SPŘÍZNĚNI VOLBOU (FLOSKULÍ)
Autor: Jan Kolář
Nynější chvályhodná praxe, kdy se nové (a nejen) české dokumenty dostávají ve stále větší míře na plátna kin, by mohla konečně posunout schematickou perspektivu, v níž domácí publikum dokumentární film obvykle vnímá a posuzuje. Aktivistické snímky Martina Marečka a Eriky Hníkové, „otisky paměti“ Lukáše Přibyla a Jana Šikla nebo žánrové (a částečně sebereflexivní) experimenty Ivana Vojnára či Lindy Jablonské už svou rozmanitostí dostatečně vyvracejí představu, že hodnotu dokumentů lze redukovat na množství a kvalitu informací obsažených uvnitř jejich záběrů.
Český mír nepřináší žádné nové argumenty, které by už v diskuzích věnovaných radaru nezazněly, a neodhaluje ani žádná zákulisní fakta, jež by projekt americké protiletadlové obrany v Brdech stavěla do nového světla. Remundův a Klusákův film možná nabízí sérii očekávatelných obrazů; avšak zároveň těmi nejjednoduššími (a proto nejúčinnějšími) filmařskými postupy – přerámováním záběru, sklonem kamery či asynchronním snímáním zvuku – staví na hlavu stereotypní kontexty, v nichž jsme si tyto mediálně „profláknuté“ výjevy navykli vnímat.
Není to postup nijak nový – už před čtyřiceti lety slavné panorama zadnic delegátů stranického sjezdu odhalovalo ve Vachkově filmu Spřízněni volbou, jak duté jsou fráze linoucí se z národem milovaných tváří reformních komunistů. Vzhledem ke komediálnímu ladění Českého míru je to však zároveň postup zatraceně účinný. Postavy, jež kamera odmítá zobrazovat jen jako nositele určité politické ideje, se díky tomu proměňují ve směšně nemotorné figury, které zbaveny svých mediálních identit ustavičně vypadávají z role.
A těžko říct, zda přitom působí trapněji Magor Jirous vzývající padlé americké vojáky nebo Jan Tamáš, který dává novinářům lekci z profesní etiky pod dohledem dýmajícího Miroslava Šloufa. Stejně těžké je ovšem určit, zda působí odpudivěji nabubřelá agitace vládních politiků, jejichž proslovy přetékají floskulemi o svobodě, nebo hysterické pořvávávání odpůrců radaru, kteří své argumenty omezují na heslo „Nesouhlasím!“.
Veselá ironie Českého míru demaskující tendenci všech zúčastněných (politiků, nevládních aktivistů i nás, diváků) vnímat politické diskuse výhradně v rámci mediálních zkratek, tak má i svůj o poznání temnější protějšek v portrétu komunikační bariéry, která českou společností prochází. Ostatně i díky ní lze závěrečná slova Slavoje Žiźeka, že Východoevropané „nesmí dopustit, aby jejich životy byly realizací snů těch druhých“, vztáhnout dobře nejen na zastánce, ale i odpůrce amerického radaru. Jedni i druzí tvoří masu, která místo argumentů dává přednost klišé.
Autor je filmový publicista.
ZPRÁVA O ZRODU VEŘEJNOSTI
Autor: Ondřej Slačálek
Autoři Českého míru zvolili zajímavou polohu. Žánr „dokumentární komedie“ jim umožnil uchovat si od radarového hemžení odstup, který ale není povýšeným nadhledem. Ano, tahle komedie není nezaujatá, to by to ostatně nebyla dobrá komedie. Nesmějeme se „objektivně“ a „vyváženě“. Smějeme se vždycky někomu a za něco. Tvůrce PR cigaretových firem Tomáš Klvaňa, který se stal tvůrcem vládního PR o americkém radaru, je pochopitelně směšnější než aktivisti. A co dělat, když totálně ožralý post-androš Ivan „Magor“ Jirous nadávající odpůrcům radaru opakuje vlastně úplně stejná klišé jako velká část jeho stoupenců zastřízliva? Nesmysly ovšem říkají obě strany a film to zachycuje – například když nechává britského bojovníka proti válce tvrdit, že zločiny Američanů ve Falúdže byly horší než nacistické koncentráky nebo když zachycuje demonstraci komunistických důchodců skandujících „amigohome“.
