Narodil jste se ve Španělsku, ale vaše rodina musela brzy utéct do Mexika. Proč?
Bylo mi jedenáct let, když končila občanská válka ve Španělsku. Přes Francii jsme uprchli do Mexika, kde jsme přistáli v roce 1940. Rodiče pracovali jako učitelé ve školách anarchosyndikalistické organizace Confederación Nacional del Trabajo (Národní konfederace práce, CNT). Otec byl navíc poradcem pro vzdělání v revolučním výboru v oblasti Aragonu, který nahradil původní státní správu. Když anarchisté válku prohráli, museli jsme uprchnout.
V exilu jste se politicky angažoval?
V Mexiku jsem strávil sedmnáct let. Získal jsem univerzitní vzdělání, pracoval jsem a účastnil se různých aktivit ve studentských a sociálních hnutích, kvůli kterým mě dokonce na měsíc zavřeli do tajného politického vězení, kam lidi zavírali bez soudů.
Hodně jsem se angažoval v podpoře boje proti Batistově diktatuře na Kubě – zejména jsem pomáhal Hnutí 26. července Fidela Castra. Plány gerilových akcí se připravovaly v Mexiku a já jim pomáhal, s čím bylo třeba. Měl jsem hodně kontaktů. Dělali jsme třeba solidární akce. Kromě toho když odbojáři tajně přijeli z Kuby, někdo je musel potkat, pomoct jim s financemi, materiály, ubytováním a podobně.
CASTRO PROPADL KULTU SEBE SAMA
Z Mexika jste sledoval dění ve Španělsku. Kdy jste se rozhodl zapojit do odboje proti diktátoru Frankovi?
V roce 1957 jsem kontaktoval exulanty ve Francii i ty, kteří zůstali ve Španělsku a bojovali proti Frankovi. Přijel jsem do Evropy na falešný pas jako novinář a zjišťoval situaci opozice. V roce 1958 jsem se vrátil do Mexika a pokračoval v pomoci odboji na Kubě. Také jsem se podílel na znovusjednocení španělského anarchistického hnutí. Porážka Batisty na Kubě dala velkou naději všem, kteří bojovali proti Frankovi. I díky tomu se již v září roku 1961 konal ve francouzském Limoges kongres anarchistů v exilu, na kterém došlo ke sjednocení a k utvoření tajného uskupení s názvem Defensa Interior (Vnitřní obrana), jež mělo ve Španělsku znovu obnovit ozbrojený boj proti Frankovi. Poprosili mě, zda bych se tam nezapojil. Souhlasil jsem a v roce 1962 jsem přiletěl z Mexika do Francie.
Když jste tehdy přiletěl do Evropy, byl Fidel Castro na Kubě již několik let u moci. Stála Kuba na vaší straně?
Obě hnutí z počátku bojovala proti diktatuře, a proto jsme s castristy solidarizovali. Nechtěli jsme získat moc pro sebe či nahradit starou moc novou mocí, což na začátku říkal i Castro. Problém s jeho vůdcovstvím se ale objevil ještě před svrhnutím Batisty. Hnutí 26. července i jeho předáci začali klást větší důraz na postavu Castra než na boj samotný a začali vylučovat z rozhodovacího procesu lidi z jiných skupin, které proti diktatuře na Kubě bojovaly.
Navíc již dříve se různá hnutí zejména z Latinské Ameriky domluvila, že ti, kterým se podaří osvobodit svou zemi od diktatury, pomohou ostatním. První se diktátora zbavilo hnutí Demokratická akce z Venezuely a poté, co vznikla demokratická vláda, slib splnila. Z Venezuely šel milion dolarů tehdy nejsilnějšímu uskupení – Castrovu Hnutí 26. července. Když ale castristé svrhli Batistu a ujali se moci, žádnému dalšímu hnutí nic neposlali.
Fidel u moci nakonec se španělským diktátorem Frankem udržoval dobré vztahy. I v současném Španělsku jsou u moci lidé, kteří se s bratry Castrovými sblížili za Frankovy éry. Když dnes Castro přijede do Španělska, vítá ho senátor Manuel Fraga Iribarne, Frankův ministr informací.
ATENTÁTEM K DEMOKRACII
Zpět do Evropy. Existovala přímá návaznost Defensa Interior na ozbrojený protifrankistický odboj ze čtyřicátých a padesátých let?
