O mimořádném renomé Markéty Othové stále ještě svědčí tři nominace na Cenu Jindřicha Chalupeckého (1999, 2001, 2002), přičemž do třetice jí toto prestižní ocenění připadlo. Po téměř deseti letech je ovšem ještě zřetelnější, jak mimořádnou osobností naší výtvarné scény je. Beze spěchu představuje publiku fotografické soubory, a přestože je odlišuje v akcentech, stále je poznat, že rozvíjí celistvý program. Už tato schopnost je výjimečná. Markéta Othová se často blíží sama sobě, ale neopakuje se.
FOTKY DOMŮ A NÁBYTKU
Minulá výstava Markéty Othové ve Švestkově galerii Mluv s ní (2006–2007) byla pro mnohé překvapením. Ještě nikdy nebyly její fotografie tak zalidněné a ještě nikdy nezachycovaly celebritu. Když autorka v Benátkách náhodou potkala slavnou Björk, pořídila dva filmy obrazů se zpěvačkou sedící u kavárenského stolku a obklopenou lidmi, kteří kolem ní krouží. O Björk se nikdo příliš nezajímá, a přesto je to právě ona, kvůli které se to všechno děje. Othová situaci dokonale popsala, ale stejně tak vyzdvihla i svoji úlohu v ní. Nebyla totiž neutrálním pozorovatelem, ale „přímým účastníkem“ odstupu, který si všichni lidé udržují od objektu touhy a jehož hvězdný prach tímto paradoxním způsobem na sebe nechají dosedat jak lidé ze zpěvaččina crew, tak fotografující fans.
O čtyři roky později se Othová do Galerie Jiří Švestka vrátila výstavou bez názvu. Obdivovatele její starší tvorby potěší. Z Othové se nestala „reportérka“, její snímky jsou opět vylidněné a objektiv zacílený na architekturu a předměty. Dalo by se říci, že toto je Othová, jak ji známe. Výstava sestává ze šesti co do počtu a formátu rozdílných sérií. Odlišnost ale neznamená nesourodost. Během procházky mezi černobílými snímky architektury, celkovými pohledy a jejich detaily, snímky nábytku či talířů pomalu zjišťujeme, jak soubory začnou sahat jeden na druhý.
POHLED FOTOGRAFA
Pointu jednotlivých cyklů autorka neprozrazuje. Pro návštěvníka může být namáhavé, ne-li nemožné, přijít například na vztah mezi většími černobílými snímky notoricky známých architektonických skvostů a jejich menšími, téměř stejnými barevnými obdobami. Přesně tak se Othová chová. Má konkrétní motivaci, proč jedno zkombinovat s druhým, uvědomuje si ale, že by jejím prozrazením učinila ze snímků problém literárně-intelektuální, a tím ubrala na váze jejich výtvarnému vyznění. Zkušenějšímu oku ale nemusí uniknout, že řada kompozic nápadně připomíná avantgardní fotografie z první poloviny 20. století, podobně jako i to, že v této doby vznikly některé z vyfocených domů a všechen nábytek. Podobně ho může napadnout, že černobílé a barevné snímky stejných pohledů na světovou architekturu jsou vlastně o dvou pohledech. Možná totiž celá výstava vypovídá o pohledech: o pohledech fotografa s aparátem nasazeným na tvář a se vzory, jak fotografovat, usazenými v hlavě. K know-how Markéty Othové patří tyto věci příliš neodhalovat, ale onen „upřený pohled“ na Björk a podobně i řada „sledovaček“ pořízených ze vzdáleného stanoviště, vystavovaných v dávnější minulosti, napovídají, že právě to by mohl být jeden z důležitých motivů její tvorby.
PŮSOBIVOST SÉRIE
Ani tentokrát Othová nedává zapomenout na další z jejích velkých dispozic: na mimořádnou schopnost vytvářet fotografie impozantní poetické síly. A tak i těm, kteří by nezahlédli, že se její výstava může týkat otázky, co to znamená fotografovat, nabízí sugestivní obrazy. Jejich působivost ovšem netkví ve vyfotografované jednotlivosti. Může být zakleta ve změnách měřítka u jednoho vícekrát opakovaného snímku či v rozličném zaostření při záznamu něčeho tak všedního, jako je tapeta odmotaná z role.
Markéta Othová. Galerie Jiří Švestka, Biskupský dvůr 6, Praha 1 (www.jirisvestka.com). Výstava potrvá do 30. července.
