V posledních letech jsme téměř přišli o čas ptát se, kam se lidstvo ubírá. Nejnovější vývoj počítačové technologie a briskní nápady Marka Zuckerberga totiž způsobily, že trávíme enormní množství svého času ve virtuálním kontaktu s druhými. Na sociálních sítích píšeme ve slovech, fotkách a videích své nové identity a žijeme paralelní životy. Málokdo z nás má představu o tom, kam se dá odsud ještě jít. Přesto jsou lidé, co si myslí, že vědí.
HOĎTE MĚ DO POČÍTAČE
Senior výzkumník Microsoftu, vizionářský sedmdesátník Gordon Bell, nosí kolem krku černou krabičku. Je to fotoaparát, který každých třicet vteřin zaznamenává, co Bell právě vidí. Stejně tak je zaznamenaná každá jeho telefonická konverzace – a samozřejmě všechny jeho počiny v počítači. O co jde? O trochu těžkopádný předvoj údajné revoluce. Dalším krokem má být podle Bella budování dokonalé paměti vně našich hlav. Totální paměť, Total Recall. Jmenuje se tak i Bellova kniha.
Starší a střední generaci u nás se právě teď zřejmě vybaví číslo 1984 a orosí se jim čelo. „Dnešní mládež“ však na potíže se soukromím netrpí. Vzdávají se jej kolikrát dobrovolně a místo aby se báli, dokrmují korporátní databáze vedle psaníček i intimními fotkami. Nabízí se otázka: ubližuje to někomu? Za stávajících podmínek většinou jen hypoteticky. Firmy lépe znají své zákazníky – a my si můžeme na plochu vesele promítat svá lepší já. Pokud nenarazíme na devianta v seznamu přátel, je zkrátka všechno v pořádku. A Bellův další krok? To je přece hudba budoucnosti.
Možná jste až dosud zůstali klidní. Jenže budoucnost je za dveřmi a nepočká.
MIMOZEMŠŤANI
První LifeLoggeři byli „blázni“ posedlí technickým pokrokem. V osmdesátých letech je šlo poznat snadno. Nosili na hlavách helmy se zabudovanými foťáky a anténami.
Vše odstartoval Steve Mann, první kyborg – mužostroj. První z jeho technologických extenzí (to je něco jako ruka, noha nebo oko navíc) byl WearComp. Zařízení používal pro experimentální fotografické aplikace, které mu pomáhaly zachytit reakci objektu na světlo. A potřeboval k tomu zmiňovanou helmu s anténou, na ní připevněný fotoaparát a čelovku. Pak už jen vyjít do ulic a fotit. Sám Mann ale přiznal, že ho stroj malinko tížil.
Pokročilejší modely Mannova zařízení měly čipy v botách a jednotlivé součástky byly různě rozložené po těle a všité do oděvu. Třetí generace WearCompu už obsahovala nejen fotoaparát, ale i mikrofon a sluchátko – to vše zabudované do slunečních brýlí s připojením na internet v reálném čase. Mannovy pokusy vyústily ve vynález Wearable Wireless Webcam, pracovní stanice, ze které od roku 1994 vysílal celý svůj život do obýváků uživatelů internetu 24 hodin denně, aby se v roce 2005 jeho webová stránka stala Cool Site of the Day – nejcoolovější stránkou současnosti. Uživatelé přitom mohli Mannovi v reálném čase posílat zprávy a komunikovat s ním.
První kyborg nezůstal dlouho sám. Kameru si do svého pokoje na vysokoškolské koleji nainstalovala například Jennifer Ringley. „Fakt, že kameru nevypínala ani v průběhu intimních aktivit, přispěl k její popularitě,“ píše Kyriacos Achilleos. Koncem devadesátých let přístup na svou stránku zpoplatnila – a přesto se na ni dívaly 3 až 4 miliony lidí denně.
V silné konkurenci dali někteří lifecasteři – lidé s kamerami instalovanými v bytech a připojenými na internet – svým projektům něco navíc. Například neopouštěli svůj dům a žili jen z internetových objednávek jídla doručovaného poslíčky nebo přes noc místo spaní šňupali kokain. Netrvalo dlouho a po nadšených jednotlivcích okouzlených technologiemi přišli Big Brother nebo Vyvolení.
OČI NAVÍC MEZI NÁMI
Nainstalovat si do bytu kameru a dát volný přístup celému světu? Možná si řeknete, že ti lidé jsou blázni – a mávnete rukou. Jenže taková kamera nemusí zůstat u nich doma. Může na vás mířit a vy si jí nemusíte vůbec všimnout. Stejně jako já minulý týden. Vydala jsem se na divadelní představení do pražského DISKu a hned u pokladny se mě začal podivný mladík ptát, jestlipak nejsem redaktorka, se kterou má dělat rozhovor. A pak jak se prý dostane na zastávku Černý kůň a jestli jsem z Prahy. Řekla jsem si, že i divní lidé jsou lidé a na vše mu poctivě odpověděla. Jaké bylo mé překvapení, když jsem sama sebe za hodinu uviděla na plátně – v rámci představení. Experimentálnímu divadlu člověk ve jménu dobré pointy ledacos promine. Ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem nepocítila ohrožení. Co všechno se ještě s videonahrávkou bude dít? LifeLogy ve svých mnoha formách už nejsou budoucnost.
