V roce 1967 se do sanfranciské čtvrti Haight- -Ashbury začali sjíždět novináři z celé Ameriky. Místní zasvěcenci se jim sice vysmívali, že přijeli pozdě a praví hipsteři se tu už nejméně rok nevyskytují, ale to nikomu nevadilo. Scott McKenzie právě opěvoval San Francisco na první příčce hitparády, začínalo proslulé léto lásky a neminul týden, aby se v hlavních médiích neobjevil senzační článek barvitě líčící výstřelky bouřící se mládeže. Lavina se dala do pohybu, podzemí zase jednou inspirovalo popkulturu a k hnutí se pod vlivem módy začal hlásit kdekdo. Tvrdé jádro bylo tou dobou už naštěstí dostatečně zocelené a v ústraní tiše pracovalo na předání ideálů budoucím generacím.
Vzpoura dětí blahobytu
Vypadalo to jako skutečná revoluce. Světem už sice nějakou dobu letěl rock’n’roll a hudbou inspirované subkultury nebyly nic nového, začala to jazzová mládež dvacátých let a swingující potápkové, ale tohle tu ještě nebylo. Dosud nikdy se mladí takhle masově nepostavili rodičům a nikdy nehrála takovou roli politika.
Dorostla generace poválečného babyboomu, v historicky nebývalém klidu a blahobytu. Ztělesnění amerického způsobu života v podobě auta a domku na předměstí bylo dostupné čím dál většímu počtu lidí, díky podpoře válečných veteránů se nebývale rozšířilo vysokoškolské vzdělání, dolar byl pevný a nezaměstnanost zanedbatelná. Nic tedy nenasvědčovalo velkému sociálnímu výbuchu.
Pod lesklým povrchem ale narůstaly rozpory. Nad všemi visel Damoklův meč atomové války, společnost rozdělovala rasová segregace a v živé paměti byly hony na čarodějnice výborů pro vyšetřování neamerické činnosti. Odvrácená tvář konzumu se začala projevovat prvními ekologickými problémy. život na předměstích byl zoufale nudný a středostavovská morálka pokrytecká. Vládly předsudky, homofobie, prudérnost a náboženská bigotnost. Co ale bylo nejhorší, vláda už zase posílala rekruty na smrt a Vietnam neměl nic společného s idealistickým bojem za druhé světové války.
Drogy a nespokojenost tedy mezi mládeží nemuseli šířit komunističtí agenti, jak se paranoidně domnívali konzervativci. Ať už jejich fantazii víc jitřila představa volné lásky nebo zvířeckého chování pod vlivem marihuany, pohoršoval zženštilý zjev dlouhovlasých mladíků či uráželo veřejné pálení povolávacích rozkazů, reakce byla náležitě ostrá. Tragický závěr filmu easy rider příliš nepřehání a nenásilí, ke kterému se hippie hlásili, prošlo nejednou těžkou zkouškou.
Otcové zakladatelé
Klíčová pro vznik hippie hnutí byla padesátá léta. V roce 1953 se staly hned dvě důležité události, které mu připravily půdu. Byla publikována druhá Kinseyho výzkumná zpráva o sexuálním chování Američanů, odhalující nesmyslnost oficiálně vyznávané pruderie a začal vycházet časopis playboy, který v roce 1965 otiskl první dívku měsíce černé pleti a nikdy se netajil sympatiemi vůči hippie kultuře.
Neméně významný byl vznik elektrického rocku, nejdůležitějšího vyjadřovacího prostředku hippies. Tím nejzásadnějším byla ale tvorba generace beatniků. ginsberg a Kerouac byli velkými inspirátory hnutí a Kena Keseyho, autora přeletu nad kukaččím hnízdem, je možno považovat přímo za otce zakladatele.
Když v roce 1964 koupil starý školní autobus, pomaloval ho psychedelickými vzory a naložil do něj Kerouacova hrdinu Neala Cassadyho a skupinu přátel na výpravu napříč Amerikou, odstartoval tím hippie éru. Na nespoutanou živelnost Merry Pranksters, veselých šprýmařů a jejich heslo „přišli jsme si pro vaše ženy a dcery!“ vzpomínal s lehkým zděšením i Timothy Leary, další kmotr u kolébky dětí květin. Tyto průkopnické časy zachytil Tom Wolfe v knize acid test.
Mediální bublina
Píši-li zde o vzniku hippie hnutí, přistupuji tak vlastně na mediální manipulaci. Kesey, natožpak Leary, ale ani další významné postavy se totiž za hippie nepovažovali a neoznačovali. Skupinové pojmenování bylo jako v mnoha podobných případech vynucenou vnější nálepkou s poněkud hanlivým nádechem. Vytvořila je média, která s patřičnou senzacechtivostí a zjednodušením naházela do jednoho pytle celou pestrou kontrakulturu šedesátých let a obalila ji dobře prodejnými cetkami korálků, batikovaných triček a mírových symbolů. Postoj to byl logický. Bylo třeba zamlžit radikální sociálně-politický a protiválečný aktivismus tvrdého jádra hippies a nahradit ho něčím prodejnějším.
Na tuto manipulaci jako první upozornila radikální aktivistická skupina diggers, která v létě 1967 v Haight-Ashbury uspořádala symbolický pohřeb Death of Hippie, při kterém nesla rakev s nápisem Hippie-Son of Media. Jako nezprofanovanou alternativu razili termín yippies, odvozenou od youth international Party, založené dalším věrozvěstem, Abbie Hoffmanem, vycházející z hnutí New Left.
Podobný postoj zaujali v New yorku The velvet underground okolo Andy Warhola. Ačkoli jejich deska z roku 1966 vu & nico je u nás už od dob plastic people milována všemi vlasatci, Velveti se od hippies vždy vehementně distancovali. Chodili zásadně v černé a zdůrazňovali, že jako městské intelektuály je nějaké soužití s přírodou nezajímá.
Média také následně vytvořila legendu o zkrachovanosti hnutí, které prý selhalo, opustilo původní ideály, prokázalo nereálnost komunitních sociálních experimentů a rozpustilo se v drogovém opojení. K tomu patří i mýtus o hipíkovi z dobré rodiny, který se vybouří na Woodstocku, načež zmoudří a na prahu třicítky pokorně zasedne do čela otcovy firmy. Mediální stereotypy vyvracejí fakta. Většina komun, včetně průkopnické The Farm Stephena gaskina, funguje dodnes. Na počátku sedmdesátých let, když lovci trendů svlékli korálky a začali se svíjet v rytmu diska, transformovalo se hnutí v Rainbow family. Dnes je celosvětově rozšířené a mediální zájem vzbuzuje jen při velkých mezinárodních setkáních, kterých se účastní tisíce starých hippie i jejich potomků, z nichž navzdory klišé většinou nevyrostli bankéři.
V češtině dostupné knihy slepé rameno mrtvé řeky a odvrácená tvář ameriky sice neoplývají zrovna povzbudivými názvy, přesto se o osud hnutí není třeba bát. Úspěšně proniklo nejen k nám, ale i do celé evropy, včetně té východní. Velmi silné je dodnes v Polsku a Rusku. Pravý/á hippie se nepozná podle toho, že se nemyje či neholí podpaží. Myšlenky nenásilí, souladu s přírodou, duchovního rozvoje, svobodných a rovných vztahů mezi muži a ženami i sdílení majetku jsou aktuálnější než kdy jindy a rozhodně hned tak nezaniknou.