Přímá návaznost neexistovala. Na druhou stranu Defensa Interior tvořilo sedm lidí, z nichž šest byli starší aktivisté se zkušenostmi z předešlých, byť většinou neozbrojených bojů. Nejmladším členem jsem byl ve svých čtyřiatřiceti letech já.
V předešlých dekádách existovaly ozbrojené protifrankistické skupiny. Ty ale byly odkázány zejména samy na sebe a také byly nepříliš koordinované. Tato epocha končí v roce 1960 zavražděním hrdiny odboje Franciska Sabateho.
Takže přímou návaznost na dřívější ozbrojený boj jsme neměli. Věděli jsme, že frankistický režim již o nás ví, protože mezi anarchosyndikalisty infiltroval své lidi. Bylo jasné, že nemůžeme počítat s žádnou pomocí cizího státu či politické strany. Přestože jsme vznikli z popudu anarchistických organizací, bylo jasné, že ani na ně se nemůžeme příliš spoléhat, protože jejich situace byla v té době špatná – mnoho jejich členů bylo zabito, stovky musely utéct mimo Španělsko a tisíce skončily ve vězení. Tyto organizace nám pomáhaly zejména politicky – připomínaly Španělům, že Franco už je u moci dvacet let, což je vykoupeno terorem, násilím a brutální represí. Snažily se přesvědčit veřejnost, že smrt Franka by vedla k okamžité demokratizaci společnosti. Chtěly vyvolat vlnu solidarity a sympatie s našimi akcemi a jasně ukázat vládám ostatních zemí, že pomáhají španělskému fašismu.
Cílem Defensa Interior bylo zabití generála Franka, protože jsme byli přesvědčeni, že jeho smrt povede k okamžité demokratizaci společnosti a skončí násilí a represe.
Můžete nám přiblížit vaši činnost, zejména pokusy o atentát na Franka, které jste organizovali?
Aktivity kulminovaly hned po našem vzniku – v roce 1962. První pokus o atentát byl plánován na srpen v San Sebastianu. Bomba sice vybuchla, ale účel nesplnila kvůli technickým problémům a i proto, že Franco se opozdil. Výbuch samozřejmě vyvolal hysterii. Frankistická policie zadržela mnoho lidí z nezávislých baskických novin a anarchistů.
Kromě prvního pokusu o atentát jsme rovněž útočili na frankistická ministerstva a katolickou církev, která byla velmi provázaná s Frankovým režimem.
Na léto 1963 byla připravena další akce přímo proti Frankovi, tentokrát v Madridu. Franco měl být zabit při cestě na setkání s novými velvyslanci. Akce ale byla příliš komplikovaná a my neměli dostatek informací, a proto jsme se rozhodli ji na poslední chvíli odvolat. Už ale byly nachystány akce na odvedení pozornosti – útoky na fašistické odbory či na budovu ministerstva vnitra. Ty proběhly a frankistický režim zareagoval brutálně. Podařilo se mu chytit Francisca Granada a Joaquína Delgada, kteří od května pobývali v Madridu. Byli to naši spojenci, ale ne členové. Jejich úkolem bylo převzít kufr s výbušninami a předat ho člověku, který měl atentát uskutečnit. Frankův režim oba dva během 17 dnů odsoudil a popravil, přestože atentát nepřipravovali, neměli ho uskutečnit a ani neměli nic společného s útoky na ministerstvo a falangistické odbory. Lidem, kteří ony útoky provedli, se podařilo utéct a mnoho let později se ke svým činům přihlásili. Soud a poprava Delgada a Granada proběhla v rekordně rychlém čase – režim se bál mezinárodního ohlasu, k němuž sice došlo v podobě demonstrací v Římě, Francii a jinde, ale tlak nebyl dostatečný. Smůla byla, že se to celé odehrálo v srpnu, kdy je nejtěžší mobilizovat lidi k akcím. Franco tehdy také nechal pozavírat mnoho anarchistů ve Španělsku a s pomocí francouzské vlády i ve Francii.
Jaký byl každodenní život v ilegalitě?
Těžili jsme hodně z odbojových struktur, které se utvářely jak během občanské války, tak během druhé světové války, ve které se španělští exulanti a zejména anarchisté účastnili boje proti nacistické okupaci Francie. Když padl Hitler, někteří očekávali, že to zlomí vaz i Frankovi. To se nestalo a někteří militanti se uchýlili do hor, aby zahájili odboj.
