soukromých sběratelů, ale i mnoha exotických letectev. Naděje na úspěch je proto značná. Příprava překladů Petra navíc nic nestojí. Na rozdíl od zvyklostí v českém prostředí totiž dobře ví, že chce-li vydělat, musí dát slušně vydělat také druhým. Proto zveřejnil velkorysou nabídku – třicet procent z poplatku za každé stažení publikace, takže překladatelé se už sami hlásí a zatím jsou domluveny mutace do čtrnácti jazyků.
Nezbývá než doufat, že tyto Vánoce budou poslední, které Petr stráví jako prodejce NP. Pod příštím stromečkem se už budou slévat honoráře z celého světa pro novopečeného leteckého publicistu.
