Doba pokročila a námořní převaha byla nahrazena převahou ve vzduchu. Od první války v Perském zálivu jsme na poli vojenství svědky nového způsobu vedení úderů. Masivní nasazení letectva, které je díky technologické převaze téměř zcela bezpečné před protiletadlovou palbou protivníka. Že válku rozhoduje vzdušná převaha, je známo už od třicátých let, ale ještě nikdy nebyly letecké údery pro útočníka tak snadné a bezpečné. Žádné sestřelené stroje, žádní v boji ztracení piloti, jejichž výcvik stojí tolik peněz a času, žádná pobouřená veřejnost znepokojená ztrátami svých blízkých.
Není tedy divu, že tak účinný nástroj je často používán. Nejnověji v Libyi. Časy, kdy se diktátoři svrhávali na barikádách, jsou pryč, ke slovu přišel opět vzdušný úder. Tentokrát s posvěcením OSN, což je samozřejmě mnohem lepší než jednostranný zásah nějaké velmoci. Přesto pohled na výbuchy a k nebi stoupající dým vyvolává rozpaky i u těch, kteří v žádném případě nelze označit za Kaddáfího fanoušky. Opravdu lze vybudovat fungující demokratickou společnost na troskách a kráterech po náletech? Jak se asi cítí libyjští vlastenci, byť i odpůrci diktátora, když vidí dopadat bomby na svou zem? Nelze se ubránit dojmu, že je tu něco špatně. Výbuchy pum nějak nezapadají do dnešního světa. Opravdu celý pokrok za více než sto let spočívá v tom, že se dělové čluny přestěhují do vzduchu? Nešlo to jinak?
Ještě větší rozpaky nastávají, pomyslíme-li na to, co bude následovat. Dělové čluny připluly alespoň s jasným zadáním, velmoc, která je vyslala, měla jasno v tom, co a koho jimi chce prosadit. Ví to dnes někdo z evropských politiků? Má někdo nějakou představu, komu vlastně letadla čistí cestu k moci? Těžko říci, jaká demokratická opozice může být v zemi po desítkách let vlády diktátora tak schopného a výkonného, jako je Kaddáfí. Relevantní informace nám bolestně chybí, navzdory rozvinuté informační společnosti. Jediné, co je nepochybné, je další humanitární bombardování, o kterém není zcela jasné, kolik životů zachránilo, zato půjde přesně spočítat, jaké způsobí „kolaterální škody“.
Světová veřejnost ale není jediná, kdo je zmaten. Neméně zaskočený a rozhořčený se zdá být i libyjský vládce. I jeho jistě překvapilo, že ho teď bombardují nedávní přátelé a spojenci. Nejspíš došlo k nějakému diplomatickému nedorozumění, jako již tolikrát. Jak jinak vysvětlit, že se už zase ostřeluje vládce, pro kterého se ještě nedávno roztahoval rudý koberec?