Jiní zůstávali více či méně organizováni ve francouzském exilu a měli tam svá centra. Do toho dorůstala nová generace mladých anarchistů, studentů... Hustá síť kontaktů nám umožňovala využívat každodenní solidarity – člověk měl kde spát, odpočinout si, najíst se, mohl zůstat v utajení na tisíci místech, působila zdravotní pomoc, měl si kde půjčit auta a tak dál. Lidé z těchto sítí nemuseli být v úplné ilegalitě, stačilo, aby si na týden vzali volno v práci či ve škole, pomohli nám s konkrétní věcí a pak se mohli vrátit do normálního života.
Jaké dopady měla represe?
Represe nás paralyzovala a v ozbrojených akcích pokračovala už jen anarchistická mládež. O další atentát proti Frankovi jsme se již nepokusili – i proto, že později bylo mnohem těžší připravit a vyrobit materiály k tomu určené, ale i získat přesné informace. Později se ve Španělsku objevily nové protifrankistické skupiny anarchistů a s nimi přišla i nová vlna zatýkání, represí a poprav. Účastnil jsem se hlavně různých aktivit s cílem zabránit popravám vězněných mladých anarchistů. V roce 1974 byl unesen ředitel banky Bilbao, aby se poukázalo na popravy. Cílem bylo zachránit odsouzené a veřejně poukázat na brutalitu španělského režimu. Po čtrnácti dnech byl bankéř osvobozen. Mne a dalších deset lidí pak ve Francii zatkli a chtěli nás obvinit z podílu na únosu, což ale nemohli dokázat. Přesto jsme skončili ve vězení. Dostal jsem devět měsíců.
MLUVIL TU NĚKDO O TERORU?
V listopadu roku 1975 umírá Francisco Franco. Co to pro Španělsko znamenalo?
Se smrtí Franka, jak jsme předpokládali, země začala pomalu přecházet v demokracii. Lidé byli postupně pouštěni z vězení, přicházela svoboda názoru. Patřit k odborům jako CNT přestávalo být trestné. Kdyby se nám podařilo to, o co jsme usilovali, mohli jsme se vyhnout mnoha dalším letům diktatury a zabránit smrti mnoha lidí.
Problém byl v tom, že přechod k demokracii nebyl důsledkem vítězství odboje, nýbrž přirozené smrti Franka. Proto i po jeho smrti pokračovalo působení frankistických institucí a pokračovala i diktatura, i když každým měsícem byla méně represivní. Z Frankových politiků se najednou stali velcí demokraté a zůstali u moci. Antifrankističtí odbojáři sice byli osvobozeni, ale napříč politickým spektrem vznikla dohoda, že se nebude vyvozovat zodpovědnost za frankistické represe a teror. Na to anarchisté nemohli přistoupit. Vytvořilo se podhoubí pro ticho a zapomnění.
Jak je v současném Španělsku nahlížen Frankův režim a odpor proti němu?
O represích režimu se v učebnicích moc nedočtete. Uběhlo již téměř čtyřicet let od jeho smrti a mnoho rodin, které zakusily Frankův teror a násilí, se o tom stále bojí mluvit. Až v devadesátých letech pomalu dochází k postupnému oživování historické paměti a obcházení dohody o tichu a zapomnění. Začali jsme se scházet s ostatními protifrankistickými odbojáři, včetně těch, kteří se přihlásili k činům, za které byli popraveni Delgado a Granado. I jejich rodiny se k nám přidaly. Společně jsme požádali o revizi případu Delgada a Granada, kterou chceme ukázat, jak fungovala frankistická justice. Rovněž pořádáme různé veřejné akce, kde na tento konkrétní případ, ale i na represe a odboj obecně upozorňujeme.
V roce 2007 byl schválen zákon o historické paměti, který také prosadil odstraňování frankistických symbolů z veřejných prostor. Pořád se ale týká hlavně morální a nikoli politické a právní rehabilitace. Stále není možné se domoci revize rozsudků z Frankovy éry. Dodnes existuje kontinuita mezi diktátorským a demokratickým právem, což je absurdní. Ba co hůř, světově známý soudce Baltasar Garzón, který kdysi vydal zatykač na Augusta Pinocheta, na základě kterého byl chilský diktátor odsouzen, nedávno oficiálně obvinil Franka ze zločinů proti lidskosti. Jak to dopadlo? Garzón byl donucen vzdát se své pozice a byl suspendován s tím, že překročil autoritu soudce.