Zařízení, jaké nosí Bell, se jmenuje SenseCam a pochází z dílny Microsoft Research v Cambridge. Je to fotoaparát, který máte neustále zavěšený kolem krku a který každých třicet vteřin zachytává to, co máte právě v zorném poli. Oproti normálnímu foťáku má navíc senzory světla, tepla a pohybu, díky nimž cvakne vždy, když přejdete z místnosti do místnosti, když se k vám přiblíží teplý objekt (člověk), nebo když se kolem vás něco hýbe. Díky stabilizátoru dovede SenseCam ostře fotit i za chůze a jízdy. V kombinaci s databází MyLifeBits, která skladuje ostatní data včetně vaší elektronické pošty a dovede všechno třídit, už můžete svou hlavu prakticky vymazat. Pro lidi trpící poruchami paměti (po úrazu nebo s Alzheimerovou chorobou) je to nedocenitelný nástroj. Pravidelné procházení obrázků prokazatelně zvyšuje jejich schopnost vybavit si události dne a zachovat si tak v životě pocit kontinuity.
Ale dá se jít i o krok dál. Jana je doktorandka medicínské informatiky na Vídeňské technické univerzitě a nedávno získala grant na vyvíjení fotoaparátu, který je finančně nenáročný a dovede na základě biometrických údajů rozpoznat a zaznamenat důležité chvíle našich životů. Pocity radosti i pocity hněvu totiž provází fyziologický doprovod. Když se v nás něco děje, rozbuší se nám srdce, začneme se potit a změní se galvanické napětí kůže. Změnu je přitom schopná zaznamenat věcička za pár desítek korun, která se nosí jako náramkové hodinky. Pokud Jana naučí mluvit náramek s webkamerou umístěnou na klopě saka, brzy budeme mít kompletní nástroj pro obrazové deníky. Nebudeme disponovat milionem fotek za rok, ve kterých se už nikdo nevyzná a ani sám Gordon Bell neví, jak přesně je třídit. Díky EmoCam budeme moci zachytit pouze – ale zato všechny – momenty, kdy nám něco zvedlo tlak. Obrázky se budou skládat na harddisku samy, chytrý program z nich vybere obrazově nejkvalitnější a pak už se stačí jen dívat.
BUDOUCNOST PATŘÍ ALUMINIU
Zavřete oči a představte si světlý zítřek. Budíte se, žijete a usínáte jako vždy předtím – ale náramek umí číst vaše nálady, chytrý telefon skladuje vaše hovory a zprávy, pošta třídí vaše e-maily, diktafon vás nahrává, když zvýšíte hlas, foťák fotí skoro vše, co vidíte a všechny ty vymoženosti spolu umí komunikovat. Moudré softwary dokonce na základě různých parametrů znají vaše blízké a dokážou odlišit nové od starých informací – jenže se všechny slévají na server kamsi na Sibiři. Server, který vám nepatří.
Ničemu nevadí, když si bude poslední místo spánku vašich klíčků od auta pamatovat namísto vás váš telefon. A je skvělé, když se po osmi letech rozejdete s přítelem a svůj pocit, že bez něj nic neznamenáte a nic si bez něj nedovedete užít, můžete rychle spravit příkazem: „Počítači, ukaž mi všechny mé šťastné chvíle bez Milana.“ Je už horší, když se budete muset s Milanem rozejít, protože si Milan vyjede příkaz: „Počítači, ukaž mi všechny šťastné chvíle Marušky s Richardem,“ a celé si to špatně vyloží. Úplně nejzajímavější ale bude, když získá přístup k informacím například zaměstnavatel… protože jestli jste na Facebooku kdysi napsali, že „bývalý šéf je magor “, mohla to (byť zatím neexistující) celosvětová databáze morálních profilů uchazečů vyhodnotit jako neloajální postoj vůči zaměstnavateli.
Cílem LifeLoggování je zachytit a archivovat vše, co se v našem životě ve vybraných obdobích stane. Zahrnuje to psané slovo, obrázky, zvuk i video… všechno, co děláme, se přece dá zachytit. Je jen otázka času, kdy to dotáhneme do dokonalosti.
V sedmdesátých letech byl za vzrušující považován už dokumentární seriál Americká rodina – a hle, kde jsme dneska. Pravidelné měření biometrických dat může pomoci odhalit včas nemoc a díky archivaci materiálů můžeme kolikrát předejít průšvihu. Ale jak moc je fér, že naše tváře budou v databázích všech, co kolem nás chodí po ulici? Jak moc ovlivní Total Recall náš způsob zapamatování věcí a tím i vnímání světa? Je pravda to, co si pamatujeme, nebo to, co zachytí LifeLog? A kdo všechno „pravdu“ zneužije?
Autorka je doktorandkou psychologie na FSS MU.
