NP č.384 > Kultura | LiteraturaRána na solarTereza Marečková

Ke knihám, které mají reklamu v tubusu eskalátoru chrlícího lidi z metra, mívám nedůvěru. Z pocitu, že dobrá kniha se prodává sama, nebo kvůli předsudku, že pozoruhodná kniha nezajímá mainstream. Román Iana McEwana Solar tvořil jedno z okének pomyslného pojízdného komiksu na mnoha stanicích. Přesto je to skvělá kniha.

 

Z předchozích knih Iana McEwana místy vykukovalo mudrlantství a myšlenka, kterou měl v úmyslu sdělit, někdy až příliš ztěžka zalehávala rytmus a ráz knihy nebo vyčuhovala z jejích stránek a měnila se v pouhé poučování či teoretizování. U Solaru to ale neplatí. Chytrá volba námětu a všech okolností se organicky propojuje s dějem, který člověka přivádí k myšlenkám – ovšem už ne za ručičku jako školáka, ale páchá zdařilou provokaci. Navíc je to celé zábava, kombinující detektivní momenty s prvky zoufalé frašky, předváděné stárnoucím manželem, kterému jsou nasazovány parohy.

 

OBCHODNÍK SE SPÁSOU

Michael Beard, kterému míří kniha na solar, dostal kdysi Nobelovu cenu za fyziku. A z toho tyje dodnes. Tento moment marné snahy dostát něčemu, co v mládí dokázal, ale pak se nechal natolik ukolébat jistotami, že už není schopen nové myšlenky, je velmi podstatný a možná by se dal vidět i jako jedna ze základních metafor románu – Michael Beard by tu byl obrazem naší euroatlantické civilizace. Oblastí, kolem které se celoživotně pohybuje a v níž učinil i onen „nobelovský“ objev, je solární energie. Dostáváme se tak k velmi citlivé zóně záchrany naší planety před zkázou přívalu uhlíkových plynů, která vzrušuje a trápí tolik lidských bytostí. Michaelu Beardovi je toto téma naprosto lhostejné, ovšem vycítí v něm pole pro seberealizaci a zviditelnění. Navíc mnoho mladých kolegů a kolegyň má tolik dobrých nápadů, stačí po nich sáhnout. Třeba ten na využití umělé fotosyntézy. „Měl v úmyslu předvést, jak se za plného slunečního svitu rozštěpí voda ve velké nádobě na své základní plynné složky, což rozběhne palivový generátor, který dodá elektřinu sbíječce, s níž muž v zelené ochranné přilbě zboří zeď s nastříkaným nápisem „nafta“. Jenže jim včas nedodali některé nezbytné součástky…“

 

VĚČNÝ PARAZIT ČLOVĚK

Ještě v dalším ohledu je pan vědec obrazem světa kolem nás – je naprosto bezuzdně poživačný a v potěchách těla nezná mezí. Jezdí po konferencích hlásat výhody alternativních zdrojů energie a nutnost úspor, sám je ale v McEwanově naturalistickém podání vykreslován jako tlusťoch s pusou plnou chlebíčků, který nechutně šilhá po každé sukni. Prodělal rekordní počet manželství a na ženu se nedokáže podívat jinak než s vidinou vlastního orgasmu. V tomto směru je plný vášně, která ho oslepuje. Jako by v sobě propojoval pradávné typy z komedie dell´arte – dottora s pusou plnou falešné moudrosti a parazita s neskonalou drzostí, s jakou se snaží přisvojit si vše, co patří jiným, ale jemu by se to zrovna hodilo. V každé ze tří částí knihy, které se rozprostírají mezi lety 2000 a 2009, čtenář čeká, kdy už za ním zaklapne past, kdy už někdo prokoukne jeho lest, kdy už ho některá z žen bude mít po krk! Jenomže jeho mimikry jsou dokonalé díky tomu, jak pružně je mění a jak bravurně se napojují na mimikry těch okolo. Funguje tak celý systém, Michael Beard je pouze kolečko v soukolí.

Protože Ian McEwan je skvělý řemeslník pera a stavby textu, je nám navíc tenhle parazitující netvůrek v mnoha ohledech sympatický a blízký. Kdo by neměl nějakou tu slabůstku… Jeho pád je popisován s rozkošnickým uměním oddalované slasti a musí se psát sám, protože Beard žije v dokonalé zaslepenosti a ve světě vytěsnění jakékoli obavy o budoucnost nebo pocitu, že někomu ublížil. Studie spokojeného sobectví, podávaná s místy až operetním švihem (například když se Beardova mastodontská tělesná schránka pokouší vymočit uprostřed Antarktidy, kde se vlastně omylem ocitl na setkání umělců a vědců, zabývajících se záchranou naší planety), který ale nikdy neztrácí kontakt s tématem. Samotný konec je slabší dohrou celku, kára se jaksi sama dokodrcá k cíli, to ale nic nemění na tom, že Solar patří k nejživotnějším kouskům překladové literatury z poslední doby.

 

Ian McEwan, Solar Překlad Ladislav Šenkyřík, Odeon, 2011

 


autor / Tereza Marečková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Návrat cenzury / Alexandr Budka > NP č.384 > Pošli to dál Dějiny mají tendenci se opakovat a některá dávno překonaná zla se nám vracejí ve stále nových podobách. Cenzura, tedy omezování šíření informací, je toho dokonalým příkladem.   číst dále Věřím ve spravedlivý svět! / Jan Šerek > NP č.384 > Referát Představa, že světu vládne náhoda a věci se dějí slepě, bez ohledu na zásluhy, znepokojuje člověka odnepaměti. Zvláště při setkání s výrazně dobrými či zlými událostmi je těžké neptat se proč. Exsituje důvod, proč se mi událost přihodila anebo ne? A pokud takový důvod existuje, je součástí skrytého spravedlivého řádu, který vládne světu?   číst dále Chléb a hry / Jan Stern > NP č.384 > Fejeton Ženy nenávidí muže, to je všeobecně známá věc. Protože je nenávidí, tak s nimi většinou žijí, neboť takové ženy prostě jsou. Ani to není žádný nový poznatek. Co ale není zcela precizně probádáno, jsou jemné strategie, kterými ženy muže ničí.   číst dále Rada pro Zonovou / Martina Křížková > NP č.384 > Pošli to dál Na konci léta vydaly agentury zprávu. Milenka či přítelkyně jednoho z Kaddáfího synů utekla z rozbouřené Libye na Maltu. Z jistého pohledu si rodilá Holanďanka, Talitha van Zonová, nemohla vybrat lépe. Alespoň pokud byla rozhodnuta na Maltě pracovat.   číst dále
celý archiv