„Dávejte! Dávejte! Jak to, že od vás ještě nic nemáme? Tak to bude drahý!“ Taková slova se obvykle honí hlavou nejrůznějším náhončím finančních ústavů nebo mobilních operátorů. V uplynulých několika týdnech se ale nejednalo o tok myšlenek, nýbrž o reálnou výzvu při chůzi po ulici. Pokud tedy člověk neměl smůlu a nepotkal lupiče nebo výše zmíněné obchodní zástupce (často se v principu od lupičů nelišící), byl napaden studentskou úderkou žebrající během odchodu na „svaťák“ peníze na maturitní večírek.
Což o to, ze všech jmenovaných se jedná o skupinu nejsympatičtější. Většině z nás bylo také osmnáct, tak proč nepodpořit mládežníky, kterým už od této chvíle zadarmo stejně nikdo nic nedá. Zajímavé ovšem je, že tytéž adolescenty bylo možno v posledních letech vidět v podobných oblecích (a rovněž v podobné roli) také na demonstracích proti zavádění státních maturit. Tehdy ovšem nešlo pouze o financování předprázdninové pitky, nýbrž o celou koncepci českého státního školství.
V tu chvíli se strhla mela. Na jedné straně padaly argumenty o nepřipravenosti reformy a nedostatečném financování přechodu na nový typ maturit, na druhé straně se ozývala nechuť k tomu, že žákům odpadla výuka či sarkastické komentáře připomínající dnes již klasický text skupiny PSH o tom, že „děti chtěj‘ vládu.“ Ve vzduchu visela stávka a novinové úvodníky se předháněly ve vyjmenovávání, kdo je vlastně rukojmím koho.
Ať tomu bylo jakkoli, kvalita školství je jednou z nejpřetřásanějších oblastí ve zdejší veřejné diskusi. Pozornost, která se na ní upírá, je pochopitelná: až na zanedbatelné výjimky všichni chodili do školy a zároveň mají nebo budou mít potomky, pro které si přejí kvalitní odrazový můstek do života. Maturita, ač prodělala v posledních desetiletích určitou inflaci, je přitom stále klíčovým mezníkem, od kterého se odvíjí budoucí uplatnění každého. Diskutuje se proto kvalita maturit na školách soukromých i státních, porovnatelnost jednotlivých škol, klesající vzdělavatelnost dnešních dětí nebo úroveň ohodnocení pracovníků ve školství. Spekuluje se také nad přílišnou centralizací státních zkoušek a naopak nad nebezpečím vyplývajícím z plíživé privatizace českého školství. A váží si dnes vůbec pracovní trh učitelů nebo absolventů? V minulosti tomu rozhodně tak bylo.
KLASICKÝ VZOR
Slovo „maturita“ vychází z latinského „maturitas“, což znamená zralost nebo dospělost. Je zajímavé, že až do začátku druhé světové války se dokonce samotná závěrečná zkouška oficiálně nazývala „zkouška dospělosti“, maturitní vysvědčení se honosilo nadpisem „vysvědčení dospělosti“ a závěrečné hodnocení znělo buď „dospělý s vyznamenáním“, „dospělý“ nebo „nedospělý“.
Historie maturitních zkoušek samotných se začala psát již začátkem 19. století. Standardizované státní zkoušky, jež zaručovaly absolventům vstup na univerzitu, byly poprvé zavedeny v roce 1812 v Prusku, následně roku 1830 ve Francii a do českých zemí dorazily v rámci rakousko-uherského soustátí v roce 1849 v souvislosti s Exnerovou-Bonitzovou reformou gymnázií.
Tehdejší zkoušky byly velmi obtížné, vycházely z klasického pojetí řecko-latinského gymnázia a skládaly se z mnohem více částí než zkoušky dnešní. Na oplátku ovšem opravňovaly ke vstupu na teologickou, právnickou, lékařskou a filosofickou fakultu.
Písemná část se skládala ze šesti fází – slohové práce v mateřském jazyce, překladu z latiny, překladu z řečtiny, překladu do latiny, písemné práce z matematiky a práce v dalším živém jazyce (která však neměla vliv na žákovu „dospělost“). U ústní se pak zkoušelo z literatury mateřského jazyka, z latiny a její literatury, řečtiny a její literatury, dějepisu/zeměpisu, matematiky, přírodních věd/fyziky a z gramatiky a literatury druhého živého jazyka.
Jak vidno, nejednalo se vůbec o nic jednoduchého. Dnešní maturant by se asi z takovéhoto rozsahu učiva zděsil. Na přelomu 19. a 20. století bylo studium na gymnáziu přeci jen prestižní záležitostí, nebylo snadné se tam dostat a profesorský sbor se těšil ve společnosti velké vážnosti. Ostatně na tom byla založena většina scén z komediální klasiky Škola základ života – studenti potící se na stupínku, nepřípustnost satiry zesměšňující kantory, ale také mechanické biflování dlouhých litanií z učebnic.
PRO VŠECHNY TOTÉŽ
Po vzniku reálných gymnázií, která připravovala studenty pro technické fakulty univerzit, došlo v roce 1908 k poslední rakousko-uherské školské reformě. Z iniciativy ministra kultu (!) a vyučování Gustava Marcheta byly tehdy zrovnoprávněny maturitní zkoušky na všech školách. Jelikož se zároveň s tím snížily nároky na ústní maturitu (písemná zůstala nezměněna), začaly jednotlivé vysoké školy rozlišovat, odkud se různí studenti hlásí. Světlo světa spatřily rozdílové zkoušky.
Po vzniku Československa v roce 1918 se pak dále posílila úloha maturity z češtiny, která začala být povinná. Nejzásadnější změna přišla s reformou Václava Příhody z ledna 1931, ve které byl podrobně rozpracován jednotný systém vícestupňového školství a která také zdůraznila jednotu školního vzdělání bez ohledu na národnostní a sociální rozdíly (na českých školách byla rozšířena písemná maturita o zkoušku z němčiny a na německých školách o zkoušku z češtiny). To vydrželo až do druhé světové války.
PŘÍCHUŤ ABSURDITY
Po bolševickém převratu v roce 1948 byly všechny školy zestátněny a vytvořila se nová jednotná školská soustava, v jejímž rámci byla zřízena čtyřletá gymnázia navazující na druhý stupeň základních škol. Hodnota maturitní zkoušky začala postupně devalvovat, protože se značně omezila náročnost zkoušek a především se pro přijetí na vysokou školu stal hlavním požadavkem politický profil uchazeče (součástí maturity byl rozhovor s představitelem školské organizace SSM, která psala na studenta kádrový posudek). Písemná část se po roce 1951 skládala pouze z češtiny a ruštiny a ústní zkoušky z češtiny, ruštiny a dvou dalších předmětů.
Po určitém uvolnění politických poměrů v roce 1967 dostali studenti možnost maturovat i z jiných cizích jazyků. Ruština přestala být povinná a bylo možno si místo toho vybrat i matematiku. To ovšem neubralo zkouškám na obecné absurditě – nejtrefněji vystihl atmosféru zkoušek soubor divadla Sklep ve své povedené satiře Vrať se do hrobu. Bystří žáci mohli většinu „svaťáku“ prohýřit po hospodách, aniž by ohrozili zvládnutí zkoušek, a těm méně bystrým, ale s příznivým kádrovým profilem, stačilo dokola opakovat, že „guljájut v párkje.“
Po listopadu 1989 se maturitní zkouška definitivně ustálila na ze zákona povinné zkoušce z českého jazyka a literatury a na dobrovolném výběru ostatních maturitních předmětů, přičemž na odborných školách se automaticky počítá s praktickou (písemnou) maturitní zkouškou a s ústní zkouškou z příslušných odborných předmětů. V letošním roce pak byly po vyčerpávajících průtazích definitivně zavedeny státní maturity, které rozdělují maturitní zkoušku na ze zákona povinnou státní část a na část profilovou, jejíž skladbu si každá škola stanovuje sama na základě schválených vzdělávacích plánů. Zároveň přináší žákům možnost zvolit si mezi nižším a vyšším stupněm obtížnosti.
PUSŤTE CERMAT K MATURITĚ!
Státní maturity se rodily za velikých bolestí. Už v roce 2000 neprošel v parlamentu první návrh objektivizace závěrečných zkoušek, jenž vznikal v rámci Sondy Maturant od roku 1997. Návrh byl nakonec uzákoněn novelou školského zákona v roce 2004, avšak v jiné podobě, než jak vyplynul z mnohaletých odborných i veřejných diskusí. Podle tohoto návrhu se státní maturity měly spustit od školního roku 2007/08. V červnu 2007 byly však odloženy až na letošní rok a ministerstvo školství zároveň iniciovalo odbornou diskusi nad novým návrhem. Ten byl nakonec definitivně schválen v květnu 2008.
Vše navíc zkomplikovaly průtahy při zavádění Rámcového vzdělávacího plánu, když uzávěrka na Školní vzdělávací plány, v podstatě cíle a plány jednotlivých škol, byla dřív, než došlo k zveřejnění požadavků k samotným maturitám (!). A když se ukázalo, že státní zakázku na realizaci maturit získala za záhadných okolností vzniklá polostátní firma CERMAT, zatímco renomovaná firma Scio se ani nedostala do konkurzu, byl oheň střeše.
Jednoznačně hodnotit přínos celé maturitní reformy je složité. Vysoké školy se ke státním maturitám staví rezervovaně – podle všeho vyčkávají, jak letos dopadnou. Na druhou stranu – na dobré cestě je uznání české maturitní zkoušky podle evropského standardu SERR, což bylo jednou z dalších výhrad proti ní. Na konto nových maturit však mezitím přibyl další výrazný šrám – předražené a manipulativní propagační spoty, jimiž se CERMAT snažil přesvědčit veřejnost o pozitivech jím organizovaných maturit. Následná obhajoba, že když už bylo vynaloženo tolik finančních prostředků, tak ať se vše dokončí (oblíbený tr ik investičních maf iánů od Temelína po stavitele dálnic), se pak jevila jako nepovedený vtip.
Co tedy s nimi? S novými maturitami, s vrtkavým ministerstvem školství, s podezřelým CERMATem, se zneuznaným Sciem, s vyčerpanými učiteli a řediteli škol, s žebrajícími maturanty? Dáte? Dáte? Ještě jste nic nedali? „Drahý“ to bude podle všeho tak jako tak…
