Pražské Divadlo Komedie do své (podle současných zpráv) předposlední sezóny, která je věnovaná Rakousku a rakouské dramatice, zařadilo pozoruhodný pokus. Hru Poslední chvíle lidstva její autor, dramatik, básník a novinář Karl Kraus vymezil jako neinscenovatelnou v pozemských podmínkách a za života důsledně odmítal veškeré návrhy její divadelní adaptace („Provozování tohoto dramatu, jehož rozsah by… vyplnil asi deset večerů, je vyhrazeno divadlu na Marsu. Návštěvníci divadel z tohoto světa by to nevydrželi.“). Text dramatu skutečně tvoří knihu vzácně vídaných rozměrů: skládá se z pěti dějství, rozdělených do dvou set devatenácti scén (zamýšlených pro různé kulisy), v nichž účinkuje na pět set postav. Dramaturgům Pražského komorního divadla Viktorii Knotkové a Vojtěchu Bártovi se ovšem podařilo hru patřičně osekat a vtěsnat do tří středně dlouhých částí, z nichž si každou vzal na starost jiný režisér.
JAK SE CÍTÍTE?
Kraus pojal své dílo jako ironicky tragickou fresku, která sleduje život a proměny rakouské společnosti v době první světové války – od jejího vyhlášení až k apokalyptickému vyústění (v originále je jím skutečná záhuba lidstva následkem zásahu z vesmíru). Drama komponoval převážně z autentických novinových článků, projevů a výpovědí, a umístil do něj několik skutečných postav (mimo jiné jedinou ženskou válečnou zpravodajku té doby, Alici Schalekovou, která je pro inscenaci v Komedii stěžejní postavou).
Pražská dramatizace je o něco méně epická a místo detailního popisu dobového dění pracuje spíše se symboly a náznaky. Ze stovek postav Krausova dramatu jich zde zbylo jen sedm: Reportérka, Skeptik, Vlastenec, Kaplan, Voják, Politik, Herečka. Představují jakési zobecněné typy postojů vůči válce. Jak je to v Komedii zvykem, představení se odehrává v moderní a minimalistické výbavě. Jedinou „dekorací“ je zde dlouhé, dřevěné molo, které nad hledištěm přechází v šikmou plochu.
První část představení, režírovaná Katharinou Schmitt, navazuje na Krausovu kritiku žurnalistiky a inspiruje se filmy Leni Riefenstahlové a estetikou totalitní propagandy. Pojednává o začátku války a za hlavní téma si bere manipulativnost médií. Druhá část, v režii Thomase Zielinského, je pojatá v duchu kabaretu. Soustřeďuje se na tupé nadšení veřejnosti pro konflikt a falešný patos nacionalismu. Třetí část, jíž zpracoval Alexander Riemenschneider, plní funkci jakéhosi epilogu, v němž mezi opakujícími se děkovačkami a anaforickou otázkou „Jak se cítíte?“ vidíme vítěze, vynesené na piedestal, a podvedené poražené. Z úst Skeptika zde také zazní konečné prokletí lidstva, které ovšem (jinak než v Krausově originále) má spíše mravoučný než apokalyptický význam.
ZBRANĚ A DISKURZ
Koncepce inscenace – propojení tří rozdílných scénických interpretací textu – může leckterému divákovi nahnat strach. Výsledek je ale překvapivě dobrý: jednotlivé části jsou sice značně esteticky odlišné, nepůsobí ovšem nijak nekonzistentním dojmem. Rozhodně potěší vynikající herectví, především Reportérka letošní držitelky Ceny Alfréda Radoka Ivany Uhlířové a Politik hostujícího Marka Daniela.
Představení se dobře sleduje a je (i přes svou délku) lehce stravitelné. Jenže někdy až moc lehce. Hlavním tématem pražské adaptace Posledních chvílí se stává jakási kritika válečného diskurzu, v jehož rámci vyčnívá hodnocení negativního vlivu médií na způsob vnímání války. Bezpochyby je to zajímavá myšlenka (i když se těžko zbavíme dojmu, že tvůrci inscenace ani toto téma nevyčerpali), v jejím stínu se ale poněkud ztrácí komplexnější reflexe společnosti, na níž se Krausovo dílo zakládá. Dá se tedy říci, že představení do jisté míry propáslo šanci být opravdu zajímavým a působivým kritickým hlasem.
Karl Kraus: Poslední chvíle lidstva, premiéra 22. dubna 2011 Divadlo Komedie
