Z předchozích knih Iana McEwana místy vykukovalo mudrlantství a myšlenka, kterou měl v úmyslu sdělit, někdy až příliš ztěžka zalehávala rytmus a ráz knihy nebo vyčuhovala z jejích stránek a měnila se v pouhé poučování či teoretizování. U Solaru to ale neplatí. Chytrá volba námětu a všech okolností se organicky propojuje s dějem, který člověka přivádí k myšlenkám – ovšem už ne za ručičku jako školáka, ale páchá zdařilou provokaci. Navíc je to celé zábava, kombinující detektivní momenty s prvky zoufalé frašky, předváděné stárnoucím manželem, kterému jsou nasazovány parohy.
OBCHODNÍK SE SPÁSOU
Michael Beard, kterému míří kniha na solar, dostal kdysi Nobelovu cenu za fyziku. A z toho tyje dodnes. Tento moment marné snahy dostát něčemu, co v mládí dokázal, ale pak se nechal natolik ukolébat jistotami, že už není schopen nové myšlenky, je velmi podstatný a možná by se dal vidět i jako jedna ze základních metafor románu – Michael Beard by tu byl obrazem naší euroatlantické civilizace. Oblastí, kolem které se celoživotně pohybuje a v níž učinil i onen „nobelovský“ objev, je solární energie. Dostáváme se tak k velmi citlivé zóně záchrany naší planety před zkázou přívalu uhlíkových plynů, která vzrušuje a trápí tolik lidských bytostí. Michaelu Beardovi je toto téma naprosto lhostejné, ovšem vycítí v něm pole pro seberealizaci a zviditelnění. Navíc mnoho mladých kolegů a kolegyň má tolik dobrých nápadů, stačí po nich sáhnout. Třeba ten na využití umělé fotosyntézy. „Měl v úmyslu předvést, jak se za plného slunečního svitu rozštěpí voda ve velké nádobě na své základní plynné složky, což rozběhne palivový generátor, který dodá elektřinu sbíječce, s níž muž v zelené ochranné přilbě zboří zeď s nastříkaným nápisem „nafta“. Jenže jim včas nedodali některé nezbytné součástky…“
VĚČNÝ PARAZIT ČLOVĚK
Ještě v dalším ohledu je pan vědec obrazem světa kolem nás – je naprosto bezuzdně poživačný a v potěchách těla nezná mezí. Jezdí po konferencích hlásat výhody alternativních zdrojů energie a nutnost úspor, sám je ale v McEwanově naturalistickém podání vykreslován jako tlusťoch s pusou plnou chlebíčků, který nechutně šilhá po každé sukni. Prodělal rekordní počet manželství a na ženu se nedokáže podívat jinak než s vidinou vlastního orgasmu. V tomto směru je plný vášně, která ho oslepuje. Jako by v sobě propojoval pradávné typy z komedie dell´arte – dottora s pusou plnou falešné moudrosti a parazita s neskonalou drzostí, s jakou se snaží přisvojit si vše, co patří jiným, ale jemu by se to zrovna hodilo. V každé ze tří částí knihy, které se rozprostírají mezi lety 2000 a 2009, čtenář čeká, kdy už za ním zaklapne past, kdy už někdo prokoukne jeho lest, kdy už ho některá z žen bude mít po krk! Jenomže jeho mimikry jsou dokonalé díky tomu, jak pružně je mění a jak bravurně se napojují na mimikry těch okolo. Funguje tak celý systém, Michael Beard je pouze kolečko v soukolí.
Protože Ian McEwan je skvělý řemeslník pera a stavby textu, je nám navíc tenhle parazitující netvůrek v mnoha ohledech sympatický a blízký. Kdo by neměl nějakou tu slabůstku… Jeho pád je popisován s rozkošnickým uměním oddalované slasti a musí se psát sám, protože Beard žije v dokonalé zaslepenosti a ve světě vytěsnění jakékoli obavy o budoucnost nebo pocitu, že někomu ublížil. Studie spokojeného sobectví, podávaná s místy až operetním švihem (například když se Beardova mastodontská tělesná schránka pokouší vymočit uprostřed Antarktidy, kde se vlastně omylem ocitl na setkání umělců a vědců, zabývajících se záchranou naší planety), který ale nikdy neztrácí kontakt s tématem. Samotný konec je slabší dohrou celku, kára se jaksi sama dokodrcá k cíli, to ale nic nemění na tom, že Solar patří k nejživotnějším kouskům překladové literatury z poslední doby.
Ian McEwan, Solar Překlad Ladislav Šenkyřík, Odeon, 2011
