Svět člověka je tvarován příběhy. Realita je uchopitelná až ve chvíli, kdy ji ztvárníme pomocí nějaké kulturně přijatelné formy. Americký psycholog Kenneth Gergen uvádí následující příklad. Když se dospělý člověk zeptá pětiletého dítěte, jak bylo ve školce, dostane se mu možná popisu toho, jakou měl kamarád tužku, co paní učitelka zazpívala a že na procházce došlo k setkání s chundelatým pejskem. Dospělý se třeba zasměje, třeba si pomyslí cosi o dětském světě, ale uspokojivá odpověď to pro něj nebude. Jedna událost tu nenavazuje na druhou, vývoj nemá směr a chybí i zápletka či vyústění, které by vyprávění dalo smysl. Písnička přece se psem na procházce nijak nesouvisí. Popsané charakteristiky jsou přitom spíše než obrazem reality jako takové vlastnostmi dobrého příběhu v naší kultuře. A svět, který nabízejí seriály, je utvářen právě takovými jasně strukturovanými příběhy, které navíc nekončí po dvou hodinách v kině, ale jsou trvalé, opakují se a setkáváme se v nich se stále stejnými hrdiny. Jak už taky mnoho seriálových tvůrců zjistilo, vyvrcholení zápletky těsně před koncem dílu zajistí s velkou pravděpodobností to, že divák bude chtít vidět další díl hned. „Dám si ještě jeden, přece nenechám své hrdiny trčet uprostřed útoku vesmírné flotily“ řekne si seriálový fanoušek a pocit neukončeného příběhu s hlavním hrdinou ve štychu hravě trumfne vědomí, že zítřejší den bude po probdělé noci bolet.
JSEM TADY ALE I TAM
Student biologie dopisující diplomovou práci vyplňuje přestávky ve své odborné a osamělé cestě koukáním na internetové streamy seriálu Přátelé.
Otec spořádané rodiny, který tráví večery doma si každý týden vyhrazuje pravidelný čas u televize na sitcom Hospoda.
Důchodkyně v domácnosti zase tráví čas sledováním telenovel, aby nejnovější vývoj následně probírala se sousedkami…
Každý z těchto lidí má možnost být jednou nohou v trochu jiném příběhu, v trochu jiné realitě. Student, který je po hlavu zahrabaný v knížkách, má na chvíli možnost být mezi Přáteli. Otec, který je silně spjat s rodinným životem má zase možnost se alespoň na chvíli vydat do hospodského prostředí… Rozsah naší reality, který byl dříve určen pouze rodinným kruhem nebo sousedskou komunitou, se rozšířil už s příchodem televize. Seriály, které jsou se svou pravidelností a kontinuitou postav či příběhů zase o něco blíž žitému životu, znamenaly v tomto vývoji další výrazný krok. Otevřely totiž možnost vytvořit si s hrdiny jiných realit dlouhodobý vztah. Tato možnost pak získala zcela odlišné kontury s příchodem internetu, který umožňuje vybírat aktéry a příběhy, se kterými se chceme identifikovat, takřka bez omezení. Naše fantazie mohou ožít přímo na monitoru počítače. Jak k tomu výstižně dodává Berta, terapeutka a pedagožka, která občas sleduje seriál True Blood: „Když se dívám, úplně mě to pohltí – zůstává jenom ten svět tam a já.“
NOVÉ VZTAHY
Kdyby seriály nabízely jenom možnost kdykoli se vyskytnout na starém známém místě, moc by se nelišily třeba od prohlížení fotek. „Tady ti ale do obýváků chodí stále ti stejní lidé. Zvykneš si na ně a nejenom to - máš je rád,“ poznamenává celkem trefně sociální pracovník Pavel, který vzpomíná na pubertální sledování seriálu Beverly Hills. Otec spořádané rodiny, který se rád dívá na sitcom Hospoda se tak může nechat ukonejšit bodrým přístupem pana vrchního, který mu navíc třeba připomíná toho, ke kterému dřív sám chodil. V seriálech si budujeme dlouhodobé vztahy s lidmi, kteří jsou pro nás v něčem důležití, blízcí, nebo naopak nedosažitelní. Ocitáme se po dlouhý čas – vlastně kdykoliv si zamaneme – v jejich intimní blízkosti. Známe z jejich osobního života mnohdy více než ze života vlastního souseda.
