Za problémy nestojí jen klasické předsudky o čtení pro mentálně slabší jedince a nebohé děti, ale i prostý nezájem plynoucí z malé indoktrinace či skutečná a faktická neschopnost číst komiks. Proto vám ukážeme, jaké to je být v kůži obyčejného českého komiksáře a skrze tuto niternou zkušenost sami jistě dojdete osvícení.
Život bez komiksu
Narodili jste se na přelomu 70. a 80. let minulého tisíciletí a jste muž. Dobrá, i ženy začínají číst komiksy, ale ty jsou mladších ročníků a povětšinou jde o extravagantní umělkyně, které s komiksem občas koketují ve svých budoárech. Také byste ovšem mohli patřit mezi starší ročníky, které v osmdesátkách už pilně komiks četly. No, četly, vlastně hlavně sháněly! Protože pro děti tu byl alespoň čtyřlístek a fenomén klubáckých komiksů inspirovaných rychlými šípy (třeba v abC), a pak pár věcí stravitelných mládeží bez větších zažívacích obtíží (Asterix v sedmičce pionýrů)… Ale pro dospělé? Něco se dalo získat na burzách, něco přivezli či poslali příbuzní ze Západu a něco se prostě ukradlo v tuzemských tiskárnách, kde se tiskly komiksy pro německý trh. Ale to bylo všechno. Jinak vyšlo pár polosamizdatových komiksů Káji Saudka a všichni jako na boží dopuštění zoufale čekali na listopad 89. A dočkali se, chudáci. V obrovské touze po všem komerčním a západním začaly už těsně před převratem vycházet záplavy komiksů v tehdy běžných statisícových nákladech. Jenže ouha. Byly to opět komiksy dětské, ostatně co dělat, když se komunistická strana celých čtyřicet let svědomitě snažila vymýtit jakýkoli komiks pro lidi nad čtrnáct let. Navíc kvalita většinou nesahala západním věcem ani po kotníky a čtenáři tehdy ikonického časopisu kometa si pamatují tak maximálně na mr. sweeta, dračí let nebo stopou velkého Tora. Poté se rozpadla distribuce a lidé zjistili, že jim takové protokomiksy nic nedávají. Až do roku 1997 zavládla pustina, kterou prolomil nový magazín s příznačným názvem CreW (čtěte Krev, jinak se znemožníte!), zaměřený na překladové západní komiksy ve stylu tzv. zábavné brutality (lobo, soudce dredd, sláine). Všichni tak konečně pochopili, že komiksy nejsou pro děti, ale pro… ehm, šílené a násilnické puberťáky. Což bylo jen dobře.
Císařem či komiksářem, to jest, oč tu běží
Ke CRWi se rychle přidali další vydavatelé a na české a slovenské čtenáře začaly záhy dopadat překladové perly jako sin City, sandman a komiksy Alana Moorea (z pekla, Watchmen). Popravdě, kvalita vycházejících komiksů je dnes opravdu vysoká. žádné vydavatelství se totiž komiksy ne(u)živí, takže je vydávají fanoušci z čirého nadšení a místo mainstreamu radši propagují nejzásadnější díla komiksové historie. Hardcore fan se dokonce dostal do situace, kdy vychází mnohem víc věcí, než si může dovolit koupit, což ho samozřejmě frustruje. Navíc si musí vybírat ze záplavy všech možných žánrů, témat a stylů; a to ho mate. Ano, západní a pak asijský komiks v čele s japonskou mangou už dávno pochopil, že je vlastně médiem, jinak řečeno uměleckou formou, tedy „pouhým“ nosičem obsahu stejným jako film či literatura. A tedy může vyprávět cokoli, pro kohokoli a v jakékoli kvalitě. Má svá velká jména, festivaly jako je ten v San Diegu, kam letos přijelo přes sto čtyřicet tisíc lidí, slavné ceny, intelektuály a tak dále. V Japonsku je dokonce profese autora mangy v oblíbenosti hned za pozicí císaře a fotbalisty. Čestně!
Komiks do každé rodiny?
Co tedy dnes vůbec může trápit čtenáře komiksů? Tři věci. Českoslovenští komiksoví autoři se jím prostě neuživí, takže umírají hlady, nebo s komiksem musí praštit a kreslit veselé obrázky pro reklamky. Jen pár nejsilnějších vytrvává v čele s Jirkou grusem (voleman), Karlem Jeriem (oidipus rex) či Nikkarinem (130: odysea). Nedávno jim alespoň vyšel sborník Generace nula shrnující posledních deset let na domácí scéně. Druhý problém spočívá v našem dětství a dospívání. A to výjimečně ne ve vztahu s otcem/ matkou, ale v tom, že když jsme vyrůstali, bylo komiksu kolem nás tak málo, až způsobil tzv. komiksovou negramotnost. Komiks se totiž také učíme číst, stejně jako knížky. Proti těm je to dokonce složitěší, protože se musíte naučit nejen číst text v bublinách a zároveň vnímat kresbu, ale ještě zvládat tajemné mezery mezi rámečky (brzy vysvětlíme). A to je potíž. Stejně velká jako to, že díky stopovému množství komiksů v ovzduší není pro většinu lidí komiks běžnou součástí (pop)kultury. Tudíž když si chtějí dopřát zážitků, napadne je film, koncert, hra nebo kniha, ale komiks?! Teprve nyní se začíná objevovat generace, pro kterou je komiks normální, a to dnešní teenageři. Až vyrostou, nebudou z nich zaostalí, masoví vrazi, ale masa čtenářů, která teprve z komiksu udělá normální byznys, protože jen ten živí výjimečné věci. Modlíme se za to.
V zaměřovači intelektuálů
Posledním problémem jsou samozřejmě kritici a umělečtí hochštapleři. Pravda, jsou už na ústupu a někteří ze strachu před pogromy rozzuřených komiksových fanoušků začínají dokonce tvrdit, že komiksy měli vždycky rádi, ale stejně… Stejně se pořád o komiksech tvrdí, že jsou literární žánr. Jenže komiks má s literaturou asi tolik společného jako s filmem, divadlem nebo žonglováním. A tady přicházejí ke slovu ony mystické mezery mezi rámečky. Každou samostatnou uměleckou formu definuje věc, kterou dokáže jenom ona sama. Komiks stojí na jakýchkoli dvou následných kresbách, které na sebe dějově, časově či emocionálně navazují a je jen na „čtenáři“, aby si ve vlastní fantazii doplnil, co se mezi nimi odehrává. Pokud chcete komiks poznat v celé jeho současné podobě, nabízí se navštívit každoroční Komiksfest, který v Praze začíná 30. října. Přesvědčíte se na něm, že je to sice menšinový, ale zcela svébytný žánr nepotřebující patronát zavedenějších druhů kultury.
