NP č.367 > ReferátŠaty, co on-line dělaj člověkaMargita Mucki

Svěřovat večer útlému sešítku svá nejniternější přání? Zapisovat obzvlášť osobní myšlenky raději šifrou, aby je nevítané oči nerozluštily? Načež je s bušicím srdcem ukrývat do důmyslné skrýše? Jak zpozdilé! Na web s deníkem! Co není na očích všech, to se nikdy nestalo!

 

„Oděv je od toho, aby zabraňoval přímému kontaktu lidského těla s přírodou! Pokud tuto funkci plní, je zhůvěřilým utrácením času věnovat mu další pozornost.“ Tak praví racionální odpůrce módy, načež stačí jedno neopatrné kliknutí a již se bezmocně zmítá ve virtuálních showroomech, katalozích, aukcích a dalších poryvech oceánu zvaného fashionblog.

 

BLOGUJI, TEDY JSEM!

Klasické blogování formou virtuálního deníčku se na českém území vyskytuje zhruba od roku 2003. Rozšířilo se s razancí dýmějového moru, přičemž hlavním příznakem nákazy je přesvědčení, že cokoli bloger prožije, je tak pozoruhodné, že ochudit o to svět by mělo nedozírné důsledky. Jak ukazují výzkumy, rekrutuje se převážná většina webových sepisovačů ze skupiny dospívajících či mladých dospělých. Proč tomu tak je, napadne každého: omladina si většinou rozumí s technikou lépe, takže vytvořit stránku a opatřit ji více či méně důvtipnými zajímavostmi je pro ni otázka pár kliků. Studie také ukázaly, že v adolescentním věku může vlastní prezentace na internetu přispět k hledání a rozvíjení vlastní identity.

To by vysvětlovalo, proč je typickému českému blogerovi zhruba čtrnáct let a snaží se hlavně, aby byl právě jeho blog dostatečně cool. Ačkoli web nabízí řadu blogů, které lze číst bez úhony na duševním zdraví, ba i ojedinělé studnice zajímavosti, původní naděje k nim vztahované nebyly naplněny. Blogy se nestaly alternativní žurnalistickou scénou a neuvrhly klasická média do hanby a zapomění. Přihodilo se ale něco jiného: objevili se blogeři, kteří mají takový vliv na své čtenáře, že pár kliky mění poměry na trhu textilu a určují, co budou nosit. Objevili se fashionblogeři.

 

GRAFOMAN ČI OSVĚTÁŘ?

Když si Robinson vlastními silami ušil kalhoty, košili a vyrobil boty, zaplavila ho radost, štěstí a byl na sebe vskutku hrdý. Z hlediska fashionblogera jde ovšem o fiasko! Trosečník totiž svůj nový outfit mohl předvést maximálně tak věrnému příteli Pátkovi. O jeho reakci kniha mlčí, takže se pravděpodobně nejednalo o výrazné ovace. Blogování o tom, co mám na sobě já a ostatní, co bych na sobě chtěl mít nebo co bych si naopak ani pod hrozbou smrti nenavlékl, případně, co asi budeme mít brzy na sobě všichni, se šíří lavinovitě po světě.

Jednou z mezinárodních hvězd této oblasti je Američanka Tavi Gevinsonová. Její story je skvělou ilustrací toho, jak se vlastně (trochu proti vlastní vůli) stát fashionblogerem a co se pak může dít. Obrýlené dítko začalo svůj blog o módě psát v jedenácti letech. Styl, který Tavi vyznává, je v podstatě nepojmenovatelná směsice oděvů povětšinou archivních, tu a tam střižených kouskem vskutku postmoderním. Fotky hubené, obrýlené dívenky zkrášlené olbřímí mašlí v kombinaci s botami na podpatku a matčiným svetrem a doplněné jejím specifickým pohledem na svět nicméně přilákaly spoustu zvědavců. Než se nadála, měla Tavi čtenářů víc než kdejaký český deník. Brzy přišly rozhovory pro klasická tištěná i další media, stejně jako pozvánky a účast na akcích spojených s módou. Tavi, dnes již třináctiletá slečna, teď jako VIP host obráží prezentace světových módních značek a na svých stránkách prodává trička vytvořená podle vlastního návrhu. Vedle Tavi se web hemží další spoustou módních deníčků autorů libovolného pohlaví, vkusu, vzdělání, světonázoru či oděvní velikosti. Stačí si jen vybrat.

 

PROČ TO VŠE?

Nad motivací samotných blogujících není nutné se déle pozastavovat. Je jí prostě přirozená touha dát o sobě vědět, být vidět, zvýraznit se, sdělit něco okolí. Pozitivní zpětnou vazbu, posilování vlastního sebevědomí a sebeobrazu vítá každý z nás, bez ohledu na věk, postavení nebo proklamované názory.

