V rámci gradující smrště zákonů, která bývá přezdívána jako sociální reforma, ale pohříchu připomíná spíše soustředěnou likvidaci základních hodnot moderního sociálního státu, byla totiž ve Sněmovně schválena novela zákona, která mj. časově omezuje čerpání tzv. doplatku na bydlení.
Na vysvětlenou – tento základní nástroj státní sociální politiky slouží k udržení minimálního příjmu (tzv. životního minima) neustále se zvyšujícího počtu domácností (podle ministerstva práce a sociálních věcí jich je už v íce než 20 000), které nejsou schopny platit každý měsíc tržní nájemné. Prostřednictvím této sociální dávky garantuje stát lidem ohroženým chudobou, že jim i po zaplacení nájmu zbude jistá část prostředků alespoň na nákup základních potravin. To vše se však brzy změní, pokud zmíněnou novelu, která zkracuje dobu pobírání doplatku na maximálně sedm let, schválí také Senát. Další osud lidí, kteří vyčerpají svůj př íděl společenské solidar ity, zákon neřeší. Zřejmě se budou muset spolehnout na pomoc rodiny a sousedů, v horším případě pak na útulky pro chudinu či slumy na okrajích měst.
Na internetových stránkách ministerstva lze k této zásadní legislativní změně dohledat pouze lakonické konstatování, „že každá rodina či osoba by měla bydlet v bytě přiměřeném k počtu osob a k výši jejich příjmů.“ Přijde-li člověk o zaměstnání a současně žije v regionu s vysokou mírou nezaměstnanosti, měl by se tedy psychicky připravit i na to, že po několika letech ztratí střechu nad hlavou, neboť bydlení adekvátní nulovým či nízkým příjmům je v současnosti možné hledat především ve volné přírodě.
Třeba však vláda překvapí a novela bude jakýmsi entrée následné legalizace státem asistované formy squattingu. Ta by naplnila literu čtvrté hlavy Listiny základních práv a svobod, v níž se praví, že každý „má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.“ Buď to, anebo nás zřejmě čeká boom developerských projektů na výstavbu chudobinců.