Hraní si s kamerou a vlastní rolí – to už od tvůrců filmu známe z jejich předchozího dokumentu. Rozdíl od Českého snu je ale značný. V prvním případě režiséři inscenovali o mnoho víc než jenom film, vytvořili celou událost, o které točili. Jejich současný snímek je vlastně konzervativnější, více se blíží obecné představě o dokumentu. Tvůrci méně inscenují a více zaznamenávají. A mají co.
Jejich film lze číst různými způsoby, v zásadě ovšem jde o fascinující zprávu o vzniku veřejnosti. Starosta malé obce staršího středního věku, mladí protiváleční aktivisté z Prahy, ekologové, ale také komunisté... ti všichni se slévají do mohutného proudu odporu proti základně. Ten základnu sice nesmetl, ale významně posunul veřejné mínění. Obama svým rozhodnutím základnu zatím nestavět tuto porážku jejích českých stoupenců pouze zpečetil.
Pořekadlo praví – nezlob se na zrcadlo, kdo máš křivou hubu. Ti, kdo byli v tomto střetu poraženi, budou možná dokument shazovat jako řemeslně špatný, zaujatý... Ve skutečnosti je událostí. Před očima tvůrců se tvoří nové, nečekané koalice, hnutí se dostává z rámce „ne na našem dvorku“ k solidaritě. Začínají si rozumět lidé, kteří by si jinak rozumněli stěží – místní lidový myslivec se seznamuje s aktivisty Greenpeace a překonává spolu s nimi žiletkový plot kolem místa radaru.
Ze sporu, diskuse a konfliktu, a to i tehdy, když v něm z obou stran padají nesmysly, se rodí posuny a změny. Klusák s Remundou nám poskytli inteligentního průvodce jednou takovou.
Autor je politolog.
PROMARNĚNÝ SEN
Autorka: Martina Křížková
Je jasné, že Vít Klusák a Filip Remunda neměli v rukou jen tak ledajaký příběh. Minimálně při volbě námětu osvědčili, že rozumí tomu, co dělají.
Po letech jakéhosi do sebe zahloubání se česká veřejnost na straně pro i proti velmi vášnivě zapojila do debaty o radaru. Obě strany se dopouštěly úžasných excesů, manipulací a vůbec nefér taktik, jak se patří. Zároveň ale bylo ve vzduchu opravdové zanícení, chuť obětovat se za věc a hájit vlastní přesvědčení. City, politika, hloupost, peníze, obrana domova a nakonec vítězství malých proti velkým, to by mohl být filmařův sen.
Vyprávění má navíc díky autorům i silné hrdiny. Od dokonale teatrálního Magora hned na počátku, přes zlého muže Tomáše Klvaňu, jenž placen vládou radar obhajuje s démoničností opravdu ohavného píáristy, až po hravého odpůrce Jirku Houšku z Trokavce. A to ještě k tomu dokáží Klusák s Remundou dostat do filmu bez větších potíží ironii, sentiment i trapnost a jsou schopni prodrat se kvůli tomu i do Bílého domu. Prostě v Českém míru jsou všechny ingredience, díky nimž by z něj mohl být opravdu dobrý a nevšední dokumentární film. Potíž ale je, že je taky dost úmorný. Je to vada bohužel podstatná.
Ve filmu je mnoho postav, informací a detailů, mění se aktéři i země. Nejdříve to vypadá, že půjde o angažovaný snímek, to když se představují obyvatelé Trokavce v čele se starostou, ve kterém jsou Klusák s Remundou na jejich straně. Bohužel pěknou čistou agitku se rozhodnou nakonec nenatočit a místo toho hodinu a půl zaznamenávají snad úplně všechno, co se kdy kolem radaru stalo. Příběh servírují bez odstupu a s takovou polopatičností, až vtip, napětí či možné drama sami postupně převálcují.
I největší odpůrce radaru musí být nejpozději do scény s demonstrantem před britským parlamentem usmýkán nepřiznanou černobílostí. A i největší filmový fanoušek už v této chvíli musí lehce trpět při opakování vizuálně i obsahově podobných scén, gest a promluv.
Kdo se o radar zajímal vždy jen málo až vůbec, si po shlédnutí dokumentu nějak dokáže představit, co se asi tak dělo. Ambice tvůrců byla při jejich jinak nepřehlédnutelném talentu možná ale větší.
Autorka je redaktorka Nového Prostoru.