Jeden nemusí být marketingový génius, aby pochopil, že zmínka, nejlépe obrazová, o nové módní vychytávce zvyšuje pravděpodobnost, že se objeví koupěchtiví jedinci a po daném kusu se vrhnou. A jak dosáhnout toho, aby se právě novinka vytvořená pro přístí sezónu na tom pravém místě objevila? Ideálně tak, že ji někomu dáme ve stylu tří P – s předstihem, pitím a pořádnou party. A hle, odtud se berou všechny ty návštěvy showroomů, prezentace nových kolekcí a dárky pro blogery.

Pravidelní návštěvníci blogů pak nepochybně mohou získat vzor či inspiraci pro vlastní oděvní kreace, dozvědět se o kulturních akcích a také o tom, na co budou moci v následujících měsících šetřit. Čtenáři berou své blogující favority skutečně vážně. Dokonce se dá říci, že jsou ochotni se o ně a za ně doslova rvát. Virtuální prostor pod jednotlivými články se hemží jak pochvalnými výkřiky i hanlivými poznámkami, případně obviněními z plagiátorství a neoriginality. Také blogy samotné mají někdy ráz poněkud konfrontační, přičemž někteří jejich autoři tuto svou tendenci reflektují a vysvětlují prostě tím, že internet je virtuální prostor a kdokoli do něj cokoli vloží, musí počítat s tím, že se mu dostane také nějaké reakce.

 

MÍSTNÍ ŽIVOČICHOPIS

Česká kotlina je v poslední době fashioblogery poněkud zamořena, pojďme v nich udělat trochu pořádek.

V neprostupných houštinách českého webu bují obrovská kolonie navlékačů a fotičů obecných – cokoli mají na sobě, považují za hodné dokumentace. Ideálně v póze, která jako by vyskočila z učebnice dějepisu coby ilustrace faktu, že „chudina často trpěla křivicí“. Texty na jejich stránkách jsou zhusta špikovány stády smajlíků a anglismy zavánějícími lingvistickou groteskou. V případech, kterým je lepší se vyhnout, obsahují stránky také blýskavé efekty, infantilní obrázky a podobně.

Subdruh snobi. Jejich virtuální exhibování vyvěrá z potřeby poukázat na množství značkových oděvů, doplňků a vůbec serepetiček, které vlastní. Pro tyto účely je často ve svých příbytcích seskupují do působivých zátiší a ... překvapivě... fotí a fotí a fotí. Ani osmnáctkrát zvěčněná grupa zásadností se ale nemusí odebrat na věčnost. Lze ji totiž využít jako pozadí k zachycení dalších přírůstků do sbírky. Opravdoví mudrci – kromě jasné a přiznané záliby v oblékání se vyznačují též znalostmi designu, módy, výroby oděvů, fotografie, výtvarného umění a přilehlých oborů, jež načerpali ze zdrojů relevantnějších než je poslední vydání Cosmopolitanu. Někteří z nich vládnou také perem, či lépe řečeno klávesnicí a fotoaparátem, což z čtení jejich blogu dělá skutečně kulturní zážitek. Svěžest dílkům mudrců, na rozdíl od kategorie předcházející, dodává také to, že sami sebe neberou smrtelně vážně.

Víťa – úkaz v podstatě mimo kategorie, osoba jež nepřestává udivovat neotřelou kombinací naivity, upřímného zaujetí čímkoli značkovým, roztomilého egocentrismu, používání nevídaných větných vazeb a vysokého sebevědomí studenta prvního ročníku filozofické fakulty.

 

(A JÁ TAKY) BUDU BLOGEREM!

V závitech některého čtenáře se právě teď možná rodí nápad na oblažení světa vlastní oděvní odyseou. Pro založení tradičního fashion blogísku, neodlišitelného od výpotku většiny deníkujících kolegů, postačí následovat tyto jednoduché kroky:

1. vymyslet jméno – ideálně v angličtině, nejlépe dvou – a více smyslné, jasně odkazující k tomu, že autor(ka) je originelní a kosmopolitní bytost. Nepoužitá jména lze následně pěkně recyklovat jako názvy jednotlivých postů.

2. vybrat si svou verzi zřejmě povinného vzhledu stránek s antropomorfní postavičkou s výraznými sekundárními pohlavními znaky, případně lehce naivistického retro designu.

3. přidat odkazy na blogy, které tak trochu kopírujeme.

4. přijmout fotoaparát za součást vlastní osobnosti a naučit se ho prostě NEODKLÁDAT nikdy.

5. vyfotit cokoli máme na sobě, ano COKOLI. A všechno, co je kolem, taky!

A jak vytvořit blog, který nemá na každém vituálním rohu dvě až tři kopie? Recept je neznámý, ale ingrediencemi, které chuť nepokazí, je originalita, drzost, znalosti a alespoň trocha (sebe)ironie.

 


autor / Margita Mucki VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv