Barevný podzim a uvolněná atmosféra posledního říjnového dne ve Washingtonu. Před Bílým domem se srocují desítky rodičů s dětmi v maskách. Jdou na populární Halloween party, kterou pořádá prezident Obama. Okolní prostranství je kvůli večírku pro děti uzavřené. Přestěhovat se dočasně musel i nenápadný igelitový přístřešek, který stojí jen pár metrů od areálu prezidentova sídla a v němž bivakuje žena, která tu už neuvěřitelných devětadvacet let protestuje proti jaderným zbraním a válkám. Pro prezidenta je to však pověstný klid před bouřkou. Už za dva dny se hlavní město USA stane jedním z nejsledovanějších míst ve světě vysoké politiky.
Druhého listopadu se konají volby do Kongresu a na místa guvernérů jednotlivých amerických států. Lidé ve Washingtonu občas diskutují vývoj přímo na ulici. Jak to asi dopadne? „Volby pro mě nejsou přelomové. Jelikož ale držím palce demokratům a Obamovi, jsem nervózní. Nedávají jim moc šancí, ale člověk do poslední chvíle neví,“ svěřuje se mi u budovy Kapitolu (sídla Kongresu) usměvavá dívka s plackou „Odvolila jsem“ na kabátě.
Večer přicházejí výsledky. Republikáni vítězí ve Sněmovně reprezentantů (dolní komoře) a na většině guvernérských postů. I když se v Senátu (horní komoře) udržela těsná demokratická většina, volby se čtou jako zklamání z vlády Baracka Obamy. Očekává se dost nejasné soupeření mezi Kongresem a prezidentem, ale také blokování zákonů – především na podporu zdravotnické reformy. V éteru zní hesla republikánů o šetření, škrtech a odpovědnosti; vítězný předseda Sněmovny, John Boehner, vypráví v televizi příběh o americkém snu a tečou mu slzy. Voliči v USA po dvou letech Obamovy vlády podpořili pravici. Čím to?
ZTRÁTA PAMĚTI
Ještě v roce 2008, kdy byl „Obama“ vyhlášen obchodní značkou roku (která předstihla i počítače Apple), vypadalo vše jinak. Osm let vlády George W. Bushe i nastupující hospodářskou krizi trefně vystihovalo heslo kandidáta demokratů na prezidenta: Change (změna). Letošní volby však od základů ovlivnily nejistoty a rozčarování z pokračující ekonomické recese.
Podle údajů, které zveřejnily týdeníky Time a Newsweek, nevěří 63 % Američanů v udržení stávajícího životního standardu. Jejich obavy plynou hlavně z malého počtu nových pracovních míst, stagnujících mezd, ztenčujícího se bohatství střední třídy a gigantického dluhu, jehož velkou část drží v rukou Čína (asi 44 %). Krizi naopak nejlépe zvládají nadnárodní korporace, jako je Coca Cola, IBM nebo Microsoft, ale jelikož rostoucí ekonomiky (např. Brazílie, Indie) tlačí ceny práce i zboží dolů, výroba směřuje ven z USA.
Alfou a omegou Američanů je tedy, sotva překvapivě, strach o práci. Recepty na „cestu z pasti“ jsou pak obdobně protichůdné jako u nás: buď finanční stimuly na záchranu pracovních míst a podporu kupní síly, anebo daňové úlevy a sociální škrty. Výsledky voleb zatím nasvědčují tomu, že u Američanů převažuje druhá varianta.
Novináři si to často vysvětlují tím, že Obama vzbudil přehnaná očekávání. Prezident měl po nástupu do úřadu přiznat, že krize nezmizí, ale zároveň zdůraznit, že za dluhy a recesi nesou politickou odpovědnost republikáni. Pak by snad získal silnější mandát. „Lidé jako by ztratili paměť,“ stěžuje si jeden z nemnoha příznivců demokratů v Miami na Floridě. „Osm let Bushovy vlády, obrovský dluh ze soukromých, a ne veřejných zdrojů, bubliny na finančních trzích, dvě prodělečné války. Jak tohle může Obama za dva roky vyřešit? Proč mu nedají šanci?“
Voliči republikánů to ale vidí přesně naopak: „Tahle země není Evropa. Není tu prostor pro sociální stát a veřejné zdravotnictví. Musíme snížit daně, tím nastartovat růst ekonomiky a vyrovnat dluhy, které nadělali demokrati nalíváním peněz do hospodářství,“ míní postarší muž s americkou vlaječkou na klopě saka u hotelu Biltmore v Miami. A zdaleka není sám.
V MÓDĚ JSOU ŠKRTY
„Hlas lidu bude ve Washingtonu znovu vyslyšen. Zastupujeme důvod, ne kampaň. Tím důvodem je záchrana Ameriky.“ Naléhavé výroky, jako je tento, jenž pochází z úst Christine O´Donnelové, kandidátky do Senátu za stát Delaware, zaznívají z řad stoupenců Tea Party („Čajového dýchánku“). Hnutí vzniklo na jaře 2009 z nabroušených příznivců republikánů, kteří se rozhodli zastavit zadlužení, podle nich neúměrné zasahování vlády do ekonomiky a zdravotnickou reformu, jež má ze státních peněz dopomoci chudším Američanům k lékařské péči. Vystupují sice jako nezávislá síla, ale mají podporu mnoha republikánských politiků, kteří žádají to samé.
Ultrakonzervativní čajovníci polarizovali politickou scénu a přitáhli na sebe velkou pozornost médií. Tea Party je častým tématem diskusí, v nichž zní stejná otázka: V čem spočívá úspěch tohoto hnutí? Zdá se, že zejména ve frustraci společnosti, která méně věří vládě, bankám i prezidentovi. Tea Party získává stoupence proklamacemi, že zastupuje hnutí „zdola“, obyčejné lidi, kteří mají dost Obamova utrácení (hnutí ovšem finančně podporuje i tradiční republikánský sponzor, energetický kolos Koch Industries).
Mnozí příznivci Tea Party navíc považují levicovou politiku za popření amerických zásad. Jsou v tom nekompromisní. Tím, že chce zvyšovat daně a prostředky na veřejné zdravotnictví, Obama podle nich upírá lidem svobodu naložit libovolně se svými životy. Zní to trochu paradoxně. Podle průzkumů totiž většina Američanů (61 %) donedávna věřila, že vláda vynakládá málo prostředků na zdravotnictví.
Podle kritického intelektuála Noama Chomského spočívá vysvětlení postojů veřejnosti v neschopnosti demokratů přijít s opravdovou alternativou: „I Obamova kampaň byla postavena na tom, že reprezentuje hnutí zdola, které mělo složit účty republikánům. Jenže Obama se ukázal jako tradiční lídr, kterého mají masy pouze následovat. To přestalo lidi oslovovat.“ Frustrace jsou pochopitelné. „V USA stagnují reálné mzdy, pracovní doba se zvyšuje a finanční zátěž se přesouvá na střední třídu. Američané se bojí, a proto slyší na rétoriku Tea Party a republikánů – přestože chystané škrty jdou proti jejich zájmům,“ píše Chomsky ve své nové knize Naděje a perspektivy.
Obama též ve své kampani slíbil zlepšení pracovního zákonodárství. Šlo zejména o podporu odborů, které měly získat sebevědomější postavení při vyjednávání se zaměstnavateli. Schválení zákonů se ale protáhlo a nakonec zůstalo v nedohlednu. „Naštěstí to vypadá, že nejsme svědky změny,“ prohlásil před časem na adresu demokratů Richard Perle, bývalý poradce G. W. Bushe.
Prohra vládnoucí strany dva roky po nástupu prezidenta do úřadu je na druhé straně v USA celkem normální věc. Obamova reakce sice byla dost pokorná – výsledek označil za jednu z nejhorších porážek demokratů, oznámil, že zmírní tempo a vyjde vstříc republikánům s kompromisy. Co jiného má ale říkat, když Američané vychýlili poměr sil?
KRUGMAN VS. MORALISTÉ
Měl by Obama ve své politice ustoupit? Mnozí si myslí, že nikoli. Patří k nim i známý nositel Nobelovy ceny za ekonomii, Paul Krugman, který už deset let seznamuje veřejnost se svými názory prostřednictvím pravidelných komentářů v listu The New York Times. Navštívil jsem v říjnu Krugmanovu přednášku na Floridské mezinárodní univerzitě, kde měl nabito a jeho poselství znělo jasně: podpora kupní síly, příjmů lidí, kteří mohou utrácet, je pro ekonomiku v době krize prospěšná. Jen Obama je v tom (pro někoho snad překvapivě) zatím příliš nesmělý.
Krugman to nedávno zkusil objasnit i ve svém sloupku. Za současné potíže podle něj může přehnané moralizování, které je stejné v USA i Evropě. Spočívá v iluzi, že se potrestáním dlužníků nastartuje ekonomika. Lidé přitom jednak zapomínají, že příčinou krize byly nekontrolovatelné soukromé (a ne státní) půjčky – nemovitostní spekulace v USA i Evropě. A za druhé, pro svět jako celek platí, že utrácení vždy znamená příjem. Strašení dluhem nám tedy nepomůže. Když totiž dlužníci začnou méně utrácet, buď místo nich musí někdo jiný utratit víc, anebo poklesnou příjmy států a ekonomika spadne do deprese.
Moralisté dnes chtějí trestat dlužníky, věřitele, a vlastně každého, kdo jim nechce dát za pravdu. A politicky vítězí. Proč? Voliči si totiž myslí, že podporou moralistů potrestají nezodpovědné dlužníky, kteří si nezaslouží jejich pomoc. Nedochází jim však, že tím ve skutečnosti trestají sami sebe, neboť odmítáním finančních stimulů udržují při životě vysokou nezaměstnanost. Zapomínají, že to byly mimo jiné Obamovy finanční injekce, jež v USA zachránily tisíce pracovních míst pro lidi, kteří udržují kupní sílu a hospodářství v chodu. Jenže, jak dodává Krugman, vysvětlete dnes někomu, že takových kroků bylo ještě docela málo.