Kritik by mohl říci, že vztahy, ve kterých nedochází ke vzájemné interakci, přece nejsou reálné. Záleží ovšem na tom, jak chápeme realitu. Když mohou milióny lidí navázat velmi intenzivní a intimní vztah s náboženskými bytostmi, které taky nikdy tváří v tvář nepotkali, proč by to nešlo s televizními hrdiny?
Americká psycholožka Mary Gergen realizovala v osmdesátých letech výzkum, jehož cílem bylo zmapovat vnitřní dialog, který vedeme s ostatními lidmi. Ptala se proto, komu patří hlasy těch, se kterými si v duchu rozprávíme. Ukázalo se, že mnoho z těchto vnitřních hlasů náleží popkulturním, sportovním nebo jiným postavám, se kterými se dotyční nikdy osobně nesetkali. Proč by taky měli – nepotřebují s nimi být naživo, stačí, když znají jejich obraz. Výmluvně to ilustrují třeba retrospektivní komentáře fandů populárního seriálu Báječná léta: „Vzpomínky na mé vysedávání před seriálem bez pořádného tempa, smyslu a hereckých hvězd, za doprovodu tradičního dabingu České televize jsou pro mě částečně záhadou a částečně perlou mého dětství. Kevin byl pro mě ideální hrdina. Nic nevyhazoval do vzduchu, nechtěl změnit svět, jen dospíval, sledoval svou rodinu, kamarády a celou obyčejnou ulici. Po závěru seriálu jsem měl chuť pustit slzy, ne kvůli tomu, že se zastavil svět, ale že z něj něco důležitého odešlo. Vážně jsem se v Kevinovi někdy úplně viděl.“
Pokud tedy pro vytvoření blízkých vztahů není důležitá fyzická přítomnost, mohou to být právě seriáloví hrdinové, kteří některé z nás provází určitými životními obdobími. Ve vypjatých chvílích mohou napovědět, co udělat, ukázat možnosti. V důsledku se pak může otázka po reálnosti vztahů otočit. Místo toho, abychom se ptali, zda se dlouhodobé vztahy s hrdiny seriálů blíží těm běžným ve své důležitosti, můžeme se ptát, zdali se běžné vztahy dokážou vyrovnat těm „umělým“. Není přece výjimkou, že místo společné večeře nasměrují různé televizní preference členy jedné domácnosti po úplně odlišných trajektoriích – jsou fyzicky spolu, ale každý v jiném příběhu, s jinými lidmi.
PODDEJ SE VYKOŘENĚNÍ!
Všechny uvedené situace by mohly sloužit jako modelové příklady úpadku přirozené komunity. Sousedské vztahy skomírají, protože každý kouká na „bednu“ nebo na monitor. Rodina spolu nekomunikuje jako dřív, protože všichni sledují svůj oblíbený pořad či seriál, studenti chronicky odkládají úkoly a sají cool příběhy z internetových televizí. Přirozené vazby skomírají a společnost se rozpadá. Otázkou je, do jaké míry a zda už opravdu není nic za tím. Pokud připustíme, že seriáloví hrdinové jsou součástí naší komunity, mohou to být i oni, kdo se stanou jejím sociálním lepidlem. Podobně jako imaginární starší paní plkají o telenovelách, vedou mladí lidé sáhodlouhé debaty o nových seriálech na internetových fórech. To, co je z kritického pohledu oddělovalo, je může také spojit. Už to nejsou tolik fyzické vazby jejich nukleární rodiny nebo sousedství, ale přináležitost k vesmírné lodi Battle Star Galactica nebo k tajemnému kouzlu městečka Twin Peaks. Ve chvíli uznáni jejich reálnosti také můžeme za jejich produkci nést část své zodpovědnosti a možná tak ovlivňovat i to jak a kým jsou utváření. Ne je jen konzumovat.
Autor je psycholog a člen skupiny Narativ (www.narativ.cz)