Angažujete se také v podpoře kubánského disentu. Jakým způsobem?
Začal jsem se angažovat v solidárním hnutí s kubánským disentem a zejména s hnutím nezávislých odborářů. Na Kubě jsem byl naposled v roce 1999, kdy Havana hostila setkání prezidentů zemí Latinské Ameriky a Španělska. Castro předtím preventivně pozatýkal několik lidí. Byl jsem požádán, abych zkontaktoval jednoho poslance evropského parlamentu, aby šel na Kubě bránit svou přítomností manželky zadržených, které chtěly veřejně zahraničním médiím oznámit uvěznění svých mužů. Kubánské jednotky ale o plánu manželek věděly a zavřely je předtím, než jsme jim mohli jakkoli pomoct. Poslanec s sebou na Kubu přivezl symbolické pasy svobody určené pro všechny, kteří bojují za lidská práva. Dali jsme je tam lidem z disentu, kteří ale byli uvěznění hned poté, co skončil summit. Mé kroky pozorně sledovali tajní a před odletem na letišti si mě odchytli se slovy „Myslíš, že o tobě nevíme? Víme, jenom jsme tě nechtěli konfrontovat veřejně!“ Moc dobře věděli, že by to byl skandál, kdyby nás zavřeli. Asi hodinu jsme spolu mluvili, věděli o všech mých aktivitách z minulosti a předtím, než mě pustili do letadla, mi řekli „Už se sem nesmíš vrátit, nebo půjdeš do basy.“
PŘIMĚŘENÝ ODPOR
Vidíte dnes důvody pro odpor?
Jaké metody byste pro něj případně volil? Je potřeba přizpůsobit se okolnostem své doby. Odpor musí mít etický přesah srozumitelný všem lidem – i proto, aby bojovníka nepřátelé nemohli vykreslit jako úplný protiklad toho, kým ve skutečnosti je. Je velký rozdíl žít v demokracii, ať už k ní přidáte uvozovky, jak velké chcete, a v diktatuře. Když existuje možnost svobodně se vyjadřovat, organizovat se a dělat např. časopisy, bylo by absurdní dosáhnout osvobození násilím. Kromě toho, že by to bylo lehce napadnutelné ve smyslu „máš právo mluvit, ale nevyužíváš ho“, tak navíc by násilí lidé nerozuměli.
V současné epoše vládne kapitalismus, který se dokáže adaptovat na všechny formy vládnutí – demokratické, diktátorské či komunistické, jak vidíme v Číně. Dnes je potřeba bojovat proti intervenci kapitalismu a hierarchií do všech sfér života – ať už do práce, ekonomiky, kultury či mezilidských vztahů. Bojovat proti tomu a usilovat o vztahy založené horizontálně a antiautoritářsky považuji dnes za základní úkol, protože to napomáhá utvářet vědomí odporu proti systému, které vychází ze života samotného a ve kterém jasně vyvstává nespravedlivost kapitalismu. Tam, kde i dnes existují diktatury, je potřeba být solidární s těmi, kteří jsou donuceni proti nim bojovat se zbraní v ruce. A kdyby náhodou v budoucnu a třeba už zítra tito lidé utvořili jiný, nový represivní systém, musíš pomáhat těm, kteří proti němu bojují. Tam, kde dnes existují demokracie, musíš být ostražitý, abys nezjistil příliš pozdě, že se opět blíží diktatura. Kdyby se to dělo, bylo by potřeba vrátit se k tvrdšímu způsobu boje.
____________
Octavio Alberola (*1928 ve španělské Menorce). Sedmnáct let strávil v mexickém exilu. Podporoval boj proti Batistově diktatuře na Kubě, ale s Castrem se brzy po jeho nástupu k moci rozešel. Od roku 1962 působil jako koordinátor v tajném uskupení Defensa Interior, jehož cílem bylo svrhnout a zabít španělského diktátora Franka. Dnes se angažuje v hnutí za oživení historické paměti stran teroru za Franka a v právní rehabilitaci padlých spolubojovníků. Napsal knihy Strach z paměti (2008) a Španělský anarchismus a revoluční akce, 1961–1974 (1975).
